Česká losovačka: Podivuhodný svět veřejných zakázek očima Dana Ťoka

Předchozí díly rozhovoru s Danem Ťokem:

• Korupce není jen promarněná šance. Je to obrovský problém pro budoucnost země
• Dé jednička? Zapomenutý tankodrom mezi Brnem a Prahou

Co říkáte na stávající zákon o veřejných zakázkách?

Budu diplomat. Přál bych si, abychom měli jednou v Česku takový zákon o veřejných zakázkách, který bude natolik transparentní, že umožní všem daňovým poplatníkům jednoduše a snadno prověřit, zda se s jejich penězi nečachruje. A to stávající zákon rozhodně neumožňuje.

Co byste tedy změnil?

Klíčové je nastavení naprosto průhledného systému výběrových řízení, z něhož bude jasné, co která firma nabízí. Dnešní stav, kdy odevzdáte nabídku a firma, která ji zpracovává, si ji vezme, neotevře, odnese někam domů nebo do kanceláře a za pár dní oznámí vítěze, je podle mého naprosto netransparentní. A logicky to budí podezření a pochybnosti, že se zakázkami manipuluje. Tento proces by měl být natolik průhledný, aby prostor pro žádná podezření neposkytoval.

Můžete být konkrétnější?

Podívejte se třeba do Polska. Pokud chcete v Polsku soutěžit o veřejnou zakázku, musíte i tam nejdříve předat nabídku. Tady ale veškerá podobnost končí. Všechny obálky se totiž následně otevřou v pořadí, v jakém byly doručeny, a zveřejní se cena. Další den pak může kdokoliv přijít a podívat se na všechny nabídky konkurence. Ceny už v té době dávno visí na internetu. Já osobně bych pak šel ještě dál. Na internetu bych zveřejňoval nejen cenu, ale i kompletní dokumentaci. Pokud přece kdokoliv aspiruje na to, že bude utrácet veřejné peníze, peníze nás, daňových poplatníků, měl by nám dát šanci zkontrolovat, zda byly naše peníze využité správně.

Jaká by měla být základní kritéria pro výběr?

Rozhodně cena, ale nejen ta. Hodnotit se musejí i měřitelné hodnoty, nikoliv ty subjektivní, jak je tomu dnes. Zákon například stále umožňuje losem objektivně zúžit počet zájemců. Tomu už nerozumím vůbec. V čem je problém? Proč bych měl, když mám ve výběrovém řízení patnáct uchazečů, losováním náhodně vyřadit deset z nich, a uměle si tak zmenšit počet zájemců na třetinu? Jaký je problém posoudit ceny patnácti uchazečů? Vždyť tak s dvoutřetinovou pravděpodobností shodím ze stolu nejvýhodnější nabídku! Navíc všichni víme, jak některá losování  vypadají. Jsou sice úsměvná, ale jen dokud si neuvědomíme, že jde o naše peníze. Pokud někdo před losováním pečlivě klade různě přeložené lístečky do různých koutů losovací krabice, je jasné, že něco není v pořádku. A když se dotyčného zeptáte, jestli by nemohl s bednou pořádně zamíchat, a on vám odpoví, že nemohl, protože v regulích losování je, že krabice nesmí opustit stůl, tak už vám opravdu vstávají vlasy hrůzou… Podobných příkladů jsou spousty.

Zdroj: YouTube

Sem s nimi…

Letos jsme se například setkali s případem, kdy mělo losování proběhnout na počítači. Hezká asistentka by zkrátka pětkrát klepla do klávesnice a počítač by následně vyhodil pět čísel. Bylo nám to poněkud podezřelé, tak jsme zkusili navrhnout, aby nejdříve proběhlo první losování, v němž se každé firmě náhodně přidělí číslo, s nímž do losování vstoupí. A to už, bohužel, nešlo… Není to nic jiného než ubohé a otravné záležitosti, které do jedenadvacátého století rozhodně nepatří. Novela zákona se s tímhle, má-li být efektivní a transparentní, prostě musí vypořádat. Ať je v každém kroku výběrového řízení jasně vidět, kdo co udělal, proč to udělal a co ho k tomu vedlo.

Co třeba větší zapojení různých aukčních systémů?

Určitě ano, ale aukce nemohou fungovat všude. Nebo ještě jinak. Pokud budou správně nastavena kvalifikační kritéria tak, aby se aukce nemohl zúčastnit někdo, kdo nasadí neuvěřitelně nízkou cenu, ale v půlce zakázky oznámí, že nemá peníze a že se stavbou končí, proč ne. Kritéria ale musejí být opravdu pečlivě ošetřena. Podobných střelců se u nás bohužel najde celá řada. Příkladem dobře provedené aukce je třeba velká zakázka na odstraňování povodňových škod vyhlášená Správou železniční dopravní cesty (SŽDC). Podařilo se vydražit cenu o čtyřicet procent nižší, než byla ta předpokládaná.

Když se bavíme o cenách, napadá mě ještě jedna věc. Jak je možné, že se nějaká stavba prodraží o dvě stě nebo třeba pět set procent oproti původnímu plánu?

To bohužel není v našem systému nic neobvyklého.

To ano, ale čím to je?

Většinou za to může špatně provedená projektová příprava. Často se pracuje s podklady, které vůbec nedopovídají realitě. Nebo se špatně udělá geologický průzkum a vy až při stavbě samotné zjistíte, že tak, jak byla stavba naprojektována, prostě postavit nelze. Platí tady přímá úměra. Čím lépe naprojektovaná stavba, tím větší šance, že se zakázka neprodraží.

Proč nemůže být součástí každé zakázky věta: Pokud se stavba prodraží o více než dvacet procent, nebude vyšší náklady platit zadavatel, ale stavební firma?

Existuje lepší metoda. Zakázka typu design and build, kdy stejná firma zakázku projektuje a zároveň ji realizuje. Pak je opravdu možné zajít za stavařem a říci mu: Ahoj, chci tady postavit silnici. Zde jsou technické požadavky. Naprojektuj to celé tak, aby to splňovalo všechny technické normy, postav to a řekni za kolik. To bude tvoje stropová cena. Víc nedostaneš ani korunu. Jestli na tom proděláš, je to tvůj problém, jestli na tom vyděláš, dobře pro tebe, ale běda, jestli porušíš jakoukoliv normu. Podobným způsobem se již soutěží o některé veřejné zakázky na Slovensku.

I tak mi ale pořád přijde neuvěřitelně snadné vyhrát zakázku s nízkou cenou a pak ze zadavatele postupně tahat další a další peníze…

Ono to ale funguje jinak. Zakázky v Česku vyhráváte s jednotkovou cenou – řeknete, že cena betonu bude tolik a tolik, cena kameniva bude tolik a tolik a cena železa tolik. Kolik se ale reálně na projekt spotřebuje, určuje pouze projektant a zákazník. Nikoliv stavař. Pokud toho zákazník chce víc, vy mu musíte podle kontraktu vyhovět. A pak mu to samozřejmě vyúčtujete. Je tedy trochu paradoxní, že jsou za předražené zakázky pranýřování stavaři, přitom jde hlavně o selhání projektantů a zákazníků. My si nemůžeme stavět, co chceme a jak chceme… Jeden z mých kolegů používá dobré přirovnání: Stavební firmy jsou v pozici hokejových hráčů, kteří na led naskočí v polovině třetí třetiny. Jenže v té době už je v řadě zápasů o výsledku rozhodnuto. I vy samozřejmě můžete ledacos zvrátit, ale má to své meze.

Co říkáte na další návrh, který chce omezit možnost využívat subdodavatele?

Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Každá velká společnost s nimi musí spolupracovat. Jiná otázka ale je, jak se firma k subdodavatelům chová. Buďto férově – protože na všechno nemáte kapacity, za standardních podmínek čas od času něco outsourcujete, nebo neférově. To když celé zakázky se ziskem přeprodáváte dál, když zneužíváte silné pozice firmy a menší společnosti vysáváte nebo třeba když neplatíte včas. Poslední jmenované ale někdy může být pořádně problematické…

Jak to?

U státních zakázek se bohužel platby velice často opožďují. My tak, pokud chceme dodržet smluvní podmínky, musíme dodavatelům platit z vlastního. Fungujeme tak vlastně jako nárazník mezi státem s velmi špatnou platební morálkou a subdodavateli, kteří často bojují o přežití na silně konkurenčním trhu.

Jak je možné, že stát, který pokud vybírá, necouvne ani o píď, sám nedodržuje dohodnuté termíny, když má platit?

To je dobrá otázka Dřív se často stávalo, že rozpočet na velké zakázky schvalovala přímo poslanecká sněmovna. Tím pádem do hry vstupovaly partikulární zájmy. Poslanci chtěli vidět realizované stavby právě v tom jejich regionu a vše se neúnosně protahovalo. Stát přitom v rozpočtu peníze měl, nikdo ale nevěděl, na jaké stavební práce nakonec půjdou. Podobné je to i u spolufinancování staveb prostřednictvím evropských fondů. Český úředník zkrátka nebývá natolik efektivní, aby věci udělal rychle, dobře a napoprvé správně.

O kolik dnů se tedy platby „běžně“ opožďují?

Takhle to říci opravdu nelze. Záleží zakázku od zakázky. Ale rozpětí se pohybuje od nuly až po šest měsíců. Ve výjimečných případech čekáme na peníze i víc než půl roku…

Jak se na poměry v českém stavebnictví dívají vaši švédští majitelé? Patříme spíše na Západ, nebo Východ?

To je těžké říci. Určitě ale patříme kamsi na chvost. Věci se ale mění. Zvolna… Zrovna dnes jsem se vrátil z pravidelného reportu a některé věci se našim majitelům vysvětlují opravdu obtížně. Ve standardních demokraciích se prostě nedějí. Jen těžko byste třeba hledali zemi, kde může ministr dopravy napadnout soukromou firmu, tak jako se stalo před časem právě nám. Dodnes tomu nerozumím.

Kde hledat viníka? Můžeme se dvacet let po pádu komunismu stále odvolávat na předlistopadovou kulturu?

Čtyřicet let komunismu nám určitě nepomohlo. Na druhou stranu bychom si ale neměli o nás, Češích, dělat příliš velké iluze. Máme zkrátka specifickou národní povahu. Naše schopnost přežít je vykompenzována některými charakterovými vlastnostmi, kterými se chlubit určitě nemůžeme. Myslím si ale, že pokud na sobě budeme pracovat, máme naději. A já jsem v tomto ohledu velkým optimistou.

• § 61, odst. 4 zákona o veřejných  zakázkách

  Objektivním kritériem pro omezení počtu zájemců podle odstavce 1 může být rovněž náhodný výběr provedený losem, popřípadě kombinace objektivních kritérií podle odstavce 2 a náhodného výběru losem. Losování provede veřejný zadavatel v souladu se zásadami uvedenými v § 6 prostřednictvím mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení a za účasti notáře, který osvědčuje průběh losování. Účastnit se losování mají právo zájemci, kterých se výběr losem týká. O termínu losování je zadavatel písemně vyrozumí nejméně 5 dnů před losováním.

• Akciová společnost Skanska je českou „pobočkou“ švédského stavebního giganta Skanska AB. Je největší stavební a developerskou firmou v Česku.
• Dan Ťok (1959) je generálním ředitelem a předsedou představenstva společnosti od roku 2008. Předtím působil ve významných funkcích například ve firmách Jihomoravská plynárenská, ABB energetické systémy či Alstom.