Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Plyn jako nejdůležitější ruská zbraň

Rusko, v jehož čele nestojí nikdo jiný než bývalý hlavní šéf Gazpromu prezident Dmitrij Medveděv, jenž spoluvládne s duchovním otcem vytvoření tohoto plynařského gigantu Vladimirem Putinem, nejen stojí a padá s cenami ropy a plynu, ale pomocí těchto surovin vládne nebo se snaží vládnout svému okolí. Evropu v to počítaje.

Plynová krize, která – jak říká český velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška – neskončila před koncem ledna mírem, ale jen příměřím, byla rozsáhle rozehranou šachovou partií. Kreml v ní nesledoval jeden, ale hned několik strategických cílů zároveň.

Evropa, Ukrajina i Spojené státy (ne náhodou vznikla krize v okamžiku mocenského vakua ve Washingtonu během předávání prezidentského úřadu) zvládly jenom několik obranných tahů a odvrátily rychlý mat. Ale jak se říká v šachovém názvosloví, herní iniciativa je na straně Ruska.

Abychom pochopili podstatu plynové krize, musíme se vrátit do letních měsíců, kdy vypukla válka v Gruzii. Její podstatou nebylo ani tak získání dvou nevelkých oblastí Gruzie, v nichž žije celkem asi 250 000 lidí, tedy z pohledu Ruska zcela zanedbatelné množství.

Důvodem války byl vzkaz všem ostatním postsovětským státům, co je čeká, pokud budou uplatňovat jednoznačnou orientaci na Západ – tedy na EU, NATO a Spojené státy. Tvrdost tohoto vzkazu má odradit především středoasijské vládce a Arménii a Ázerbájdžán, aby šli gruzínskou cestou.

Vedlejším, ale velmi důležitým efektem ruské invaze do Abcházie a Jižní Osetie bylo ovládnutí energetického koridoru, kterým dnes bez ruské kontroly proudí ropa a zemní plyn z Ázerbájdžánu do Gruzie, Turecka a dále do Evropy. Druhý, kratší energetický koridor, který by šel přes Arménii, Rusové už dvacet let kontrolují udržováním konfliktu kolem Náhorního Karabachu ve „zmraženém stádiu“ a svými vojáky na hranicích Arménie s Tureckem.

Jen rychlá reakce Evropské unie dokázala udržet gruzínský koridor otevřený, byť tisíce ruských vojáků jsou dnes rozmístěny pouhé desítky kilometrů v jeho blízkosti.

Ukrajina nesmí být evropská

Bezprostřední politickou příčinou zavření kohoutů s plynem na Ukrajinu nebyl ukrajinský dluh nebo dohadování o cenách ropy, ale podpis dohody o strategickém partnerství mezi USA a Ukrajinou na konci prosince. Tedy dokument, který je silou svých bezpečnostních garancí náhražkou za prozatím Německem a Francií zmařený vstup Ukrajiny (a Gruzie) do Severoatlantické aliance.

Nejde o žádnou smyšlenku, neboť to byl sám ruský premiér Vladimír Putin, který označil USA a dnes už bývalého amerického prezidenta George Bushe za hlavního viníka plynové krize a za její roznětku právě podepsanou dohodu o strategickém partnerství s Ukrajinou.

Plynová krize je tak jen další fází rusko-amerického střetu o Ukrajinu (v němž EU jen statuje), v němž nejde o nic menšího než o zvrácení výsledků „oranžové revoluce“ z poloviny tohoto desetiletí a o udržení „Maloruska“ (jak se dodnes v Moskvě Ukrajině říká) v ruské sféře vlivu.

Ukrajina se v důsledku finanční krize ocitla ve velmi složité ekonomické situaci, hospodářské prognózy už na konci minulého roku věštily pokles hrubého domácího produktu o pět procent. Současný výhled je pak daleko pesimističtější a realitě se bude blížit spíše pád o deset a více procent. Něco takového Ukrajina zažila na začátku devadesátých let a tamní krátké období relativního dostatku zřejmě končí.

Skokové zvýšení ceny plynu (Gazprom žádal počátkem ledna dvojnásobek dosavadních cen, tedy přes 450 dolarů za tisíc kubíků plynu) mohlo vést na Ukrajině k hospodářské katastrofě, neboť konkurenceschopnost velké části energeticky náročné ukrajinské ekonomiky byla založena na nízkých cenách plynu. Jeho odběr si Ukrajina dojednala nejen v Rusku, ale daleko levněji i v plynové velmoci Turkmenistánu, odkud však byl přepravován přes Rusko.

Vše komplikovala ještě neprůhledná společnost Rus-Ukr-Energo, která několik let zajišťovala kombinované dodávky rusko-turkmenského plynu na Ukrajinu, jeho další prodej, případně vývoz do EU. Jedním z tahů Ruska bylo tohoto prostředníka vyšachovat a stát se monopolním exportérem plynu na Ukrajinu.

Aby však byla Ukrajina zcela v ruském energetickém područí, bylo třeba ještě zlikvidovat její postavení jako hlavní tranzitní země ruského plynu na Západ. Třítýdenní plynová krize, která přinesla velké části Evropy hospodářské škody v miliardách eur, měla EU přesvědčit, že Ukrajina není spolehlivou tranzitní zemí. A to i za cenu miliardových ztrát Gazpromu.

A dodat tak argumenty pro stavbu ruských plynovodů obcházejících Ukrajinu (a mimochodem Česko a Slovensko), které jsou zatím jen plány na papíře – Nord Stream a South Stream. „Plynová krize ukázala, že je třeba stavbu těchto plynovodů urychlit,“ prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv. Až budou tyto plynovody stát, může Rusko bez větších problémů zavřít Ukrajině kohouty s plynem úplně a klást si podmínky, jaké chce. Včetně podmínek politických.

Kdo všechno je koupený Gazpromem?

Bohužel Evropská unie jako celek není schopna přemýšlet politicky a zájem udržet euro-atlantické směřování Ukrajiny je daleko menší než snaha jednotlivých vlád členských států zajistit si energetické dodávky z Ruska. „Energetická bezpečnost je pro mě základní otázkou evropské integrace,“ nechal se sice slyšet premiér Mirek Topolánek, ale je to téměř osamocený hlas.

Rusko totiž svou hru s energetickou vládou nad Evropou rozehrálo už před mnoha lety a dnes, i kdyby Topolánek nakrásně našel podporu mezi klíčovými evropskými hráči, je o mnoho tahů napřed.

Můžeme se jen dohadovat, kolik mají Gazprom a Kreml (obojímu vládnou špičkoví exagenti KGB) koupených klíčových evropských politiků, jak velký vliv mají na velkou část evropských sdělovacích prostředků, kde všude obsadily klíčové pozice v energetickém byznysu. Německý exkancléř Gerhard Schröder je jen viditelnou špičkou ledovce, na kterou by bylo chyba soustřeďovat pozornost.

Přes obrannou pozici, kterou Evropská unie má, není možné plynové soupeření s Ruskem vzdávat. Cesta k silné, na Rusku nezávislé Evropské unii však nevede jen přes nové plynovody, ale také přes Lisabonskou smlouvu, vytvoření funkčního energeticky propojeného evropského soustátí, spolupráci EU s USA, rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii, podporu posledních zárodků demokracie a občanské společnosti v Rusku

A to vše při vědomí, že plynová krize z počátku roku byla o zemním plynu až na tom zcela posledním místě. Byla nejen o ukrajinské, ale také naší svobodě, demokracii a nezávislosti.

(Autor je redaktor Lidových novin.) Foto: Profimedia.cz

Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského parlamentu.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK