Mediální privatizace „boje s korupcí“: Když se z hlídacího psa stane vlk

To je skoro pravda, pomineme-li jeho sebedojímavou snahu dělat také trochu toho dobra. Sledujeme-li však genezi VV pozorně delší dobu, nelze se ubránit opodstatněnému pocitu, že Bárta a spol. nejsou izolovaným fenoménem bez souvislostí. Je to v podstatě škodná, která našemu „přirozenému“ mediálnímu hlídacímu psovi demokracie utekla a nyní se za jeho halasného štěkotu bezostyšně prohání po rajonu. Co hůře, vše nasvědčuje tomu, že sám pes nemá tak úplně čisté svědomí. Nebo ještě lépe: hlídací pes sem stal tak trochu vlkem.

Nahrávky? Nemravné, ale jak kdy

Tajné nahrávky, v podstatě unikátní policejní nástroj, se ve větším rozsahu staly nástrojem české žurnalistiky, zejména MF Dnes, ve vztahu k nejvyšší politice přibližně před pěti lety. „Plodem“ je zejména kauza s transportéry Pandur, případ poslance Moravy, nejnověji pád Mirka Topolánka, náměstka ministra obrany Jaroslava Kopřivy nebo problém Pavla Drobila, bývalého ministra životního prostředí. Konstatujme, že v případech s možným kriminálním pozadím nás noviny nikdy neinformují, proč těchto mimořádných prostředků využívají.

Jak se má těšit policie naší důvěře, když média neustále snižují její autoritu a nedají jí šanci pracovat na kauzách od začátku do konce? Právě tak, aniž by hlavní aktéři řekli, proč to musí dělat zrovna oni, u nás začala privatizace „boje s korupcí“ a nastalo zatmění jeho společenské legitimity. Výsledkem jsou většinou náznakové skandály vyznívající v absurdní tvrzení proti tvrzení, nesoucí punc zpatlané amatérské kriminalistiky prováděné ad hoc.

Co se soukromé firmě Mafra, majiteli MF Dnes, devalvací role špionážních prostředků a nadužíváním slova korupce ale opravdu povedlo, je připravit „tělo“ pro další inkarnace soukromého bojovníka se zlem. Ne že by, jak nyní dobře víme, Vít Bárta jakožto zkušený podnikatel neměl pro boj s korupcí vlastní „ideové zdroje“, ale ve smyslu politické poptávky díky práci médií vstoupil do otevřených dveří.

K činu odhodlané VV se v novinami vytvořeném vakuu, vymezeném „neschopnou policií“ na jedné a „kmotrismem“ na druhé straně, hladce prosadily jako dlouho očekávaná úderka. A nutno říci, že v porovnání s investigativními médii s ohledem na svůj hlavní politický cíl mnohem průhlednějším způsobem. Jinými slovy: VV aspoň získaly pro boj s korupcí, jakkoliv pochybný a nesmyslný, politickou legitimitu. Proč tedy nedošlo po volbách v roce 2010 mezi véčkaři a novináři k praktické alianci, dávající smysl, a namísto toho se noviny VV jen posmívaly a nakonec je dohozenými nahrávkami pomohly zničit, zůstane zvláštní záhadou. V každém případě noviny pokus VV v čele s novinářem Johnem, svého zapíraného dítka, o čin ve smyslu likvidace korupce nepodpořily ani zkusmo… Velmi dobromyslné a kolegiální.

Zpět k lamentování

Věci veřejné jsou v podstatě už minulostí, ačkoliv nás budou zřejmě ještě nějakou dobu týrat, podobně jako zelení v letech 2006–2009. Ani ony nezlomily prokletí nových malých, protestně zaměřených stran, což je výjimečně s ohledem na stav země škoda. Jejich zánik je dalším, nyní ovšem nadmíru trudným mementem účelového i obyčejného moralismu.

Příběh VV je ale i dokladem toho, že ne jen někteří politici, nýbrž také hlavní investigativní média nemají reálný profesní zájem na boji s korupcí. Tento podivný pojem jim vyhovuje jako nedostižná fata morgana, moralistické perpetum mobile, s jehož pomocí prodávají svůj skandalizující a zmonopolizovaný produkt přinášející moc získanou bez voleb. Vzato do důsledku: likvidace VV s pomocí systematické konspirace a skrytých nahrávek, žurnalisty jinak samozřejmě tolik opovrhovaných metod, byť věcně vzato oprávněná a vítaná, je v podstatě zkrocením vlastního zmetku a možná i nevědomým konkurenčním bojem. Až vše skončí a uslyšíme redaktory z nejserioznějšího deníku v zemi zase lamentovat nad korupcí, vzpomeňme si, jak skončil pokus něco s tím vším opravdu dělat.