Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Konec Kaddáfího: Západ se učí šetřit. I na válce

Luboš Palata
Luboš Palata
25. 10. 2011

Válka v Libyi, kterou vedla Severoatlantická aliance proti tamějšímu režimu, byla první „levnou válkou” nového tisíciletí. Z ekonomického hlediska to byly zatím nejefektivněji vynaložené prostředky na vedení války od bombardování Srbska v roce 1998.

Konec Kaddáfího: Západ se učí šetřit. I na válce

Atentáty z 11. září 2001 znamenaly pro Spojené státy šok. Jednalo se o první útok „válečného druhu“ na území Spojených států od válek o nezávislost, útok, který navíc zasáhl srdce Spojených států. Nebýt statečnosti pasažérů jednoho z unesených letadel, mohl být vedle newyorských dvojčat a Pentagonu zasažen i Bílý dům.

Tisíce obětí uvedly Spojené státy do stavu velmocenské nepříčetnosti, podobné rozhodování Rakouska-Uherska v roce 1914 po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu. Tato psychóza se přenesla na celý západní svět a poprvé v historii byl v rámci NATO aktivován článek číslo 8 zakládající smlouvy o Severoatlantické alianci, který hovoří o pomoci napadanému členu společenství. Celý smysl NATO, jímž byla od prvopočátku ochrana západní Evropy Spojenými státy, tak byl postaven na hlavu – všecko bylo opačně, než „otcové zakladatelé“ aliance předpokládali.

Dva biliony dolarů

Reakce Spojených států a jejich spojenců byla zcela mimo realitu. Invaze do Afghánistánu sice v dobovém kontextu byla pochopitelná a snaha o likvidaci protizápadního, terorismus podporujícího tálibánského režimu možná i zdůvodnitelná, jednalo se ovšem o klasický příklad „zabití mouchy sukovicí“, jak ve své geniální písni zpívá Jiří Suchý. Přesto však v ovzduší solidarity s Američany jejich spojenci neváhali a operace v Afghánistánu se rychle stala operací NATO, se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Když George W. Bush oznámil, že podobně hodlá postupovat proti Iráku, kde chtěl především dotáhnout do konce polovičaté tažení proti Saddámu Husajnovi, které vedl jeho otec po irácké okupaci Kuvajtu na počátku devadesátých let, západní Evropa se proti tomu vzbouřila. Z mnoha různých důvodů, ale výsledkem bylo, že Irák se nikdy operací NATO nestal a z klíčových spojenců se ho účastnila jen Velká Británie, Polsko, Itálie a Španělsko.

Obě války zřejmě skončí něčím, co půjde nazvat z vojenského hlediska „neporážkou“. Je otázka, jak dlouho se v obou zemích udrží prozápadní režimy (a vlastně je otázka i to, jak prozápadní režimy to jsou), ale poměr sil se podařilo v obou zemích (více v Iráku než ve fakticky vojensky nekontrolovatelném Afghánistánu) převážit na stranu odpůrců bývalých vládců a osnovatelů atentátů 11. září.

Poprava Saddáma Husajna i zabití Usámy bin Ládina jsou pro USA určitou satisfakcí. Z hlediska ekonomického se však jednalo o extrémně nákladné operace, jejichž náklady jsou jedním z důvodů dluhové krize, která USA postihuje v nemenší míře než Evropskou unii. Náklady na končící operace v Afghánistánu a Iráku odhadují renomovaní američtí ekonomové na dva biliony, tedy dva tisíce miliard dolarů, z nichž kolem 90 procent připadá právě na Spojené státy.

Atrapy místo bomb

Nelze se proto divit, že když si Francie, Velká Británie a Itálie fakticky prosadily vojenské řešení občanského konfliktu v Libyi, ve chvíli, kdy armáda věrná plukovníkovi Muammarovi Kaddáfímu stála na předměstích povstaleckého milionového města Benghází a byla připravena během několika dnů vzpouru proti režimu krvavě potlačit, Spojené státy daly od operace ruce pryč. Ne úplně, v Radě bezpečnosti OSN i v NATO ji podpořily, ale odmítly se jí účastnit v pozici hlavního aktéra.

Evropští spojenci ponecháni sami sobě však nebyli schopni válku proti Kaddáfímu, vedenou na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN pouze ze vzduchu, zvládnout. USA nakonec k libyjským břehům vyslaly celou svoji středomořskou flotilu a proti Kaddáfímu nasadily i omezené prostředky, především střely s plochou dráhou letu a bezpilotní letouny. Britským, francouzským a dalším letadlům aliančních sil pak poskytly moderní přesně naváděnou munici a další logistickou podporu. Po osmi měsících, kdy na zemi bojovaly povstalecké jednotky a ze vzduchu jim faktickou podporu tvořilo alianční letectvo a Kaddáfího režimu byl po vodě uzavřen větší přísun zbraní a v bankách po celém světě zabaveny desítky a desítky miliardy dolarů, dospěla podivná levná válka do vítězného konce. Díky němu budou zřejmě zapomenuty komické epizody, jako bylo bombardování Kaddáfího jednotek betonovými atrapami pum, protože Francouzům došla munice, oznámení, že USA už nebudou vystřelovat střely s plochou dráhou letu, protože prošlé už vystříleli a nové jsou moc drahé, nebo fakt, že někdy se kvůli penězům na libyjském nebi objevilo jen několik málo stíhaček NATO a povstalci marně žádali o pomoc.

Výsledkem ovšem je, že celá libyjská válka přišla spojence na čtyři až pět miliard dolarů, z toho Spojené státy stála pouhé miliardy dvě. Cenou je ale nejen délka konfliktu, na deset tisíc padlých povstalců, ale i fakt, že vliv Západu na utváření nové libyjské vlády je poměrně zanedbatelný. Také konec Muammara Kaddáfího, jenž měl stanout před Mezinárodní trestním tribunálem a místo toho byl povstalci umlácen a zastřelen někde v poušti u Benghází, neodpovídá původním představám. Ale i to je cena za libyjskou „levnou válku“, která vzhledem ke stavu Západu nebude nejspíš posledním, ale zřejmě prvním takovým konfliktem.

Autor je redaktor Lidových novin

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (8)

Vstoupit do diskuze
Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského... Více

Související témata

AfghánistánFrancieGeorge W. BushIrákLibyeMuammar Kaddáfínáklady na válkuNATOpovstáníSeveroatlantická alianceUSAVelká Británie
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo