Krysí závodníci

Náš současný systém stojí na principu trvalého růstu výroby a logicky také spotřeby. Kdo má víc nebo kdo je výš (ve společenské, podnikové či jiné hierarchii), je zpravidla ten úspěšnější a obdivovanější. Potřeba úspěchu a obdivu je zakódována do nejistého lidského ega, které potřebuje ujišťovat, soutěžit, vyhrávat a získávat obdiv. A tak se snažíme vyškrábat se na vyšší a vysoké posty a také vydělat hodně peněz.

Za ty si pak kupujeme věci, které v podstatě nepotřebujeme, abychom předehnali lidi, které většinou nemusíme. A zpravidla platí staré moudro, že s jídlem roste chuť, a tak čím víc vyděláme, tím víc utratíme. Najednou máme pocit, že potřebujeme věci, o kterých jsme včera ještě ani nevěděli. Kdo potřeboval ještě nedávno GPS-ku? Dnes? Vydejte se někam autem bez navigace! Katastrofa. Cože, vy nemáte navigaci!? Nebo balená voda. Kdo o ní v roce 1989 slyšel? Dnes? Cože, vy pijete vodu z kohoutku? No to snad nemyslíte vážně? Vždyť je to nebezpečné!

Jako ta krysa

Čím víc věcí potřebujeme, tím víc peněz musíme vydělat. Čím víc peněz musíme vydělat, tím více času trávíme prací. Čím více jsme v práci, tím méně času máme na lidi a aktivity, které nás skutečně naplňují a baví. A tak je to neustále dokola. Kolotoč: nákupy - peníze - práce - další nákupy - víc peněz - víc práce - míň radosti. A jedem, jako ta krysa... Odtud tedy termín „krysí závodění".

Tady je celý systém (viz úvodní obrázek) v deseti bodech:

• Potřebuji věci, které jsem včera nepotřeboval.
• Na to musím vydělat (získat peníze).
• Protože nevydělám dost, půjčím si.
• Tím se moje potřeba peněz ještě zvýší.
• Musím víc pracovat (dělat i věci, které mě nebaví).
• Kromě toho mám strach, abych nepřišel o práci (za co bych nakupoval?).
• Protože jsem pořád v práci, nemám čas a sílu na blízké lidi a koníčky.
• Ale mám peníze, můžu nakupovat (cítím se šťastný, jenomže vždy pouze na chvíli).
• Než si někdo koupí něco lepšího, nebo než mi reklama vysvětlí, že potřebuji další věc.
• Ale ta stojí další peníze, musím tedy pracovat.

Pokud to člověk neprokoukne, život se mu může smrsknout do několika malých úspěchů (kvůli kterým žije a ke kterým se upíná) a spousty lopoty a strastí mezi tím. Život pak může vypadat jako to, co popisuje tento obrázek:

Valná většina z nás krysí závod nevědomky běží. Je součástí lidské přirozenosti považovat časté jevy za normální. Divíme se jim zpravidla až s odstupem generací. Myslím si, že naši předci by se nám divili, stejně jako se nám diví mnohé dnešní přírodní národy. Podobně tak se budou držet za hlavu generace, které přijdou po nás.

Pokud si chcete lépe osahat, jak moc jste se nechali chytit krysím závoděním, zde je šest otázek, které mohou být jakýmsi indikátorem, jak moc jste se chytli:

• Kolik procent toho, čím trávíte běžný pracovní den, vás baví? Pokud je to dlouhodobě méně než 70 %, s velkou pravděpodobností je to proto, že závodíte.

• Kolik Kč měsíčně jste před pěti lety považovali za dobrý plat a kolik je to dnes? Pokud dnes pro sebe potřebujete víc, opět je to indikátor, že závodíte.

• Potřebujete pro sebe věci, které jste před dvěma lety nepotřebovali (výjimkou je změněná role - pokud jste rodič, pravděpodobně potřebujete věci, o kterých jste dřív netušil, že existují)? Ano = body do závodu.

• Trávíte většinu času s lidmi, které máte nejraději? Ne = body do závodu.

• Zkazí vám náladu, když se dozvíte, že kolega bere za stejnou práci víc? Ano = body do závodu.

• Snažíte se to daleko dotáhnout? Ano = body do závodu.
  

Tak co? Chytili jste se? Běžíte?

Chce to dost odvahy a také pokory připustit si, že jsem se nechal chytit. Pokud se mi podařilo podstatu krysaření vysvětlit, možná si říkáte, jaká je alternativa. Jednouchá odpověď, těžká realizace. V pár slovech: Nezávodit. Nepoměřovat se. Přestat chtít to daleko dotáhnout. Místo toho dělat, co vás naplňuje a baví s lidmi, kteří vám sedí.

Příběh věcí (viz. video) mi přijde jako možná nejpovedenější dílko, které vysvětluje podstatu krysího závodění.

Zdroj: http://storyofstuff.com/

Text byl publikován na blogu peoplecomm.cz.

Foto: Profimedia.cz