Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nezdoláváme hory, ale sami sebe

V květnu roku 2006 se mi podařilo bez pomoci šerpů a umělého kyslíku vylézt severozápadní hranou na Mt. Everest. K napsání následujících řádek mě přivedly reakce kolegů a přednášky pro klienty z korporátní sféry.

Musíte věřit, že to dokážete

Když chcete něco dokázat, musíte to mít nejprve v hlavě, tělo se vždycky nějak přizpůsobí. Jinými slovy: pokud věříte, že to dokážete, máte pravdu. A pokud věříte, že to nedokážete, také se zpravidla nemýlíte. Staré, ale pravdivé přísloví.

Spousta lidí Everest vzdala, když poprvé uviděla jeho severní stěnu. Je to ohromující pohled. Okamžitě si při něm uvědomíte vše, co jste obětovali, abyste mohli stát právě tam, kde stojíte. Pokud si v tu chvíli nejste jistí, máte bitvu napůl prohranou. Letos na jaře jsem takhle stál pod severní stěnou jiné osmitisícovky, Dhaulagiri. Ta stěna je obrovská! Obrovská, jako když postavíte dvě „menší" osmitisícovky na sebe a vedle sebe. Na zádech jsem měl tentokrát kromě batohu i lyže. Rozhodl jsem se, že budu první na světě, kdo tuhle horu sjede. Abych to dokázal, musel jsem být stoprocentně přesvědčený, že to jde. I na horách se ty největší bitvy nejprve odehrají v našem nitru, až pak na bitevním poli.

Motivace pramení z náročných cílů

Co je to náročný cíl? Kde je hranice mezi realistickým odhadem a utopií? Upřímně řečeno, nevím. Vím jen, že pokud bych se pohyboval po klasické horolezecké linii Tatry-Alpy-Kavkaz-Himaláj, tak bych se na svou první osmitisícovku vydal někdy kolem čtyřicítky. Náročné cíle mě nutí přemýšlet jinak. Chci se ze sebe vydat to nejlepší.

Reinhold Messner těmhle cílům říkával „reálné utopie" a označoval je za něco, co jej drželo nad vodou v dobách mezi expedicemi. V roce 1978, kdy bez kyslíku vylezl s Peterem Habelerem na Everest, byl jedním z mála, který věřil, že to jde bez trvalých následků na zdraví. Uspěl! S prázdnou ale neodejdou ani ti, kteří vrcholu nedosáhnou: „Pokud se snažíte dosáhnout na hvězdy, nikdy se nevrátíte s hrstí bláta,“ řekl kdosi neznámý. Měl pravdu.

Buďte sami sebou

Sebereflexe je jedním z klíčových faktorů úspěchu. A to jak horolezce, tak manažera. Skrze ni se formují naše hodnoty. Sebereflexe koriguje naše chování. Vědět, kdo jste a za čím si stojíte, vám usnadní cestu.

Pobyt ve vysoké výšce, únava a podstupované riziko testují váš charakter. Po návratu z vrcholu jsem si o třetím, nejvýše položeném, výškovém táboře napsal toto: Tady už si nikdo na nic nehrál. Viděl jsem člověka prosit o kyslík. Viděl jsem lidi lézt do stanů, které evidentně nebyly jejich. Viděl jsem klienty komerčních expedic přivázané na pevno za šerpy. V téhle výšce už se odhalí charakter na kost. Lidem je všechno jedno. Chtějí jen vrchol a přežít. V horším případě pouze to druhé.

Dne 15. května 2006 překročily při cestě na vrchol v nadmořské výšce kolem 8600 metrů čtyři desítky lidí blouznícího a vyčerpaného Davida Sharpa. Většina z nich měla možnost volby: pokusit o vrchol, nebo začít organizovat záchranu. O dva dny později jsem při své cestě míjel už jen jeho mrtvé tělo.

Během cesty se pravidelně ohlížejte

Zpětná vazba je motorem. V horách ji máte vždy k dispozici okamžitě: vzdálenost od vrcholu. Vždy víte, na čem jste. Věřím, že prostředí s intenzivní zpětnou vazbou vytváří špičkový výkon.

Samotný výstup na Everest se dá přirovnat k bankovnímu účtu. Od chvíle, kdy dorazíte do základního tábora, jste skončili se spořením. Přisel čas vybírat. Ve výšce nad pět tisíc metrů už lidský organismus nemá schopnost regenerace, pomalu umírá: nejčastějším zraněním v základním táboře jsou žebra polámaná od záchvatů kašle. Každá nemoc nebo úraz znamená citelný zásah do pomalu mizících prostředků. Váš cíl je jednoduchý: dorazit na vrchol s dostatečným zůstatkem na účtu pro bezpečný návrat. Na žádný kontokorent se tady nehraje.

Nevzdávejte to. Nikdy!

Jak říká Lance Armstrong: „Bolest je jen dočasná. Pokud se vzdáte, je to navždy."

Na Everestu vás provázejí neuvěřitelné příběhy vůle a vytrvalosti. Jeden jsem viděl na cestě do druhého výškového tábora: Novozélanďana Marka Inglise spouštěli jeho kamarádi pomalu dolů, protože při výstupu utrpěl značné omrzliny. Na tom by nebylo nic divného. Mark ale neměl nohy. Doktoři mu je amputovali pod koleny. Na vrchol se chtěl dostat s karbonovými protézami. Povedlo se mu to. Za svůj sen zaplatil dalšími amputacemi na nohou i rukou. Rozhodnutí ale podle svých slov nikdy nelitoval. Když se objímal s kamarádem Blairem, který mu blahopřál k výstupu, tekly po jeho tváři slzy štěstí.

Zodpovědnost za rozhodnutí

V dnešní době potkávám hodně „hypotékových manažerů". Říkám tak lidem, kteří neustále odkládají svá rozhodnutí, protože se bojí o svou práci a schopnost splácet dluhy.

Pobyt ve vysokých horách buduje charakter a zodpovědnost. Dané slovo prostě musí platit. Pokud řeknu, že v posledním táboře nechávám spacák, tak tam prostě musí být. Jinak někdo umrzne. Někde kolem 7 300 metrů „odpadl" můj spolulezec Miloš. Prostě mu to přestalo šlapat. Mohl si odpočinout a pokusit se vystoupat z posledních sil výše, mohl mě požádat o pomoc, ale nic z toho neudělal. Dobře věděl, že pokud by se pokusil jít dál, ohrozil by nejen sebe, ale především mě a potencionálně i všechny ostatní, kteří by museli asistovat při jeho záchraně. Rozdělili jsme se a já pokračoval dál sám.

Posledních 5% je nejdůležitějších

Posledních 5 % se na Everestu rovná výstupu z posledního tábora na vrchol a cestě zpět. Celé dva měsíce expedice se rozhodnou v jediném dni.

Začínáte o půlnoci, výše než jsou vrcholy většiny osmitisícovek, a ve tmě a mrazu stoupáte na vrchol. Cestou míjíte těla těch, kteří to nezvládli. Když vidíte člověka s omrzlinami, je to zlé, ale ještě to rozchodíte… Když ale vidíte prvního nebožtíka, dojde vám, že tohle už je „smrtelně" vážné. Víte, že vám nikdo nepomůže. Nejde to ani fyzicky, ani technicky. Pitomé zakopnutí nebo zvrtnutý kotník vám ve vteřině změní život.

Někde v 8 500 metrech je místo, kterému se říká „zelené boty". Prostě tam, nasazeny na nohách mrtvého indického horolezce, trčí zpod sněhu a nikdy pod ním zcela nezmiznou. Leží tam už od roku 1996, kdy při sestupu z Everestu zahynulo šest klientů a dva vůdci komerční expedice. O deset let později teď vedle bot leží i tělo Davida Sharpa.

Pokud se vám podaří v ranních hodinách dostat na vrchol, máte vyhráno jen z poloviny. Osmdesát procent všech tragédií se stane při sestupu. Na euforii není na vrcholu čas. Všechny mé myšlenky se upínaly na bezpečný návrat. Bál jsem se. Byl to ale motivující strach, který vás stimuluje k vyššímu výkonu. Stejný strach jsem měl letos na jaře, když jsem si těsně pod vrcholem Dhaulagiri zapínal vázání na lyžích a chystal se na sjezd.

Bez rizika to nejde

Před vrcholovým pokusem musíte mít jasno v tom, co jste ochotni obětovat. Musíte být k sobě naprosto upřímní. Jakýkoliv špatný odhad situace či vašeho stavu je v těchhle výškách téměř vždy fatální.

Při výstupu do druhého tábora mi omrzly prsty pravé ruky. Šel jsem za třemi doktory. Američan mi řekl, že se mám sbalit a jet domů. Španěl mi řekl, že do výšky kolem osmi tisíc by to mělo být v pořádku, výše riskuji ztrátu prstů. Rus mi řekl, že je to v pohodě.

Dobrá rada nad zlato, ale konečné rozhodnutí a s ním spojená zodpovědnost je vždy na vás. Dobrou pojistkou pro bezpečný návrat mohou být pravidla, která se snažíte nahoře dodržovat. Já měl tři - okamžitě to obrátím, pokud vrcholu nedosáhnu do poledne; pokud ucítím, že začínám dál omrzat a pokud mi začne „strašit ve věži".

Až nahoře jsem zjistil, že ta třetí podmínka se špatně dodržuje, pokud jde člověk sám. Někde kolem 8 700 metrů jsem v němém úžasu zíral na své vlastní stopy a přemýšlel, kdo to jde za mnou. Překročil jsem hranici rozumného rizika, což bych už nerad někdy v budoucnu opakoval. Messner zkrátka v roce 1978 (první výstup bez kyslíku na Everest) nastavil laťku hodně vysoko. „Dát to" bez kyslíku bude vždy velká výzva a velké riziko. Pokud ale chcete uspět, musíte riziko prostě přijmout.

Počítejte s tím, že nahoře budete sami

Čím výše jste, tím jste osamělejší. Stále více lidí necháváte pod sebou. Je to podobné jako v kariéře. Čím výše vystoupáte, tím méně máte kolem sebe lidí, kterým se můžete svěřit a kteří vás mohou podpořit. Odpovědnost za důležitá rozhodnutí nesete pouze vy. Klíčovou roli hraje sebemotivace a samostatnost.

Nad osmi tisíci se už v podstatě jede na vlastní triko. Je to, jako když jste na palubě letadla s dítětem - při instruktáži na začátku letu vám jasně řeknou, že kyslíkovou masku si máte nejprve nasadit vy a až pak ji máte dát dítěti. Tvrdé, ale jediné správné řešení. Nejprve se postarejte sami o sebe, abyste následně mohli pomoci ostatním. I tak je jakákoli záchrana nad posledním táborem ve výšce 8 400 metrů v podstatě jen teoretická záležitost. Říká se, že na záchranu jednoho člověka v této výšce potřebujete 20 jiných, přirozeně s kyslíkem. Tolik se jich nikdy nenajde ani u největších komerčních expedic.

Proč to vlastně děláte?

To je otázka, se kterou se na přednáškách pro klienty setkávám často.

Ve třicátých letech minulého století odpověděl Mallory na otázku, proč chce vylézt na Everest, slovy: „Protože je!" Na Everestu jsem potkal lidi s dvěma typy motivací. Někdo měl motivaci vnější. Tyhle lidé chtěli mít svou vrcholovou fotku pověšenou nad pracovním stolem. Výstup pro ně byl měřítkem společenské prestiže. Pak tu ale byli i lidé s motivací vnitřní. U nich bylo těžké říci, proč to vlastně dělají. Jejich nejčastější odpověď byla, protože je to baví.

Lidé s vnitřní motivací byli výrazně úspěšnější než lidé s motivací vnější. Počet úspěšně dosažených vrcholů se u nich většinou rovnal počtu šťastných návratů. U druhé skupiny jednak nebylo tolik vrcholů, hlavně se ale počet návratů lišil od počtu vrcholů.

Na jaře roku 2006 jste na severní straně Everestu mohli napočítat celkem 13 mrtvých těl. To vše na 500 výškových metrech při cestě z posledního tábora na vrchol. Proto mi Hillaryho motto z úvodu tohoto článku přijde tak výstižné. Nezdoláváme horu, ale sami sebe. Každá další výprava na vrcholky hor je tak vlastně fascinující sondou do vlastního nitra. Teprve v mezních situacích si člověk skutečně uvědomí, kdo je a co chce. Odpověď na tyhle otázky, jakkoli banálně znějí, tady v Praze nenajdu.

Autor je ředitelem společnosti Develor zabývající se firemním vzděláváním.

Text byl publikován na www.peoplecomm.cz.

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK