Pravá vs. levá hemisféra

Na první pohled vypadá mozek jako velká mořská houba. U dospělého člověka váží asi jeden a půl kila a je tvořen stovkou miliard nervových buněk ve tvaru koštěte. Mikroskopické tělíčko buňky je zakončeno množstvím chapadel, kterými se jedno koště napojuje na druhé, a tak celkový počet spojení v mozku exponenciálně stoupá na milion miliard. Výkon mozku se tak šplhá k úctyhodným 38 petaflopům (38 biliard operací za sekundu) a úložné kapacitě tří a půl tisíce terabytů. Mít tu možnost zmenšit se a sledovat ruch zevnitř, pravděpodobně vám brzy upadne hlava. Je to jako byste se snažili zachytit dění na Spaghetti Junction v Atlantě a stáli přitom na kraji jediného z jejích 14 dálničních mostů. A tak ani vědcům netrvalo dlouho, aby přestali otáčet hlavu zleva doprava a pořídili si raději letecké snímky křižovatky.

První takové výzkumy se týkaly laicky řečeno „funkční geografie“ mozku: co je kde a co to dělá. Jak už to tak bývá, nejen že se zjistilo, že se mozek dále dělí na míšní, zadní, střední, přední a tisíce jiných tajemných krabiček, ke všemu má i dva druhy hmoty. Co však bylo nejdivnější, objevily se rozdíly mezi pravou a levou částí největšího koncového mozku. Na první pohled vypadají obě hemisféry stejně. Poměr bílé a šedé hmoty je u nich však jiný a dokonce: kde jedné polovině něco chybí, druhé přebývá. Jsou zvenku i zevnitř jaksi jinak „vybouličkované“.

Broca a Wernicke: objevitelé „bouliček“

Prvními z pašáků, jež se odhodlali situaci řešit, byli pánové Broca a Wernicke. V šedesátých letech devatenáctého století oba objevili a pojmenovali svoje „bouličky“ v levé hemisféře, které vpravo chyběly.Zatímco Wernickeho oblast odpovídá za zpracování fonologických informací, tvorbu slov na základě sémantických podnětů má na svědomí centrum Brocovo. Zjistilo se tedy, že za tak důležitou věc, jako je jazyk, nese odpovědnost zejména levá hemisféra. Logicky, že je tedy lepší, podstatnější, nadřazená. Tomuto empiricky podloženému pocitu nahrával i fakt, že většina lidí jsou praváci. Mozek totiž zpracovává podněty křížem: jako bychom měli uprostřed těla zavěšená zrcadla. Smyslové podněty z pravé poloviny těla jsou odváděny do levé hemisféry a ta zase zpětně reguluje její motoriku. Obdobně je tomu s informacemi „z leva“.Stejně tak, jako však nevydržely nadvládu mužů ženy, neobstála dlouho ani J.H. Jacksonova hypotéza dominance jedné z hemisfér. A zrodila se hypotéza „rovnosti a různosti“.

Specializovaný praotec australopitekus

Specializace hemisfér se dá vystopovat úctyhodných tři a půl milionu let do minulosti. Naznačují ji už fosílie praotce australopiteka. Zatímco v levé hemisféře převládá neurotransmiter dopamin, vpravo je králem norepinefrin. Celý princip práce s informacemi je tedy rozdílný a na něm jsou závislé i jednotlivé funkce, které mají hemisféry koncového mozku na starost. A tak vědci experimentovali, experimentovali a experimentovali, až vznikly středoškolské učebnice biologie tak, jak je známe dnes.

V lavicích slýcháme, že levá část mozku jde na věc logicky. Jak u 95 procent praváků, tak u 70 procent leváků je totiž právě ona zodpovědná za složitou práci s jazykem a symboly. Myslí lineárně a sekvenčně, zaměřuje se na detaily a vztahy mezi nimi a provádí také matematické operace. Přesně pojmenovává objekty z reality, formuje strategie a je machr na praktické otázky. Pravá hemisféra se naopak s podrobnostmi netrápí. Uchopuje realitu celistvě a intuitivně, orientuje se na obrazy a jejich smysl. Je to tak trochu snílek, ochotný riskovat a pouštět se do uskutečňování fantazií. Je možná trochu nepraktická, zato tvůrčí a citová. A hlavně si potrpí víc na obličeje nebo melodie, než na slova. Připomíná vám to něco? Že by stereotypy o ženách a mužích?

Když dědeček umře, babička ožije

Stejně jako dnes v lidském světě přebírají muži typicky ženské vlastnosti a ženy mužské funkce, dokáže i mozek dělat divy. Říká se tomu plasticita a jde o jeho růstovou a reorganizační kapacitu. Tedy o schopnost přizpůsobit se změnám.

Možná jste si už všimli, že se babička po smrti dědy docela změnila. Předtím byla jaksi pokornější, zvyklá být víc v ústraní a starat se leda o domácnost a pocity svých dětí. Teď je naopak rozvernější, víc upovídaná a zvládá i to placení účtů, kterým se celý život trápit nemusela. Zkrátka, převzala některé z dědových schopností i vlastností. A nejsou to dnes jen babičky, kdo si nakonec vystačí sám. Kolik už se toho popsalo o postmoderním zmatení mužských a ženských rolí… Kdo by si dnes dovolil paušálně tvrdit, že jsou ženy málo logické a při zemi a muži málo citoví? „Máme takové rčení.Abyste byli člověkem, stačí vám jedna hemisféra.“ Nechal se slyšet losangeleský neurochirurg Joseph Bogen.

Hemisferektomie, operace, která má za cíl odstranit část jedné z hemisfér, je krajním zákrokem pro nejtěžší diagnózy. V případě tumoru ji poprvé provedl doktor Walter Dandy už v roce 1928, v padesátých letech pak začala být používána k léčbě epilepsie. Zatímco jejím původním cílem byla záchrana života pacientů, ukázalo se, že operace mohou mít dalekosáhlejší důsledky.

Osmiletý chlapec, jehož případ popsal v roce 1997 profesor kognitivních neurověd Faraneh Vargha-Khadem, nebyl před operací vůbec schopen mluvit. Po ní však funkce levé hemisféry převzala pravá a kluk mluvit začal.

A není to jediný důkaz plasticity mozku: dokládá ji i inervace vizuální korové oblasti z jiných smyslů u nevidomých, možnost vybudování nových synaptických spojů v případě opakované činnosti, růst zmiňovaného Wernickova centra (zkoumaného post mortem v lahvičkách jako ze strašidelných filmů) v závislosti na vzdělání, či tajemné fantómové bolesti amputovaných končetin. Během pouhých několika sekund se nervové buňky dokážou pod vlivem nových podnětů prodlužovat, rozrůstat a tvořit nové synapse (spoje). A výsledkem je, že to „naše babička“ zvládá i bez „dědy“.

Ve dvou se to lépe táhne

Stejně jako v lidském světě, i v mozku se lépe táhne ve dvou. A tak to, co ve skutečnosti dělá Prahu, není ani Žižkov, ani Smíchov. Jsou to mosty přes Vltavu. Pro člověka je optimální mít obě hemisféry ve funkčním manželství. V dobrém i ve zlém, ve zdraví i nemoci si povinnosti vhodně rozdělíte, a když nevázne komunikace, společné cíle už může oddálit jen katastrofa zvenku. Mozek je tedy ve finále mozkem hlavně díky corpus callosum, mohutnému svazku těl axonů a zároveň největšímu kusu mozku z bílé hmoty – mostu, který zprostředkovává komunikaci mezi hemisférami.

Všimla jsem si, že mi levý koutek často a rád kamsiuskakuje. Když se usmívám, je vždy skoro až u ucha a když brečím, je zkroucený natřikrát. Zato pravý koutek je vždy distingvovaný a v klidu. V pubertě jsem si myslela, že je to anomálie, kterou sdílím se svým bratrem. Dnes vím, že můj pravostranný poker face ovládá „racionální“ levá hemisféra, zatím co živá a hravá levá polovina tváře za mě prozradí, co zrovna napadlo pravou – „emocionální“ – část mé hlavy. Když proložím svoji fotku vejpůl a zrcadlové zkopíruji kteroukoli polovinu své tváře, obraz se mi podobá. Nejsem to ale skutečně já.

Něco podobného zjistil i Roger Sperry, který za své objevy získal v roce 1981 Nobelovu cenu. U epileptických pacientů „rozváděl“ hemisféry: protínal problémové corpus callosum a snažil se tak odstranit příčinu nemoci. Jenže ačkoli příznaky vymizely, integrita osobností pacientů byla narušena. Jak se říká, pravá ruka nevěděla, co dělá levá. A zmizel i nejdůležitější ze třech projevů spolupráce hemisfér: umění chovat se při společném výkonu zcela odlišně a mnohem efektivněji, než když stejný úkol zpracovává pouze jedna z nich.

Svět uvnitř našich hlav není nakonec tak černobílý a jednotvárný jak by se mohlo na první pohled zdát. Docela se podobá světu vně.

Photo: Hljod.Huskona

Titulní fotografie podléhá licenci Creative Commons