Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zpověď workoholika

| 23. 2. 2010 | Vstoupit do diskuze

Když se podíváte do wikipedie nebo jiné -pedie na heslo workoholik, zjistíte, že workoholiků je několik typů a že i základních příčin vzniku workoholismu je několik. Jenže na tom ve výsledku vůbec nezáleží, podstatné je, že to vždycky vede ke stejným koncům: k rozpadu rodiny a psychickému zhroucení. Cynici by mohli uzavírat sázky na to, co přijde dřív.

Zpověď workoholika

Podle mého vlastního pozorování je workoholik člověk, který je v práci, protože mu to nefunguje doma. A nefunguje mu to, protože si nedokáže věci uspořádat a urovnat. Nezná priority. Nemá jasné priority. Neumí si vybudovat takový řád, podle kterého by část dne věnoval práci a vydělávání peněz, jinou část pracoval na sobě, ať už to znamená zvedat železo v posilovně, naučit se deset nových anglických slovíček, jít na výstavu, krmit labutě nebo jen tak na procházku. Třetí část dne by pak byla zasvěcená blízkým. Těm, pro které se to vlastně všechno dělá.

Dělám to pro vás

Tak si to aspoň workoholik říká: dělám to přece pro ně. Člověk sám sobě snadno namluví, že je vlastně geroj, že se obětuje:

Já pracuju, aby se oni měli dobře!
Já pracuju, protože žena chce barák!
Já zůstávám tak dlouho v práci, protože přece chceme jet na tu dovolenou!

Ale vlastně za tím stojí něco úplně jiného: Já jedu do práce co nejdříve, protože:

Zase mi ta žena něco chce, zase něco říká o tom, že nemá peníze na bačkory, že musí dnes zaplatit školku, že je potřeba opravit tu vodu v koupelně, že bych se měl podívat na ta dvířka od dveří u dětí, že jsem jí dlouho nedal pusu, kde jsem včera byl a proč jsem jí nezavolal, že na mě čekala, že jsem byl zase raději s těmi kolegy z práce, že už ji to nebaví, že jí kamarádka říkala... UŽ DOST!!!

Chce se mi řvát. Utíkám... Utíkám... Utíkám do práce. Do své práce. Do své kanceláře, ke svému stolu, ke své přepážce.

A jsem tam. Ta známá dlažba od výtahu mě uklidňuje. Konečne! Ahoj, Marcelo, ahoj, Karle, čau, Radku. Jakej byl večer, fajn, jo? Odpovídám stejně, i když to byl ve skutečnosti děs. Hrůza, přál jsem si, aby už bylo ráno.

Večer

Přišel jsem domů, všichni spali, v bytě tma. Co dělat? Spát se mi nechtělo. Proč tady nikdo není, když já přijdu z práce, proč tu není nikdo, když já jsem tu pro vás? Já jsem přišel! Já, ten který pracuje pro vás! Kde jste? Zapnu telku, vezmu něco z lednice a čumím. Dřív se tomu říkalo, že koukáme do ohně.

Program nic moc. Hlavou mi letí, co kdyby sex? Je večer a večer se to přece většinou dělá, ne? Jó, to už bylo hódně dávno, co jsme to spolu se ženou dělali v kuchyni na stole. Jako ve filmu. Chytl jsem ji, líbal, mačkal, držel a vzrušení nás ovládlo a miloval jsem ji na hraně stolu, vášnivě jsem lomcoval s jejím tělem a ona křičela, držela se křečovitě stolu a pak mě. Měla zavřené oči a pak, na vrcholu, jsme se smáli a drželi se. Drželi se a objímali. Sakra, to už je tak dávno.

Jdu se umýt. Chtěl bych se osprchnout, jen tak tam stát a nechat na sebe téct horkou vodu. Jen tak. Jako v tělocvičně. Sprcha je nahoře a já jsem pod ní. Nic nedržím. Ale my máme vanu. Sere mě už jen to, že tu vanu musím přelézt. Proč bych já ve své vlastní koupelně měl zvedat nohy, mrskat se jak baletka, když chci do své vany?! Ach jo, vlezu tam, protože se mě žena zase bude ptát, jestli jsem se umyl... Je jako moje matka v dobách, když mi rašily uhry a mutoval jsem. Doprčic, vždyť je mi 35, a ona se mě ptá jak malýho haranta.

Pustím vodu a sprchuju se. Ale musím potichu, celý barák už spí, je večer, toužím jít co nejdříve spát, tak to chci mít rychle za sebou. Jemně se přitulím k ženě, políbím ji, popřeju dobrou noc. Ona zavrní a zastřeně se zeptá: Kolik je? Kouknu na hodiny u postele a rychle mi hlavou přelétne: to zase budou řeči. Přelétnu očima ty červené číslice a odpovídám, že půl dvanácté. Ve skutečnosti je půl druhé.

Přitulím se k ní a začnu ji hladit. Nejdříve jen tak přes peřinu, pak jedna ruka vklouzne pod přikrývku, cítím teplo žhnoucí od její kůže i přes pyžamo, které má na sobě. Hladím jí nohu a směřuji výš a výš. Mačkám jí zadeček, jemně, pomalu. A ona? Ona nic! Spí. Chvíli poslouchám, jestli třeba nedýchá hlasitěji, vzrušeně, víc... Ne. Vůbec! Pořád stejně. Já ji tady hladím, přišel jsem utahaný z práce, kolega Mirek mě dneska zase vytočil svými dotazy, osprchoval jsem se, než jsem šel spát, a.... ona spí. Spí.

Odvalím se a civím do stropu. Naštěstí jsem už tak utahaný z toho všeho, že za chvíli usnu. Nezdá se mi vůbec nic. Prostě spím.

Ráno

Budík je nastavený na 7.10. Už v 6.45 jsem ale vzhůru a jen tak ležím a zase studuju strukturu našeho stropu. Snad se žena probudí dřív, dřív, než přijdou děti do postele, a třeba se jen pomazlíme. Kdyby mi na něj alespoň sáhla. Třeba mi to udělá rukou. Prosím, probuď se! Spí - a už slyším děti. Jsou tady. Směju se, oni se smějí, mají radost, skáčeme po sobě a dovádíme.

Odvedu Davídka do školky, obejmeme se. Je to moje velká radost a pýcha. Pro něj bych udělal všechno. Všechno na světě. I pro Barušku. Pro ty poklady, co nic neřeší, jen si hrají, učí se, dovádějí a poznávají svět. A zase do práce. Hurá. Mám před sebou cestu po dálnici, hodina autem, spíš popojíždění – ale jedu. A už jdu známou chodbou a potkávám kolegy.

Práce

Jsem v práci a pracuji, tvořím. Tedy – dělám, že pracuji a tvořím. Notebook na stole běží, přede mnou noviny, upíjím z hrnku s čajem a koukám. Mám tam otevřené nějaké tabulky a koukám. Myslím na to, proč jsme se večer s ženou nemilovali, proč jsem nedostal pusu na rozloučenou, někde psali, že je pak den o 20 procent lepší, proč...

Přijde kolega a bavíme se o práci. Má dobrý nápad, diskutujeme o něm, plánujeme, probíráme to. Dělám si poznámky a vypnul jsem myšlenky na cokoliv jiného. Když odchází, jsem rád, že jsme to probrali. Bude porada. Jo, baví mě to. Pak oběd, půjdu se projít. Vracím se do kanclu a koukám na net. Znáte to. Jedna stránka, pak další odkazy v jiných záložkách a listujete a listujete. Najednou slyším kolegy říkat: Ahoj, tak já už jdu, hezkej večer... Kam jdou? Na monitoru svítí údaj 17.30. Oni jdou domů? A pracovali? No, vlastně já mám taky co na práci. Mám něco udělat. Vždyť jsme si to řekli. Tak jo. Začínám. Vyplňuji, hledám na netu čísla a údaje.

Jo, a najednou jsem zas někde na webu. Jé, tady to mě zajímá... Spustím si další odkaz, okno a přečtu si to. Snažím se pracovat. Doplňovat, propojovat, psát a najednou je skoro deset. Jdu čurat. Nikdo tu už není, všude tma, ticho. Uklízečka už tady byla, všechno je čisté a uklizené. Zase se mě ptala, jestli tady budu dlouho. Ne, říkal jsem, jdu domů – a už je zase skoro deset. Dodělám to a vyrazím. Půjdu domů za ženou. Děti už spí, ale žena, ta třeba ještě ne. Jdu ke stolu a snažím se psát, rychleji a rychleji, ale... dělám chyby.

Sakra. Vždyť to umím, znám. Klid! Jdu si uvařit kafe. Padají mi oči, tak snad to pomůže.
Nepomohlo. Koukám do toho jak sůva, sakra, potřebuju se odreagovat - koukám na net, na pornostránky... Tma... Budí mě pískot klávesnice, usnul jsem na ní. Jo, ohnul jsem se nad stůl a vytuhnul. Zavírám to a jedu domů. Zase hodinu autem po dálnici z Prahy.

Večer

Okolo letiště, rovně 3 minuty, zatáčka, točit 20 vteřin, pak rovně, kopeček, mírná zatáčka, rovně 4 minuty, odbočka do sídliště. Hledám místo. Všichni jsou dávno doma. Kam to dám? Bouchnu dveřmi a jdu domů. Jdu do schodů. Otvírám dveře. Je čtvrt na dvě a všichni spí. Vracím se z práce.

Pokud máte někdo podobné zkušenosti a své práci z nějakého důvodu také nedokážete dát jen ten díl života, který jí náleží, pojďme spojit síly a společně se pobavit o tom, co se dá udělat pro změnu.

Text byl publikován na www.peoplecomm.cz

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK