Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mor se šíří z Kremlu

Boj o ceny zemního plynu mezi Ruskem a Ukrajinou, na který doplácí celá Evropa, má jeden shodný rys jako srpnový konflikt mezi Moskvou a Gruzií. V obou případech jde o bitvu o energetické cesty do Evropy.

Vzhledem k řadě chybějících informací je obtížné přesně posoudit, kdo a v jaké míře tento – ostatně nikoliv první – spor o ceny zemního plynu zavinil. Není přitom rozhodně na škodu připomenout si některé geopolitické či politickoekonomické souvislosti, spojené se srpnovým konfliktem Ruska s Gruzií, a to v článku, který vyšel v osmém čísle Finančního magazínu – Finmag. Přetiskujeme ho v plném znění.

Česká republika zažila stav největšího energetického ohrožení za dobu své samostatné existence. Začátkem července, „shodou okolností“ den po podpisu česko-americké dohody o umístění radaru protiraketového systému USA v Brdech, přestala téct ropovodem Družba ropa z Ruské federace.

Údajně šlo jen o marže

V kanceláři zvláštního velvyslance pro energetickou bezpečnost Václava Bartušky v Černínském paláci však přesto panoval klid. „Během několika dní se nám podařilo nahradit všechny dodávky, které nepřišly z Ruska, nasmlouváním nových dodávek přes ropovod IKL,“ mohl hrdě prohlásit už pár dní po začátku „ropné radarové krize“.

Rusové si přitom dávali na čas s odpovědí na otázku, proč ropa, na níž má Česká republika podepsány dlouhodobé kontrakty, ropovodem Družba do Česka neteče, když do jiných zemí se dodávky nezměnily.

„Chtěli bychom věřit tomu, že se jedná o technické příčiny,“ nechal se slyšet premiér Mirek Topolánek, ale ani on, ani Bartuška, ani žádný jiný český představitel žádnou oficiální odpověď z ruské strany dlouhé dny nedostávali. Pouze neoficiálními kanály se dostala ven informace, že společnost Tatněfť, která kontroluje těžbu v ruské autonomní republice Tatarstán, měla údajně část dodávek určených do Česka prodat Turecku.

Údajně kvůli vyšším maržím na tamním trhu. Kdo zná Rusko, v němž především v energetice se všechny dráty sbíhají do Kremlu, se nad tím může pousmát.

Pojistka jménem IKL

Až ve chvíli, kdy bylo jasné, že díky kombinaci Státních hmotných rezerv (v nichž jsou zásoby ropy na dobu nejméně několikatýdenního absolutního výpadku dodávek) a mimořádného přísunu ropy přes ropovod IKL, Česku „ropná krize“ nehrozí, udělalo Rusko gesto. Premiér Vladimír Putin nařídil, aby bylo zásobování Česka plně obnoveno. To se však nestalo celý srpen.

„Problém nemáme ani tak my, mají ho Rusové, kteří mohou přijít o pověst seriózního dodavatele,“ říkal Bartuška. „Omezení dodávek může znamenat daleko závažnější signál, než že se na nás Rusové naštvali kvůli radaru. Může to být signál, že Moskva má problémy s udržením současné úrovně těžby ropy, a tím i plněním dosavadních kontraktů,“ dodával.

Klid, který Česko přes hrozivý propad dodávek zažívalo, si zajistilo prozřetelným rozhodnutím, které padlo před skoro dvaceti roky. Tehdy se rozhodlo o investici do napojení na západoevropské sítě ropovodů a vybudování ropovodu z bavorského Ingolstadtu do českých Kralup. Měl být pojistkou právě pro případ, který nastal v červenci tohoto roku.

A nejen to. Hned poté, co byl vybudován ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, se Česká republika stala jedním z důležitých odběratelů ázerbájdžánské ropy, která v tomto roce dodává už třetinu této suroviny do České republiky.

Pak je tu ještě ropovod Adria, jenž vede přes Maďarsko do bratislavského Slovnaftu a kudy proudí ropa z terminálu v chorvatské Rijece. Jeho relativně nízká kapacita však, na rozdíl od ropovodu z Ingolstadtu, nedovoluje nahradit případný celkový výpadek dodávek přes Družbu. Ta navíc má tu výhodu, že je oproti jiným cestám, včetně IKL, přepravně relativně levná.

Ázerbájdžánská záloha

Daleko podstatnější jsou ale dlouhodobé kontrakty, které snižují cenu dovážené ropy. A právě tady nastalo ono energetické ohrožení České republiky, o němž jsem se zmínil na počátku.

Když druhý srpnový týden Rusko provedlo brutální vojenskou invazi do Gruzie, nastala pro Českou republiku doslova fatální situace. Rusko stále nedodávalo nasmlouvané množství ropy a boje v prvních dnech ruské okupace „vnitřní Gruzie“ (nově vzniklý termín pro Gruzii bez separatistických provincií Abcházie a Jižní Osetie) navíc přerušily dodávky ropy z druhého nejpodstatnějšího českého zdroje, tedy z Ázerbájdžánu.

I když se o tom nepsalo na prvních stránkách, Česko v tu chvíli ztratilo v podstatě všechny jistoty a záložní IKL byl k ničemu, protože jím prakticky nemělo co téct. Kdyby se gruzínské síly postavily ruské armádě na odpor a ruská okupace by se změnila ve skutečnou válku, mohly být české rafinérie na suchu. Nestalo se, ale jistota, že v případě výpadku dodávek z Ruska prostě dovezeme víc ropy z Ázerbájdžánu, se rozpadla v prach.

Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan byl mimo provoz jen několik dní, ale jako dopravní cesta se dostal prakticky pod ruskou kontrolu. Rusové totiž i v případě, že dodrží podmínky šestibodové dohody o příměří (což není jisté), budou mít ropovod doslova na dostřel.

Kromě uznání Abcházie a Jižní Osetie, což je zřejmě jen první krok k jejich přičlenění k Rusku nebo rusko-běloruské federaci, totiž Moskva podepisuje s tamními loutkovými proruskými režimy také dohody o umístění ruských vojenských základen na jejich území. V prvním období po invazi navíc ruská armáda obsadila v rozporu se všemi závazky i nejdůležitější gruzínský přístav Poti.

Ten je navíc klíčový i pro vývoz ázerbájdžánské ropy, protože tu ústí menší ropovod Baku-Tbilisi-Poti, kterým zásobuje Ázerbájdžán především černomořské státy v čele s Ukrajinou.

Rusko také dostalo pod kontrolu v rámci nárazníkových zón i části ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan. A přestože po zářijové schůzce Nikolase Sarkozyho s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem došlo ke stažení Rusů do separatistických provincií Gruzie, může být tato ruská kontrola kdykoli, během jednoho jediného dne znovu obnovena.

Souboj velmocí

Válku v Gruzii lze proto vnímat nejen jako ruskou snahu o udržení politického a vojenského vlivu v Zakavkazsku nebo jako snahu o restauraci sovětského a carského impéria, ale také jako součást boje o surovinové zdroje a dopravní cesty. Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan byl totiž dosud ukázkou, že se lze vymanit z ruského vlivu a že lze ropu vyvézt úspěšně na Západ.

Samotný Ázerbájdžán je přitom sice důležitým, ale při objemu asi jednoho až tří procent celosvětových těžitelných zásob ropy nikoli klíčovým státem v této velmocenské hře. Klíčová jsou naopak mnohem větší naleziště ropy a zemního plynu v Turkmenistánu a Kazachstánu, která by mohla hrát zásadnější roli v zásobování Evropy po několik příštích desetiletí.

„Je to v tomto směru zcela strategická oblast,“ nechal se slyšet ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když jsme spolu začátkem srpna popíjeli kávu na terase hotelu v ázerbájdžánském Baku. Kolem nás zářilo zcela nově zrekonstruované město s domy naftařských magnátů z počátku století, kdy se tady těžilo osmdesát procent tehdejší celosvětové těžby ropy. A vedle nás do noci svítila obří staveniště, na nichž vyrůstaly základy ohromných mrakodrapů dokazujících, že se tu po sto letech opakuje ropný zázrak.

Také Schwarzenberg si však uvědomoval, že Rusku se nelíbí alternativní „produktovody“ do Evropy přes Zakavkazsko.

Kdo chrání své spojence?

Ruská invaze do Gruzie a snaha zmařit evropské a americké úsilí o alternativní cesty paliv na Západ se naopak nelíbí Washingtonu ani v Bruselu. Především pro Spojené státy byla okupace Gruzie, které nemohly USA zabránit, obrovskou ranou. Rusko v Gruzii prezidenta Michaila Saakašviliho přepadlo nejen odbojný stát snažící se o integraci do NATO a EU, ale především klíčového spojence Washingtonu. Ukázalo, že zatímco oni Rusové své spojence, tedy nastrčené vládce Osetie a Abcházie ochrání, Spojené státy své spojence nikoli.

Přestože se Spojené státy snaží zachránit, co se dá, diplomaticky tvrdě tlačí na Rusko, ke gruzínským břehům vyslaly válečné loďstvo a na obnovu gruzínské armády vyčlenily miliardu dolarů, škody jsou příliš vážné. Přesvědčil se o tom americký viceprezident Dick Cheney, když na počátku září objížděl zakavkazský region.

V ázerbájdžánském Baku se mu dostalo jen chladného přijetí, provázeného oznámením, že tamní státní ropná společnost Socar omezí vývoz ropy přes turecký Ceyhan a naopak obnoví dodávky přes ruský Novorosijsk. Také ohledně výstavby klíčového plynovodu Nabucco, který by měl přivést turkmenský plyn přes Zakavkazsko a Turecko do Evropy, je náhle Ázerbájdžán velmi chladný. O Kazachstánu a Turkmenistánu, které Rusko po invazi do Gruzie donutilo začátkem září podepsat novou bezpečnostní dohodu, ani nemluvě.

Důležitost zajištění diverzifikace zdrojů surovin si uvědomuje i EU. Nově vytvářené „Středomořské partnerství“ a připravované „Východní partnerství“ unie lze také brát jako snahu Evropy zajistit si energetické zdroje ve svém okolí.

"Jih, tedy země Magrebu jsou přitom z celounijního hlediska nejméně stejně důležité jako východ – tedy Kaspik a Zakavkazsko,“ říká Antonio Missiroli, ředitel bruselského Centra evropských studií. A Evropský parlament na svém zářijovém zasedání přijal rezoluci, v níž se zcela nediplomaticky a tvrdě uvádí, že „závislost Evropy na dodávkách energetických surovin z Ruska je mor.“

(Autor je redaktor Lidových novin). Foto: Profimedia.cz

Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského parlamentu.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK