Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Superhrubá mzda a stropy

Superhrubá mzda je konstrukce, kterou veřejnost nikdy nepřijala za svou. Od počátku bylo její zavedení provázeno otázkami, k čemu je to prý vlastně dobré. A přitom jádro superhrubé mzdy je racionální myšlenka.

Superhrubá mzda je víceméně administrativní záležitost. Spočívá v zahrnutí vedlejších mzdových nákladů zaměstnavatele (sociálního pojištění placeného zaměstnavatelem ve výši 26 % z hrubé mzdy a zdravotního pojištění ve výši 9 % z hrubé mzdy) na výplatní pásku zaměstnance.

Důvodem zavedení superhrubé mzdy byla hlavně snaha o průhlednost mzdových nákladů. Zaměstnanec vždy viděl svoji tradiční hrubou mzdu a málokdy si uvědomil, že ve skutečnosti "bere" mnohem víc. Zmíněných 26 + 9 procent před zavedením superhrubé mzdy nikdy neviděl.

Mnozí zaměstnanci dodnes věří, že těch celkových pětatřicet procent hrubé mzdy platí firma "za ně" a odmítají si připustit, že jde vlastně o jejich peníze. Peníze, které vlastně donedávna neviděli. Z hlediska podnikových výdajů je to samozřejmě jedno: výdaj jako výdaj, zaměstnanec stojí podnikovou pokladnu měsíčně X tisíc korun, a je jedno, jaká část připadá na čistou mzdu, jaká na odvody a daně z příjmu placené zaměstnancem a tzv. vedlejší náklady práce placené zaměstnavatelem.

Úmyslná neprůhlednost

Proč byla vlastně část daní (sociální pojištění je samozřejmě daň, zdravotní vlastně také) dlouho skryta před zraky zaměstnance? Z ideologických důvodů: aby nevěděl, jak velkou "pálku" ve skutečnosti platí. Kdo si neuvědomuje svoji daňovou zátěž, je loajálnější vůči sociálnímu státu. Tato úmyslná neprůhlednost nebyla českou specialitou, rozdělení daní ze mzdy na část formálně placenou zaměstnancem a zaměstnavatelem funguje ve většině zemí.

Z hlediska makroekonomického je tedy zcela jedno, zda jsou daně formálně placeny zaměstnancem či zaměstnavatelem. Náklady práce, ať už vedlejší nebo přímé, se sčítají. Čím vyšší daňová zátěž, tím vyšší cena práce. Čím dražší práce, tím vyšší nezaměstnanost - nepřekvapí, že země s tradičně vysokou nezaměstnaností jako jsou například Řecko, Itálie nebo Belgie chronicky bojují s nedostatkem pracovních míst.

Dánsko, Švédsko a Finsko tento problém řeší úpravami statistik: účastníci tzv. rekvalifikačních programů jsou vedeni jako zaměstnaní, stejně tak lidé na částečných úvazcích nebo dokonce příjemci jistých typů sociálních dávek. Tímto trikem je skandinávská nezaměstnanost nízká a severské země se ocitají v roli modelů hodných následování (samozřejmě jen do té doby, než si ekonomové a politici uvědomí, jak nákladný je tento sociální model.)

Podpora zaměstnanosti

Z mikroekonomického hlediska však existuje rozdíl mezi sociálními odvody placenými zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nedávno řešila Národní ekonomická rada vlády otázku, zda doporučit snížení sazby jedné nebo druhé části. Snížení sazby z části placené zaměstnancem by vedlo ke zvýšení čisté mzdy, neboť odbory by trvaly na tom, že hrubá mzda se snižovat nemůže (aby byla zachována stejná čistá mzda.)

Podniky by neměly důvod s odbory nesouhlasit. Naopak v případě snížení sazby sociálního "pojištění" placeného zaměstnavatelem by se hrubé ani čisté mzdy patrně neměnily - ale poklesly by celkové náklady práce.

První varianta by tedy podpořila spotřebu, druhá zaměstnanost. NERV se rozhodl prakticky jednomyslně pro podporu druhé varianty - i relativně drobné snížení nákladů může podpořit zaměstnanost.

Často též bývá vášnivě diskutována otázka stropů pro odvody sociálního a zdravotního pojištění pro nejvyšší příjmové kategorie. Z demagogického hlediska je snadné argumentovat tím, že "bohatí" lidé si více peněz "nezaslouží", protože už mají beztak dost. Dobrá, politici, kteří toto prosazují, mohou začít u sebe s rozdáváním vlastních příjmů a majetku chudým, nikdo jim nebrání.

Věc má ale hlubší podtext. Chceme být v budoucnosti lacinou montovnou konkurující Číně (beztak marně) anebo chceme vybudovat vyspělou znalostní ekonomiku založenou na odbornosti, kvalitě a výkonnosti? Pokud chceme to druhé, musíme se smířit se skutečností, že určité menší procento expertů, vynálezců a podnikatelů bude pobírat na české poměry královské mzdy. Anebo můžeme tyto lidi zdanit až zčernají; v takovém případně ovšem můžeme čekat jejich odchod do zahraničí.

Z nedávné historie známe příklad Otty Wichterleho. V komunistickém Československu nemohl svůj převratný vynález kontaktních čoček zpeněžit, protože se zde zkrátka nepodnikalo. Prodal tedy (samozřejmě pod dozorem státu) svůj patent Američanům - ale i tak přišlo komunistickým pohlavárům nepřípustné, kolik peněz by si takto (i po zaplacení komunistických daní) mohl vydělat.

Museli proto přijmout speciální zákon, který umožnil zkonfiskovat profesoru Wichterlemu drtivou většinou jeho poctivých příjmů. Nechali mu jen peníze na rodinný domek, což komunisté považovali za ještě tak tak přípustné.

Nyní jsme v jiné situaci: hranice jsou mnohem propustnější. Takže, co uděláme se stropy?

(Autor je ředitelem Partners pro strategii. Článek byl publikován v Lidových novinách.) Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK