K našim službám

Máte nějakej problém?

Vesnice Vráž se může pochlubit romantickým lázeňským zařízením zčásti umístěným v budově novogotického zámku. Byl krásný jarní den, zámecký park dýchal probouzející se zelení a terasa zámecké kavárny vybízela k posezení u kávy a zákusku. Sedl jsem si k jednomu ze stolků a čekal. A čekal a čekal. Když číšník pořád ne a ne zamířit ke mně, zvedl jsem se a šel jsem si objednat dovnitř. Tam právě dorazila moje přítelkyně a chtěla si objednat. Mladý číšník jí řekl imperativně: „Sedněte si a já za vámi přijdu.“ Ozval jsem se, že venku jsem čekal dost dlouho a nikdo nepřišel. To už s námi mládenci došla trpělivost a utrhl se: „Každej normální člověk snad pozná, že jsem tu sám na celej plac a nestíhám. A jestli se vám to nelíbí, tak si jděte někam jinam.“
Jako opaření jsme si nechali zavolat majitele, ale ten se svého zaměstnance zastal. Omluvil se nám, ale zároveň řekl, že je s hochem spokojen a že on mu událost vylíčil trochu jinak. Je to prý tvrzení proti tvrzení.
Odporoučeli jsme se a vrátili se na chalupu, odkud jsme ráno vyjeli. Nechal jsem partnerku odpočívat a vzal naše děti do místního hostince Hastrman na návsi u rybníka. Těšil jsem se na jeho přívětivou atmosféru a vlídnou obsluhu. Tentokrát tam ale byla nová servírka, odhaduji, že manželka nového majitele. Všichni hosté byli venku na zahrádce, prošel jsem s dětmi první místností do zadního sálu, který byl úplně prázdný, a zavřel dveře, aby moji neposední uličníci nevběhli do rybníka, který byl hned pod okny.
Servírka mi přišla oznámit, že dveře mám nechat otevřené, protože občas potřebuje projít dozadu do skladu. Namítl jsem, že tu kromě nás nikdo není, do skladu snad nechodí tak často a navíc mám starost o bezpečí dětí. To už ale přišel pan majitel a hlasem nesmlouvavého šerifa zahučel výhružně: „Máte nějakej problém? Ty dveře. Zůstanou otevřený. Anebo vypadněte.“

Obchod – co jiného

Musím přiznat, že moje zkušenosti se sférou českých služeb a s pohostinstvím zvlášť, jsou jednou dlouhou, smutnou historií. Nevím jak vy, ale když si dám jídlo v restauraci, skoro vždy mám pocit, že si ze mě někdo právě dělá legraci. Postrkuji po talíři vysušené maso jako ledoborec šinoucí se omáčkou se škraloupem vytvořeným ohříváním v mikrovlnce a v hlavě si škrtám další podnik, kam už nikdy... Copak takhle by si to ten kuchař uvařil i pro sebe? No možná v tom je ten problém. Asi jo.
Ano, ještě se mi to nikdy nestalo v žádné špičkové restauraci, ale nevydělávám přece jen na to, abych si mohl zajít každý den na dobrý oběd. Připadá mi, že v Česku panuje nějaké strašlivé nedorozumění. Připadá mi, že pod slovem „služby“ si majitelé a zaměstnanci restaurací představí „zákazníka sloužícího k jejich zisku“ a ne „službu zákazníkovi“. Jistě, pohostinství bylo za socialismu jedním z nejpokřivenějších a podivnými existencemi nejprolezlejších oborů. Ale vždyť od těch dob uplynulo už dvacet let!
Co s tím? Možná je opravdu těžké přijmout za své ochotu a chuť někomu posloužit. (Mimochodem je to téma nejlepších Miyazakiho filmů Cesta do fantazie a Zámek v oblacích.) Je to přirozené pro Asiata, méně už pro Evropana a ještě méně pro Čecha.
Bylo by ale chybou hledat viníka někde mimo - v minulosti, nebo v těch druhých. Vždyť oni jen využívají všeobecné tolerance nepravostí, která tu vládne. Těží z naší neochoty se ozvat. Proč prostě nepřistoupit k občerstvení jako ke každému jinému obchodu a nepožadovat to, za co jsme ochotni zaplatit, a ne něco jiného, horšího, odbytého? Pojďme do toho. Všichni. Protože vždy, když reklamuji jídlo, zvedne číšník udiveně obočí: „Ale zatím si nikdo nestěžoval?!“