Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč všechny demokracie zkrachují (I.)

V mládí jsem byl odkojený finančnictvím. Žádný div, byl jsem trochu magor do matematiky. Pokud jde ale o školy, vzdělán jsem byl – a to navzdory vrozené lenosti poměrně důkladně – ve filozofii a historii. Tahle podivná kombinace může za to, že mám poněkud záštiplný vztah k ekonomii. Nepřijde mi ani strašidelná, natož abych v ní viděl zvláštní výzvu – ekonomie je jen povýšený, leč chudý (a přihlouplý) starší bratranec finančnictví. Ignorantský a úzkoprsý účetní historie. Poněkud retardovaný puritánsky zkostnatělý a celkově trapný panchart filozofie a matematiky.

Inu, pěkně se mně to káže, že je ekonomie k ničemu, jenomže to z mojí strany nejsou jen nějaké všeobecné plané nářky: můžu ukázat na jedno speciální a monumentální selhání ekonomie, mravní selhání, které moc pěkně ukazuje, že mám pravdu.

Ekonomové s hlavou – v lepším případě – v písku

Spojené státy bankrotují – a ekonomie nedokáže vysvětlit proč.

Překvapivě velká část ekonomů se prostě rozhodla rýsující se americký bankrot úplně ignorovat. Nebo tvrdí, že problém je způsobený něčím, čemu se říká „strukturální deficit“ (těmi velkými slovy nám učeně naznačují, že se ten problém nedá spravit, a proto ani nápravu nepotřebuje). Nu a pak jsou tu ještě jiní – jako například ti, kteří se zaštiťují moderní monetární teorií – kteří tvrdí, že deficity jsou vlastně jenom dluhy, které vlády dluží samy sobě, a tudíž americká vláda nemůže zbankrotovat, a tudíž – což se mělo tramtadadá dokázat – předluženost rozpočtu není problém, poněvadž vlastně ani neexistuje.

Ano, tohle vážně říkají. A ne, nejsou na drogách.

Samozřejmě že stát je předlužený. A samozřejmě to je problém, strašlivý problém, otázka života a smrti. Jak poukazuje řada historiků, státní bankroty předznamenávají pády velkých národů – pády často provázené násilím. A tomu bychom se rádi vyhnuli, že?

Proč slunce vychází na východě?

Některé ekonomické školy uznávají, že schodky jsou zlo, poněvadž vedou k bankrotům. A rozpočty by proto měly být vyrovnané a schodkům se vyhýbat. Ovšem neříkají už, proč to tak je – především nemají žádný argument, který by vysvětlil, jak ke schodkům dochází. Tito mazaní Rakušané poukazují na něco, co se už stalo, a předpokládají proto, že za podobných podmínek k tomu dojde zas. Jenže to není argument, to je pozorování – jako když řeknete, že slunce nespočetněkrát vyšlo na východě, takže tam nejspíš bude vycházet i zítra ráno.

Je to správné pozorování – ale nevysvětluje, proč slunce zítra na tom východě vyjde. Rakouská škola nedokáže vysvětlit, kde se deficit bere (a jak případně vede ke státnímu bankrotu), tak ho prostě přijímá – zhruba jako náboženské dogma. Tato argumentace jako by se zdánlivě víc dotýkala našich zkušeností se skutečným světem – zvlášť v porovnání s aprioristickými slinty neokeynesiánů, monetaristů, sráčů od moderní monetární teorie a jim podobných, kteří halekají své argumenty falešné jak atonální řev. Jenže argumentace a posteriori, založená na intuici a „zdravém rozumu“ – jakkoli vyšperkovaná němčinou, jakkoli přitažlivá – je nám taky k ničemu. Staví totiž na víře, nikoli na rozumu.

Pokud máme čemukoli jenom věřit – pokud to nemůžeme analyzovat, kriticky prozkoumat předpoklady a posoudit důkazy jako platné či falešné, pak opravdu v žádném případě nejde o argumentaci.

Paradox demokratického bankrotu

Já ovšem mám argument, který vysvětluje, proč se fiskální schodky objevují. Ba, co víc – umím vysvětlit, proč se v demokraciích deficity objevují a projevují jinak než v jiných typech režimů. Moje teorie vysvětluje, proč v demokraciích fiskální dluhy, jakmile se s nimi jednou začne, vždy rostou. A vysvětluje rovněž, proč tento růst neodvratně, neúprosně vede k bankrotu demokratického režimu. A dál můžu dokázat – průkaznými a platnými argumenty – že Spojené státy kvůli tomuhle procesu bankrotují právě teď.

Svůj celkový koncept jsem nazval paradox demokratického bankrotu. Podle tohoto paradoxu zbankrotuje každá demokracie – bez ohledu na to, jak silnou vůli a snahu budou lidé mít, aby ji před bankrotem ochránili.

Proto je to paradox – očekává se, že občané demokratického státu řídí sami svoje osudy. A evidentně nechtějí, aby jejich národ musel podstoupit bankrot – a přesto, navzdory jejich vůli a snaze, demokratické státy vždycky zbankrotují. Vždycky.

V tomto článku načrtnu svůj důkaz, proč to tak je.

Demokracie jsou vždy rozpočtově nezodpovědné

Nejdřív vysvětlím logiku své teorie paradoxu demokratického bankrotu a ukážu, jak jsem ji odvodil z poměrně nedávno nastoleného filozofického problému zvaného diskurzivní dilema nebo někdy doktrinální dilema. Ten pojem se původně používal v teorii práva a týká se skupinového jednání, dá se ale – jak jsem si uvědomil – zajímavě (a radikálně) aplikovat rovněž na makroekonomiku a správu veřejných financí v zastupitelských demokraciích.

A pak tedy vysvětlím, jak z aplikace diskurzivního dilematu na makroekonomiku a fiskální politiku v demokratických zemích plyne můj paradox demokratického bankrotu. Hodlám zde dokázat dva obecné závěry:

• Za prvé: demokracie se vždycky chovají z hlediska rozpočtové politiky nelogicky.

• Za druhé: demokracie vždycky zkrachují – bez výjimek.

Nakonec ukážu, jak se paradox demokratického krachu dá vztáhnout na případ Ameriky, a vysvětlím, proč vláda Spojených států – ať už na lokální, státní nebo federální úrovni – utratí víc, než získá, i když se těmto poměrům brání všichni občané.

Pokračování seriálu najdete na Finmagu zde

Pro Finmag přeložili Petr Vaněk a Gabriel Pleska.

Anglický origiál byl publikován na blogu http://gonzalo­lira.blogspot­.com/.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK