Nepřítel učitelských platů

Je nutné přidat učitelům? Ano. Současná situace je totiž taková, že kromě učitelů, kteří toto povolání berou jako poslání, roste podíl vyučujících, kterým je doslova nebezpečné svěřovat naše děti.

Vzdělanost české populace není dobrá a stále se zhoršuje. Je to zřejmé i z výsledků mezinárodních srovnání. České učitelky si přivydělávají jako uklízečky nebo pokladní v supermarketu. Jak kvalitní práci lze od nich očekávat?

České školství nikdy příliš nevynikalo kvalitou, což je zřejmé i ze statistik patentů, vynálezů, citací atd. Namísto tvořivosti vedly české školy k poslušnosti. Namísto intelektu se cvičila paměť. Český národní mýtus hovoří o vzdělaném národě, ale posuzováno věcnými kritérii, je to jen pohádka – a vždy byla.

Nevalné standardy se během posledních let ještě více rozvolňují. Jde o měřitelné a objektivně pozorovatelné zhoršení. Aby se školství od nekvalitních učitelů mohlo osvobodit a motivovat dobré učitele, je bezpodmínečně nutné zvýšit jejich mzdy. Ne o pár stovek korun, ale o pár desítek procent.

Kde je peněz dost

Vzniká samozřejmě otázka, kde na to vzít, a nekrást. Jednou z možností je samozřejmě školné. Již nyní posílají někteří rodiče (ti, co na to mají) své děti do drahých škol. Bývalá ministryně školství Buzková je zářným příkladem, bezpochyby ví, co dělá. Ale ne každá rodina může zaplatit řádově statisíce za jeden školní rok.

Veřejné finance však snadno mohou ušetřit řádově desítky miliard ročně. Stačí omezit korupci. Již v roce 2005 uvedla Transparency International, že spodní odhad ztrát v sektoru veřejných zakázek činil 32,4 miliardy korun.

To byl rok 2005 – a můžeme jen hádat, zda se tyto ztráty od té doby snížily, či nikoli.
V ostatních typech vládních výdajů lze bezpochyby najít další mnohamiliardové neefektivnosti.

Míra korupce v české ekonomice má makroekonomické rozměry. Což je děsivé. Státu chybí transparentní systém řízení veřejných výdajů, a to nejen na úrovni centrální vlády, ale ještě palčivěji na úrovni obcí a krajů.

U veřejných investic je vysoké riziko zneužití: je zde malá konkurence, neúčastní se zahraniční konkurence kvůli „šikovnému“ nastavení kvalifikačních předpokladů, nízká publicita.

Veřejné zakázky jsou často procesně v pořádku, zatímco ekonomicky mohou být katastrofálně nevýhodné pro veřejné finance. Neexistuje žádný orgán, který by na efektivitu dával pozor. Například antimonopolní úřad zatím nemá zákonné oprávnění sledovat ekonomickou efektivitu veřejných zakázek.

Nejvyšší kontrolní úřad není využíván: nikdy nebyla žádná reakce na nálezy tohoto úřadu ze strany vlády. Není definována „péče řádného hospodáře“ v rámci zákona o veřejných zakázkách. Není legislativně řešen prodej majetku, obce mají volnou ruku a může docházet k masivnímu zneužívání.

Ve státní službě existuje praxe, že ministr může propustit úředníky, pověřit je výkonem funkce a sdělit jim „pokud se osvědčíte, dostanete své místo zpět“ – otázka je, co se rozumí tím „osvědčit se“.

Při vyšetřování korupce policie nedotáhne téměř nic; byla zrušena finanční policie; protikorupční útvar má každý rok nového šéfa. Neexistuje speciální soud pro hospodářskou kriminalitu a korupci (na Slovensku se mimochodem velmi osvědčil.)

Na ministerstvu vnitra řeší problematiku korupce jedna slečna se čtyřmi šanony, kterou neustále posunují z jedné kanceláře do druhé, nemá žádné pravomoci. Neexistuje koordinace, žádnou českou vládu tato tematika zatím nezajímala. Neexistuje deliktní odpovědnost právnických osob, ačkoli většina civilizovaných zemí ji má. Není řešena ochrana svědků, je třeba upravit současné předpisy.

Boj proti korupci – pokud je míněn doopravdy – je opatřením, které je populární a které šetří veřejné výdaje, eventuálně zvyšuje příjmy. Co konkrétně dělat? Kromě některých výše uvedených zcela konkrétních bodů existuje dokument zvaný Strategie vlády ČR v boji proti korupci z roku 2006. Lze se k ní vrátit, vzít alespoň některé body a začít je realizovat. Kdyby to ovšem nějakou politickou sílu zajímalo. Ale ani pravice, ani levice nemá zájem.

Politici si neustále stěžují, že „stát má málo peněz“. Není to pravda. Stát má peněz dost. Stát by si mohl dovolit platit učitele slušně. Jenže nechce. Žádná z vlád, které jsme zatím měli, nechtěla. Korupce je totiž velmi výnosná na jakékoli úrovni státní správy. Na úrovni magistrátů se vyplácí ještě lépe, protože města nejsou pod takovým dohledem médií jako ústřední orgány.

Stručně řečeno – žijeme v zemi, kde se monumentálně krade. Politikové tento problém neřeší, protože nemají zájem. A pak není na platy učitelů.

Autor je ředitel pro strategii Partners. Článek vyšel v Lidových novinách.