Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Západ v Libyi: Křižáci, hlupáci, nebo lidumilové?

Rada bezpečnosti OSN schválila zásah proti Muammaru Kaddáfímu, francouzská a britská letadla začala bombardovat vybrané cíle, a tak je jen otázkou času, kdy zahájí vojenskou intervenci v Libyi Severoatlantická aliance a její vrtošiví spojenci z Ligy arabských národů. Chvatné příměří, které Kaddáfího vláda okamžitě po přijetí rezoluce vyhlásila, na tom jen stěží něco změní.

Kritikové předložili řadu rozumných námitek vůči západní intervenci. Upozornili především na to, jak absurdní je tvrzení prezidenta Obamy, že události v Libyi představují „neobvyklou a vážnou“ hrozbu pro americkou národní bezpečnost a americké zahraničněpolitické zájmy. Ve skutečnosti bychom jen těžko hledali situaci, která je pro skutečné americké zájmy irelevantnější.

Libye je populačně jen malá země se zanedbatelným politickým či strategickým vlivem. A Kaddáfí, navzdory mnoha svým výstřednostem, se již dávno vzdal podpory terorismu i snah o získání jaderných zbraní. A přestože je Libye středně velký producent ropy, její nestabilita nebude mít na globální ropný trh žádný větší dopad. Západní intervence zkrátka nemá žádné strategické ani ekonomické opodstatnění. Jiné kritické hlasy upozorňují, že vyhlášení bezletové zóny a hlavně zahájení leteckých úderů na vojenské cíle by se mohlo rozrůst v podstatně delší a angažovanější misi, jak už to tak často bývá. A to vše v situaci, kdy USA v současnosti vede dvě další války a všechny členské země NATO jsou až po uši v dluzích.

Co na to „arabská ulice“?

Spojenecká intervence v Libyi by se však mohla lapit i do jiných, méně očividných pastí. Za prvé, i dobře míněná pomoc rebelům jistě vyvolá podezření v muslimském světě, že Washington si chce přivlastnit libyjské povstání a využít je k vlastním účelům, tedy starý známý argument o křižácích. Vzhledem k reputaci USA mezi muslimy je takové obvinění nevyhnutelné a spousta muslimů mu bezpochyby uvěří. Vratká podpora Ligy arabských národů tyto obavy možná trochu zmírní, ale nezažene.

Vždyť „arabská ulice“ již dávno považuje většinu jejích členských zemí za nastrčené figurky Západu. Jakmile intervence začne, obvinění z amerického imperialismu a evropského neokolonialismu na sebe jistě nenechají dlouho čekat, a to i v případě, že západní mocnosti odolají pokušení a dodrží slib nenasadit v Libyi i pozemní síly – což v žádném případě není jisté.

Demografické minové pole

A konečně, Spojené státy a jejich severoatlantičtí spojenci zásahem v Libyi vstupují na nebezpečné politické a demografické minové pole. Západní média a veřejnost operují s vágní, pohádkovou představou o souboji utlačovaných rebelů, kteří srdnatě bojují za svobodu země proti šílenému a krutému diktátorovi. V libyjské občanské válce však jde i o jiné, možná podstatně důležitější problémy. Stát jménem Libye je totiž jen další křehkou a umělou politickou entitou vytvořenou evropskými koloniálními mocnostmi. Itálie hodila na hromadu tři nesourodé provincie a prohlásila je za svou libyjskou kolonii. Šlo o Kyrenaiku na východě (soustředěnou kolem měst Benghází a Tobruk), Tripolsko na západě (soustředěné kolem současného hlavního města Tripolisu) a méně lidnatý, méně významný Fezzán na jihozápadě.

Důležité je vědět, že rozmanité kmeny obývající Kyrenaiku a Tripolsko nemají prakticky nic společného. V minulosti byly naopak mnohokrát na kordy. Když ale Spojenci po 2. světové válce převzali Libyi pod svou správu, rozhodli se tento nestabilní amalgám ponechat tak, jak jej splácal Mussolini, místo aby jej rozdělili na několik menších, soudržnějších celků.

Hluboké rozdíly mezi Kyrenaikou a Tripolskem přetrvaly i do éry libyjské nezávislosti – a vlastně dodnes. Není ostatně náhoda, že aktuální povstání proti Kaddáfímu začalo na východě a že rebelové dobyli Benghází a ostatní kyrenaiská města tak rychle. Prakticky všechna předešlá (neúspěšná) protirežimní hnutí vyšla z téhož regionu. Taktéž není překvapením, že dále rebelové postupovali na západ, tím tužší odpor museli zdolávat. Kaddáfí je z Tripolska a svou autoritu od počátku opírá o západní kmeny a z nich sestávající bezpečnostní složky.

Z Tripolska do Kyrenaiky

Úmysly a cíle povstalců stále nejsou příliš jasné, ale obě nejpravděpodobnější možnosti představují pro západní vojáky značnou hrozbu. Za prvé mohou vůdci povstání Libyi zachovat v její současné podobě a pouze přesunout těžiště moci z Tripolska do Kyrenaiky. Jinými slovy by vítězství nad Kaddáfího režimem znamenalo čas odplaty. Druhou možností je to, že zemi rozdělí a vyhlásí nezávislost Kyrenaiky. Tento cíl má svůj historický precedent – po 2. světové válce sdělil libyjský král Idrís Spojeným státům a ostatním spojeneckým mocnostem, že chce vládnout pouze Kyrenaice, protože vláda nad celým amalgámem by podle něj byla příliš složitá a vedla by k nebezpečné nestabilitě.

Vláda George W. Bushe silně podcenila hloubku rozporů mezi sunnity, šíity a Kurdy v Iráku a tato chyba později vyústila v nejednu noční můru Pentagonu. Obamova vláda se zřejmě chystá udělat podobnou botu v Libyi. Pomoc kyrenaiským rebelům téměř určitě rozhořčí tripolské kmeny a muslimskému světu zavdá další důvod ke stížnostem vůči Západu. I pokud rebelové Libyi nerozdělí, Tripolci budou ze svého nového podřízeného postavení instinktivně vinit Washington. Tak či onak Severoatlantické alianci hrozí, že znovu zabředne do situace, v níž si bezpochyby nadělá další nepřátele. A to je teď to poslední, co Západ potřebuje.

Psáno pro Cato Institute.

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Ted Galen Carpenter je viceprezidentem pro obrannou a zahraniční politiku při Cato Institute.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK