Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Pravdoláskaři a profesionální cynici

Tomáš Sedláček
Tomáš Sedláček
13. 1. 2011

Někdo si před časem konečně dal tu zbytečnou práci a vytvořil normalizační seznam pravdoláskařů. Jsou tam herci, režiséři, sochaři, filozofové, ekonomové a finančníci, intelektuálové. Nikdo mi nemohl vyseknout hlubší poklonu než mne zařadit, neb si osobně myslím, že ostatním lidem „na seznamu“ sahám tak po kotníky... když si hodně stoupnu na špičky. Děkuji a slibuji, že se budu snažit více.

Pravdoláskaři a profesionální cynici

Ale jinak. Pokud zde máme „termín“ pravdoláskaři (a mně se opravdu upřímně moc líbí), co to svědčí o společnosti, která jej s úšklebkem používá? Že zde máme též jejich opak, tedy lžinenávistníky? Nebo lidi, kteří leží „mimo kategorie“, lidi, kteří ani v pravdu ani lásku nevěří, naopak jsou jim tyto pojmy, v jejich perverzním pojetí světa, vhodnou urážkou. Čemu tedy tito lidé věří? Ničemu, protože všechno vědí? Nebo čemu, když ne pravdě? Lži a nenávisti, které nakonec vyhrají nad pravdou a láskou?

Moc bezmocných

K tomu, aby člověk dokázal zesměšňovat tyto dva pojmy, musí dotyčný nebo dotyčná být profesionálním cynikem. Ten je ovšem v mnoha případech velice užitečný. Třeba umožňoval přežití reálného socialismu tak dlouho, dokud (naproti všem svým do očí bijícím rozporům) trval. Ve své Moci bezmocných tento fenomén Havel popisuje na příkladě zelináře, který vyvěšuje ve své výloze hesla, kterým sám nevěří, ale co, je to jedno, jen aby neměl problémy. Je totiž profesionální cynik, kterému o žádnou pravdu nejde, hlavně, aby kšefty šly a nebouřily se ustálené vody. Jakkoli perverzně ustálené jsou.

Pozoruhodnější je ovšem toto: onen režim vlastně ani nechtěl, aby jeho ideologii někdo věřil. Naopak, takoví lidé by byli pro takový režim velice nebezpeční. Onen režim nechtěl víru či zapálení, chtěl fingovanou víru a fingované zapálení. Chtěl cynické lidi, kteří zopakují cokoli – aniž by tomu věřili nebo se proti tomu bouřili. S takovými se totiž manipuluje nejlépe. Nejsilnější ideologie je taková, o které si její oběť myslí, že neexistuje. Se zapáleným komunistou totiž zas tak libovolně – v rámci reálného socialismu – postrkovat nemůžete, protože něčemu věří. A víra jak známo, je mocnější než ideologie, stejně tak jako pero je mocnější než meč. Ale jak mít ideologii bez víry? Odpovědí je: profesionální cynismus. Bylo třeba, aby lidé jednali podle ideologie (proto ta trapná cvičení v průvodech a kýčovitých nápisech), ale zas tak moc jí nevěřili (proto jen cvičení).

Problém, který komunismus měl (třeba s křesťanstvím), ani nebylo to, že někteří lidé věří něčemu jinému, ale v tom, že věří. Totiž, že nepřipouštějí cynismus, se kterým se tak lehce pracuje. Je ohebný jak vosk. „Mrzí mne, že vám šlapu po ideálech, nemáte je mít tak nízké“ – to bylo to, co komunistům vadilo, protože právě a přesně toto byla ta zpráva, kterou pravdoláskaři v té době vysílali do světa. Nikoli tedy to, že režim neměl ideály, ale že je měl nízké. Pokud někdo opáčí: „Já ideály nemám, nelze mi po nich šlapat,“ hluboce se mýlí – ideály nelze nemít, bez ideálů není schopna lidská psýché fungovat ani vteřinu. Jen, holt, jsou ty ideály tak nízké, že se zdají být téměř nerozeznatelné.

Je to podobné fenoménu, který kolem sebe vidím při diskusích: tazatel zvedne ruku a řekne: „Nejsem rasista, ale...“ a já si mohu být a beton jistý, že následující výrok, který zazní, bude rasismus ve své nejčistší (nejšpinavější?) podobě. Nebo věty typu, já nejsem ani optimista, ani pesimista, já jsem realista – a následuje to nejpesimističtější vidění světa, které si je možno představit. Trik je v tom, že si každý (optimista nebo pesimista) o sobě myslí, že je realista. Nebo jste někdy slyšeli někoho, kdo o sobě říká, já nejsem realista, jsem nerealista, a proto jsem opti-nebo pesimista?

Svůj cynismus si ničit nenecháme

A tak se stane, ve společnosti trénované profesionálním cynismem, že se z člověka, který hrdinně upozorní na krádež (nebo korupci) stane práskač. Stačí problém jako podle prezidenta trošku „pootočit“ a je to. Problém by tedy nebyl v tom, že se kradlo („všichni víme, že se tu krade, jsme ale cynici, hurá, dáme si další pivo“), ale v tom, že to někdo řekl oficiálně a nahlas, že prolomil mafiánský cynismus (ke kterému patří – jako sestra – mlčení o pravdě, kterou všichni tuší).

Ano, svůj profesionální cynismus si žádnými pravdoláskaři ničit nenecháme, žádné práskače pravdy tu nechceme. To může opravdu říci jen člověk, který si nepřiznává, že nějaké hodnoty má, nebo o nich raději nemluví (a tváří se, že žádné nemá), protože i jemu samotnému přijdou příliš nízké. A snadno zašlápnutelné.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka najdete pouze na Finmagu

Foto: profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (7)

Vstoupit do diskuze
Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

Je hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Působil jako poradce prezidenta Václava Havla a v letech 2004–2005 jako poradce ministra financí. Přednáší filozofii a ekonomii, dějiny ekonomických teorií a aktuality... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo