Filmaři chtějí stimuly. Sprejeři také

České srdce zaplesá, když vidí agenta 007 přijíždět ke karlovarskému hotelu Pupp nebo Edwarda Nortona, jak se promenáduje po pražském náměstí Míru v kouzelnickém Iluzionistovi. Těm časům je ale prý nyní konec. Evropské státy, ale i Amerika nebo Austrálie zavádí pobídky zahraničním filmovým štábům, kteří přijedou točit na jejich území a utrácet peníze za místní služby i filmové štáby.

„Od vrcholu v roce 2003, kdy u nás cizí produkce protočily 270 milionů dolarů, došlo k poklesu o 85 procent na pouhých 40 milionů dolarů v roce 2008,“ píše Týden. Hitem je prý Maďarsko, kde se nyní filmařům díky zásahu státu vrátí až čtvrtina utracených prostředků. Pobídky ve formě daňových úlev nebo vratek části vynaložených nákladů zavedlo i Německo, Británie, nejštědřejší je prý Irsko. I mistr Hvězdných válek George Lucas by do České republiky prý chtěl jet natáčet svůj hraný seriál s rozpočtem 150 milionů dolarů, ale bez podpory státu to rozhodně nepůjde.

„Filmový průmysl jako takový je ale jen jádrem byznysu a zahraniční filmové produkce jsou významným zaměstnavatelem nejen specializovaných filmových profesí, ale i mnoha navazujících, jako jsou IT specialisté, švadleny, komparsisté, maskéři, vizážisté…,“ píše zase David Kasl v úvodníku týdeníku Euro. Za mnohem pádnější považuji argument, že když může Česko sypat nehorázné pobídky a úlevy montovnám aut typu Hyundai, které nezahrnují žádnou přidanou hodnotu a dříve nebo později se stejně přesunou na východ, tak proč také nezavést vratky pro filmaře. K Lucasovým 150 milionům je dále třeba upozornit, že se jedná o krásné číslo, jehož největší část bez ohledu na místo natáčení stejně poputuje do amerických rukou, a pouze zlomek místním lidem a poskytovatelům služeb.

O to ale vlastně vůbec nejde. Problém je vůbec v myšlence jako takové. Jak je možné, že v EU, která má být hlavně o vytváření jednotného trhu s vyšší konkurenceschopností Evropy jako celku, vznikají pobídky tohoto typu? Na jednu stranu odbouráváme cla, hranice, sjednocují se technické požadavky, zadávání veřejných soutěží… a na druhou vznikají nové obří nerovnosti z vůle národních vlád, které jedna po druhé přicházejí s různými dotacemi, pobídkami, úlevami, až se k nim přidají i všichni ostatní. Jakékoli výjimky, zvýhodňování, dotace, kvóty jsou z principu špatné, protože deformují volnou soutěž a je třeba s nimi zacházet maximálně opatrně. Český filmový průmysl je přece krásnou ukázkou – bez pobídek jsme frčeli, skvělí profíci, krásná konkurenceschopnost… a po nich? Nic se nezměnilo na kvalitě služeb, až na to, že některé vlády se rozhodly si vypomoci jinou cestou než zkvalitňováním svých štábů a ateliérů.

Ony ty pobídky u nás stejně nakonec zavedou. Projeví se v Evropě tolik platné „když všichni, tak my taky“ a řešit se bude spíše forma a termín. Třeba se na jednání ve vládě dostaví i lidé od ministra pro lidská práva a menšiny a začnou se domáhat, že stejné výhody chtějí pro sprejery. Je to koneckonců osobitá forma umění, na kterou je navázaný celý další průmysl: mytí omítek, stavebnictví, o výrobě barevných sprejů nemluvě. Fasády pražských domů svědčí o tom, že profesionálů je u nás spousta.