Jak se do lesa volá…

Ubývající ledovce na vrcholu Kilimandžára nebo mizející lední medvědy vnímá většina společnosti jako symbolické oběti člověkem způsobeného globálního oteplování. Tak nám je také představil někdejší americký viceprezident Al Gore. Nepříliš známé však je, že Gorův „dokument“ měl dohru u britského soudu – kvůli vědomé manipulaci s fakty. Film laureáta Nobelovy ceny míru se měl jako součást výuky promítat v britských školách, jenže narazil na odpor části rodičů i učitelů, podle jejichž názoru obsahoval řadu dezinformací, polopravd a lží. Soudce jim dal nakonec za pravdu: Nepříjemná pravda se na školní půdě promítat mohla, ale s vysvětlením několika nepravd, kterých se Gore záměrně dopustil. Mezi nimi byla falešná souvislost mezi úbytkem kilimandžárského ledu a globálním oteplováním. Za mizení bílé čepičky podle většiny vědců totiž spíš než skleníkové plyny může nedostatek srážek. Proslulé „Kili“ je nejen útočiště unikátních druhů rostlin a živočichů a turistický magnet, ale také stěžejní srážková oblast. Pravidelnou distribuci srážek do okolní krajiny reguluje mohutný pás horského mlžného lesa, obepínající horu kolem dokola, v němž pramení více než 96 procent okolních toků. Tedy reguloval, nyní rychle mizí a srážek ubývá.

Nevyhnutelné změny

Ledovcová pokrývka nejvyšší africké hory se v průběhu roku mění. Když jsou vydatné srážky, nahoře sněží a ledovec narůstá. Jindy ho naopak ubývá – a fotografie z takového období sloužily v Nepříjemné pravdě jako „doklad“ globálního oteplování. Největší problém Kilimandžára tedy není tání ledu, ten by se pravidelně obnovoval – kdyby přišly srážky. Jenže jeho obnovu znemožňuje odlesňování a ilegální kácení po celém úbočí hory. Co je platné, že její vrcholek spadá do národního parku, hora je jeden organismus: co se děje u základů, ovlivní i střechu.

Podle nedávné reportáže magazínu African Geographic se panenský prales na Kilimandžáru jen mezi roky 1952 a 1982 zmenšil o 41 km² a proces degradace neustále postupuje kupředu. Patrné je to zejména na stále častějších sesuvech půdy. Kopce dříve pokryté pralesem podléhají rychle půdní erozi, v krajině je také stále méně vody, kvůli které vznikají nové etnické konflikty. „Kácíme lesy, abychom získali půdu, na které se do dvou tří let nedá nic pěstovat – půda bez stromů znamená zemi bez vody, a kde není voda, tam není život,“ říká Jack, který pracuje jako ranger v nedaleké Keni. I tady si ochránci přírody uvědomují význam hor, přirozených vodojemů, pro okolní krajinu. Vedle Klimandžára jsou neocenitelnými zdroji vody v místní nehostinné krajině i hory Mount Kenya nebo vulkanické vrcholy Kulal, Nyiru či Aberdare. Jenže i Marsabit, severokeňská hora proslavená pravidelnými mlhami a mrholením i v období sucha, se dnes často ocitá bez každodenního přísunu vláhy.

Když se kácí les, létají třísky

Kilimandžáro, Marsabit ale i další oblasti, které nyní stále častěji a intenzivněji pociťují na vlastní kůži změny klimatu, čelí jednomu společnému problému, a tím je prudký nárůst obyvatelstva. Na příklad v Marsabitu nedaleko stejnojmenného vulkánu žilo v 70. letech minulého století 19 tisíc obyvatel, při sčítání lidu v roce 2006 jich bylo už 43 tisíc! Kromě počtu obyvatel se znásobil i počet kusů dobytka, každý rodinný klan jich má několik desítek – a všichni by v období sucha chtěli využívat horu jako zdroj vody.

Tragická sucha, která se poslední dobou objevují pravidelně ve východní Africe a v tzv. Africkém rohu, mohou snad souviset s globálními klimatickými změnami, zcela jistá je však souvislost s prudkým demografickým růstem. Při neefektivním zemědělství má už tak chudá krajina omezené prostředky, jak uživit pár tisíc, natož miliony obyvatel. Zemědělskou půdu se místní snaží získat na úkor lesa, ovšem odlesňováním připravují další katastrofy pro příští generace. Podle Světové zemědělské organizace (Food and Agricultural Organization – FAO) je Keňa klasifikována jako země s jedním z nejmenších lesních pokrytí na světě: souvislejší lesní porosty zaujímají pouze 1,7 procenta území (bohatě zalesněné Česko pokrývají lesy z třiatřiceti procent).  A každým rokem zmizí v Keni dalších 12 tisíc hektarů pralesa. V první řadě kvůli zemědělské půdě, v druhé a třetí řadě tu pak je ilegální těžba dříví a výroba dřevěného uhlí. Podle Kenya’s National Management Authority (KWMA) nelze zanedbat ani vliv tradic. V zalidněné západní Keni je u některých etnik např. zvykem, že před zkouškou dospělosti musí mladí muži postavit dům z minimálně 50 stromů, které bez pomoci pokácejí v přilehlých pralesech. Při současném podílu mladých lidí v keňské společnosti si tyto tradice vyžádají tisíce pokácených stromů. Kdo zasází nové?

Žena, která sázela stromy

Při nedávném skandálu, o kterém informoval jeden z nejstarších afrických deníků, keňský The Daily Nation, došlo k odhalení nekalých praktik ve státem zřízeném úřadu pro ochranu a správu pralesů Kenya Forest Service (KFS). Ta i přes zákaz vytěžila přes 20 akrů vzácného pralesa na úbočí hory Mt. Kenya. Odborníci upozorňují na to, že vedle obyčejných farmářů mají na odlesňování často podíl i velké bohaté společnosti. Už za vlády prezidenta Daniela arap Moi mocní „udělováním“ pozemků s cennými dřevinami projevem, jednak odměňovali, jednak zavazovali. Lesy jako Mau či Kakamega se masivně kácely pro komerční prodej dřeva.

První, kdo tento neudržitelný přístup začal kritizovat, byla profesorka Wangari Maathaiová, která nedávno podlehla ve věku 71 let rakovině. Její dodnes živý odkaz a učení mají kořeny v 70. letech, kdy založila hnutí Green Belt Movement (Hnutí zeleného pásu). Za svůj kritický přístup k vládní politice v době prezidenta Moi byla perzekuována a opakovaně vězněna. Její vytrvalost jí v roce 2004 vynesla jako první africké ženě Nobelovu cenu míru. Za svůj život iniciovala vysazení 45 milionů stromů a stala se vzorem pro mnoho žen, které motivovala k začlenění do politického života. Když zemřela, zaplavily její facebookové stránky tisíce kondolencí a lidé na její počest po celém světě zasadili tisíce stromů. V reakci na její učení vznikly desítky neziskových organizací, které se snaží o alternativní přístup ke krajině a osvětě farmářů na venkově. Cílem je zachovat stávající původní pralesy a začít s výsadbou nových lesů. Její odkaz následují nejen africké organizace jako Kagoech Foundation nebo Forest Queens Beauty Project, doklad o tom, že Wangari Maathaiová ovlivnila doslova celý svět, přinesla i nedávná opatření Světového centra pro lesní hospodářství (World Agroforestry Centre).

Návrat ke kořenům

S unikátními poznatky přišli vědci na druhém mezinárodním kongresu o lesním hospodářství, který se v roce 2009 konal v Keni právě pod patronací World Agroforestry Centre. Hlavním tématem konference bylo využití stromů v zemědělství, které bylo doposud spojováno spíše s odlesňováním. Konference v Nairobi ukázala, že budoucnost zemědělství může být naopak symbióza se stromy. Největší ohlas vzbudila Faidherbia albida, trnitý strom s rozlehlou korunou, dosahující výšky až 30 metrů. Faidherbia roste v celém pásmu sahelu, ale také v Kamerunu, Nigérii, Etiopii nebo v severní Keni a díky hlubokým kořenům je mimořádně odolná vůči suchu. Vzhledem se na první pohled příliš neliší od akácií, mezi které ji dendrologové původně i řadili. Odlišuje se však zcela zásadně střídáním aktivního a pasivního vegetačního období – jako jednomu z mála místních stromů mu totiž v období dešťů opadávají listy.

Vědci zjistili, že tato dřevina zvyšuje unikátním způsobem produkci zemědělských plodin, a to bez použití jakýchkoliv dusíkatých hnojiv. Impulzem k bádání bylo to, že poslední tradiční zemědělci v těchto oblastech soustřeďují svá pole právě do těsného sousedství těchto stromů, či stromy dokonce přímo využívají. Vyhovuje jim nastavení jejího vegetačního cyklu. Zatímco v období sucha poskytuje rozlehlá koruna potřebný stín pro zrající zemědělské rostliny, v období dešťů shazuje listí a naopak umožňuje světlu, aby proniklo přímo k rašícím semenům. Navíc je i hnojí, protože listy Faidherbií jsou extrémně bohaté na dusík, který na sebe vážou.

Pikantní na celém příběhu je skutečnost, že tento systém znali původní domorodí zemědělci v pásmu sahelu již před stovkami let. Příchod koloniálních velmocí se zemědělskými strategiemi, které fungovaly především v mírném pásmu, však tyto metody postupně vytlačil téměř do zapomnění.

Čísla, která mluví

Faidherbie se nyní pěstují v mnoha zemích od Senegalu až po Súdán. Od roku 2009 se jejich pěstování rozšířilo navíc i do dalších zemí např. do Tanzanie či Etiopie. V Malawi dokonce díky této progresivní zemědělské strategii zaznamenali neuvěřitelné výsledky – půda v dosahu stínů stromové koruny vykazovala o 280 procent větší úrodu než půda, která byla mimo dosah větví. Dlouho žijící Faidherbie snižují závislost afrických farmářů na umělých dusíkatých hnojivech, které jsou v afrických podmínkách často nejen finančně nedostupné, ale mnohdy i neefektivní, nebo dokonce kontraproduktivní.

Navíc strom nabízí další praktická využití – lze jej použít jako krmivo pro dobytek, stavební materiál nebo levné a kvalitní palivo. Koruna stromů umožňuje chov včel, kůra má léčivé účinky a využívá se ve farmaceutickém průmyslu. Jsou tu i další zásadní dopady pro krajinu a přírodní prostředí – díky kořenovému systému zabraňují stromy erozi půdy, vytvářejí závětří a v období sucha cenný stín pro dobytek. Pěstování stromů s sebou přitom nese nulové riziko, nejsou s ním spojené téměř žádné náklady, zemědělci mohou jedině získat. „Pěstování tohoto stromu na afrických farmách má obrovský potenciál nejen zmírnit klimatické změny a jejich následky, ale pomůže také nasytit více lidí a bude chránit i životní prostředí. Naším cílem je, aby se afričtí farmáři zaměřili spíše na zeefektivění úrody na stávajích plochách a zároveň, aby zamezili kácení zbývajících původních lesních porostů,“ říká ředitel Světového centra pro lesní hospodářství Dennis Garity. Jak on, tak i další vědci ale vědí, že ještě není zdaleka vyhráno. V Africe zůstává stále více než 50 milionů farmářů, kteří používají neefektivní metody degradující životní prostředí.