Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Za zrušení účtu do vězení: Co nevíte o okupaci Wall Streetu?

Namísto knihy si tenhle čtvrtek pročteme sedm zpráv o lidech, kteří vyšli do amerických ulic. Okupujte gauč, v tomhle trháku nebude chybět násilí ani láska.

V newyorském parku Zuccotti už sedmý týden přespávají demonstranti. Svůj hněv na wallstreetské bankéře a washingtonskou vládu přelili do desítek dalších amerických měst a – s trochu jinými terči – skoro tisícovky ohnisek protestů na světě.

Když už o tom v českých médiích něco vyjde, sklouzává to buď ke karikatuře ukřičených levičáků, kteří by chtěli žrát, i když už není za co – anebo k idealizovanému obrazu barikádníků, z jejichž jiskry vzejde plamen pohlcující starý nespravedlivý svět.

Netroufám si tvrdit, na které straně je pravda, ani z toho hezky veřejnoprávně vyklouznout s tím, že bude „někde uprostřed“. Ve čtečce jsem si ale v říjnu ohvězdičkoval pár zpráv a odkazů, které nejspíš zapadly v prvním sněhu před hraničním přechodem Doubrava. Odhrabu jim tedy cestu, protože nám dovolí okupanty a „devětadevadesátiprocentní“ trochu lépe pochopit.

1. Jádro protestujících nejsou nemakačenka

Heslo okupace „My jsme těch 99 procent“ odkazuje na to, jak se v posledních třiceti letech odlepily průměrné příjmy nebohatšího procenta Američanů od výdělků ostatních. Hezky to zachycuje graf založený na statistickách federálního kongresu: zatímco od inflace očištěné čisté příjmy nejbohatších vyrostly třikrát, střední třídy si polepšily o čtvrtinu a nejchudší skoro vůbec.

Graf nedojme, blog We are the 99 percent („My jsme těch 99 procent“) ano. Z příběhů lidí, kteří hráli podle pravidel, dělali vše, co se považovalo za rozumné – vystudovali univerzitu, půjčili si na vlastní bydlení, chodili do práce nebo dvou – a stejně se propadli na společenské dno, vysychá v krku.

Tato paní se považuje za šťastnou, protože i když sice po dvou operacích dluží nemocnici víc, než kolik si vydělá za rok, pořád její léčbu částečně krylo pojištění a má aspoň nějakou práci. Tato dáma ze svého platu vydržuje tři příbuzné. Když v roce 2006 neměla na zaplacení daní, stát jí napařil skoro stoprocentní penále. A odpustil daně výdělečným společnostem a zachraňuje banky, protože jsou „příliš velké na bankrot“: „Asi jsem příliš malá na to, abych někoho zajímala.“

2. Kalifornští policisté jsou zlomyslnější bratranci českých sekuriťáků

„Policejní brutalita“ je už bohužel stejně „zajímavá“ novina jako pošťák pokousaný psem. Minimálně jeden její projev při amerických protestech ale zarazí i lidi zvyklé na bezpečáky z českých fotbalových stadionů.

Bývalý mariňák Scott Olsen „reprezentoval“ Spojené státy v Iráku. K fraktuře lebky přišel ale až zpátky ve vlasti, v kalifornském Oaklandu. Způsobila mu ji explodující kapsle se slzným plynem, kterou dosud neznámý policista hodil zpoza bariéry nejdřív Olsenovi do obličeje, a následně pak, jak zachycuje video, do davu lidí, kteří přiběhli ležícímu veteránovi na pomoc. Olsen skončil v kritickém stavu v nemocnici.

3. Za zrušení bankovního účtu můžete skončit ve vyšetřovací vazbě

Na záběrech pořízených před newyorskou pobočkou Citibank sice krev neteče, smát se pořád ale nebudete. Čtyřiadvacet lidí skončilo nejdříve zamčených v pobočce a následně přes noc na policejní stanici, protože, a teď se držte, se pokusili hromadně zrušit své účty u Citibank. (To by skoro mohla použít mBanka nebo Fio v kampani: pobočky jsou nebezpečné.)

4. Okupovat se dá i něčí život

Okupace není jen vážný boj proti finančním molochům. Můžete se podívat, jak mladík Brian Douglas požádal v parku Zuccotti svou dívku o ruku s pomocí lidského mikrofonu, suplujícího řečníkům zakázané megafony: „Budeš okupovat můj život?“ – „Ano!“ Připomnělo mi to, jak se Forrest Gump a Jenny setkali na demonstraci u Washingtonova památníku…

5. Protesty mají (jakousi) podporu (některých) vrcholných republikánů

Nejspíš za to můžou blížící se volby, přesto se – na první pohled překvapivě – ostře pravicoví kandidáti na prezidenta předhánějí ve vyjadřování sympatií s protesty namířenými proti „prachatým bankéřům“.

„Systém je namířen proti středním třídám a chudým,“ obvinil moderní americký politický i finanční centralismus Ron Paul na CNN. „Panečku, vím, jak se ti lidi cítí,“ obrátil Mitt Romney, který protesty nejdřív označil za nebezpečné. Básnicky pak protesty podpořil další kandidát a bývalý guvernér státu Louisiana, Buddy Roemer: „Musíme najít odvahu vrátit se ke konzervativním zásadám. Tvrdá práce by měla být odměněna, fair play oceněno a věřit bychom měli spíš v individuální schopnosti než ve vládní kroky. Podle mě se to vše v protestech na Wall Streetu zrcadlí.“

Thatcherovsky ostrý tak zůstal jen černošský kandidát Herman Cain, který v tom samém pořadu, co Ron Paul, řekl: „Neobviňujte Wall Street a velké banky. Pokud nemáte práci a nejste bohatí, obviňujte sami sebe.“

6. Cenu za nejlepší proslov získává… Slavoj Žižek

Není to férově udělený odznáček, neslyšel jsem zdaleka všechny řečníky z parku Zuccotti. Jenže marxistický filozof, kterého jsme si tu představili loni a z jeho poslední knihy četli letos v létě, ve svém projevu (přepis tu) tradičně nabídl čerstvou perspektivu.

Připomněl, že Čína letos v dubnu zakázala literaturu a filmy, ve kterých se cestuje časem nebo do alternativních vesmírů. „Lidé pořád sní o alternativách, takže ty sny musíte zakázat.“ A právě právo diskutovat o jiných uspořádáních společnosti leží podle Žižka v srdci protestů: „Jsme tu proto, že už máme po krk světa, ve kterém nám má k lepšímu pocitu stačit recyklování plechovek od koly, přispívání pár dolary na charitu a pití kapučína, ze kterého dá Starbucks jedno procento na hladovějící děti ve třetím světě. Poté, co jsme outsourcovali práci i mučení, co sňatkové agentury outsourcovaly náš milostný život, už dlouhou dobu necháváme taky outsourcovat svoje zapojení do politiky. Chceme ho zpátky.“

Pohříchu, různé požadavky jednotlivých okupantů jako bilion dolarů okamžitě investovaných do infrastruktury nebo odpuštění dluhů za školné buď nejsou alternativou (další peníze pro stavební lobby), nebo jde o ekonomické perpetuum mobile (ve kterém nakonec přijdou o úspory lidé odkládající si na důchod v institucích financujících studenty). A v tom se možná liší americká revoluce od těch arabských. Zatímco představit si alternativu v Tunisu, Egyptě nebo Libyi bylo poměrně jednoduché – „pryč s tyranem, pak se uvidí“ – americká společnost a ekonomika jsou nejspíš příliš komplexní na to, aby se daly zreformovat na základě nenásilných občanských protestů. Je těžké konkrétní reformy i jen načrtnout: ve Státech (ani Evropě) nevládne diktatura jedné tváře, jedné instituce, jednoho monolitického světonázoru.

7. Přijít na tenhle svět jako chudý Američan je pořád výhra

A právě srovnání se zeměmi třetího světa je to, co okupanty přistihuje se staženými kalhotami. Jak si všímá Morgan Housel: „V Americe jedno procento nejbohatších vydělává víc než 380 tisíc dolarů ročně. Stále jsme ale jedním z nejšťastnějších národů na zemi. Víte, kolik si potřebujete každý rok vydělat, abyste byli v jednom procentu nejmajetnějších obyvatel planety? 34 tisíc dolarů.“ Což je v USA, v závislosti na konkrétním státu, zhruba příjem absolventů střední školy.

Patřit k 99 procentům nejchudších Američanů může být pruda, sestávající se z 60 a více hodin práce týdně, přespávání v suterénním bytě a splácení služeb, které se v Česku platí z daní. Stále ale máte přístup k pitné vodě, elektřině, k papíru a tužce, na který napíšete svůj vzkaz jednomu procentu nejbohatších, k foťáku, kterým jej zachytíte, k internetu, přes který jej pošlete.

Tím přes oceán nechci poslat vzkaz ve stylu „nemáš leukémii, tak si nestěžuj, že se ti porouchalo auto“. Spíš: jakkoliv okupanti Wall Streetu a dalších míst přicházejí se zajímavými argumenty, vypadá to, že další odznáček, tentokrát za revoluci roku, dáme nakonec účastníkům arabského jara. Jsou na tom ještě hůř, zašlapaní ještě níž a bojují proti bezskrupulóznějším nepřátelům. Navíc se zdá, že na rozdíl od nespokojených Američanů něco reálně změní.

Úvodní obrázek přejatý z occupywallstreet.org

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK