Ateismus jako náboženství

Ano a ano a stokrát ano. Podobně nemůže zamítnout třeba film, knihu, žádné lidské počínání nebo celý (něčí nebo svůj) život poukazem na to, že to „nemělo smysl“. Ano: nemělo a ontologicky nemělo, nic přece nemá smysl, tak nač ty zbytečné otázky? Tyto otázky může klást jen člověk, který v jakýsi smysl věří (a vůči němu poměřuje věci, které smysl nemají). Takže takový věřící má právo se ptát na mnohem větší spektrum smysluplných otázek.

Po světě máme plno univerzit, které nabízejí studium křesťanství, buddhismu, islámu atd. Znalost hlavních světových náboženství a jejich dějin je pro nás důležitá. Koneckonců každý by měl tušit, čemu věří, v jakém kontextu jeho víra vznikala a jak se během historie vyvíjela. Je proto zajímavé, že ateismus (dnes velice dominantní vyznání) nikde studovat nelze. Zvláštní. Člověk by se přece měl, opakuji, zhruba vyznat v tom, čemu věří.

Věřím nepravděpodobnosti

Povedla se zvláštní věc: ateistu bereme jako někoho, kdo nemusí v nic věřit. Taková definice ale není přesná a už vůbec není dostačující. Ateista musí věřit stejně jako člověk „věřící“ – je to člověk, který nevěří v existenci Boha, ale věří mnoha jiným věcem, kterým nerozumí a které už vůbec nemá dokázané. Věří třeba vědě. Ale vědě nelze věřit, věda je jen metoda.

Navíc věda nezkoumá otázky smyslu, třeba proč máme srdce, ale jak funguje (aby se dalo opravit). Mnozí vědci navíc často poukazují na to, že věda ani v pravém smyslu nezkoumá pravdu. Věda ověřuje nebo vyvrací hypotézy, zkoumá logickou konzistenci a také to, zda daný model nebo daná teorie odpovídá empirické realitě. Tak například podle Poppera je vědecká metoda (tedy „věda“) věčným hledáním: nikdy pořádně nepoznáme, kdy „máme pravdu“, zato dokážeme říci, kdy jsme se mýlili. Nic víc, nic míň.

Ateismus přitom věří tolika věcem, které mu musí připadat zázračné. Už jen to, že (stále) objevujeme nové a nové, geniálnější a geniálnější principy fungování přírody – jak je to možné, když jsme tu nejchytřejší? Snad nejvýstižněji to kdysi řekl Albert Einstein: nemohu věřit, že jsem první, kdo na tento princip přišel, že jsem první inteligentní bytostí, která tento princip zří. Někdo tu musel být přede mnou.

Pravděpodobnost nepravděpodobnosti

Jinými slovy, svět kolem nás je mnohem inteligentnější než my sami. Pokud mi odpovíte, že není inteligentní, jen náhodný, pak nemá cenu jej inteligentně nebo racionálně zkoumat.

Věda naopak musí věřit v to, že svět je racionální a racionálně poznatelný. Tím ovšem přiznáváme, že je svět „chytřejší než my“, když jej tak dlouho zkoumáme a odhalujeme. Nikdo z nás by jej nebyl schopen znovu sestavit. Každý z nás umí automaticky polykat a trávit potravu, ale kdo z nás tomuto (každodennímu, ordinárnímu a běžnému) zázraku rozumí? Kdo umí vědomě pohlídat, že se z párku s hořčicí stane energie, která nás drží při životě a dovoluje nám o něm přemýšlet? Naše tělo to dělá samo a téměř nepřetržitě. Věřit, že toto je náhoda, vyžaduje mnohem více víry (v náhodu) než jakékoli jiné náboženství, které v sobě nese princip božství.

Zázraky ateismu

Takže zde máme lidstvo, které je na vrcholu svého intelektuálního vývoje (pomineme-li bájnou Atlantidu), a přesto věcem kolem sebe vlastně nerozumíme. Vědecky nevíme, co je vlastně čas nebo hmota – a nejsme tomu ani blízko. Přesto v takovémto (nepochopitelném) světě vteřinu od vteřiny žijeme a objevujeme jej.

Nechci tím říct, že náboženská víra může (nebo snad dokonce má!) nahradit vědu. Smysl tohoto článku je přesně opačný: ukázat, že poznání a víra se musejí doplňovat. Máme tisíce školních předmětů, které nám říkají, co nevíme, nebo víme, ale pohříchu žalostně málo o tom, čemu (byť jako ateisté) věříme. Jak říkám, (vědecký) ateismus by měl mít svůj předmět v rámci věrouky naší doby. Ať víme, čemu – a komu – věříme.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka psaných pro HN najdete pouze na Finmagu

Foto: profimedia.cz