Ekonomie dobra a zla rozdělila katedru

Za jakých okolností Ekonomie dobra a zla vznikala?
Psal jsem ji s přestávkami sedm let, možná déle. Bakalářskou práci jsem psal na téma Ekonomické smýšlení Tomáše Akvinského a pak jsem to rozšiřoval jak do přítomnosti, tak do minulosti. Z těchto témat jsem čerpal i pro svou doktorskou a disertační práci na Fakultě sociálních věd UK. Před necelým půlrokem za mnou přišel nakladatel Tomáš Brandejs a měl zájem vydat výběr z mých článků. V rámci toho jsem mu poslal i fragment věnovaný Eposu o Gilgamešovi. Shodli jsme se na tom, že na vydávání mých sebraných spisů je trochu brzy, že bych rozpracoval tu historickou část a doplnil aktuální kapitolu o krizi.

Překvapilo mě, jak ta kniha oslovila veřejnost. Byla psána spíše pro ekonomy nebo studenty ekonomických věd. Distributor nám původně řekl, že máme vytisknout 1500 kusů, protože ekonomie nikoho nezajímá. Nakonec nakladatel s velkou bázní vytiskl 5000, protože to bylo cenově výhodné, a počítali jsme s tím, že to bude prodávat tak dva roky. Dnes, nějakých 13 týdnů po vydání, se prodalo už 15 000 výtisků. Pracuje se i na anglickém překladu.

V knize je znát vliv Zdeňka Neubauera, speciálně vaše vášeň rozkládat slova na prvočinitele. Jak moc vás jeho dílo ovlivnilo?
Považuju ho za nejoriginálnějšího českého filozofa. Jeho knihy jsou na pomezí mystiky, někdy působí dost šíleně, ale jsou nesmírně originální. Jeho hraní se slovy je krásné i moudré.

Prý ta práce nenašla příliš pochopení mezi vašimi profesory.
Rozdělila je zhruba napůl. Někteří byli nadšeni a doporučovali publikaci i v zahraničním tisku, jiné to nějak popudilo, zejména ty ekonomicko-matematicky uvažující. To je nešťastná věc, ke které se nerad vyjadřuju do médií, protože to je spíše akademický spor. Disertaci jsem psal osm let a po osmi letech se začaly ozývat hlasy, že to vlastně není ekonomie. Vznikla kvůli tomu na fakultě malá hádka. Já jsem jim říkal, že si to měli rozmyslet před osmi lety, kdy jsem jim předkládal záměr práce. Všechny tři oponentské posudky byly navíc velice pozitivní, a to byly psány odborníky doporučenými oborovou radou.

Je to opravdu spíše interní fakultní spor, kde existuje rozepře mezi matematiky a historiky, tedy „kecacími ekonomy“, za kterého se pokládám. Obory na pomezí mi přijdou přínosnější než taková ta inflační ekonomie pro ekonomii, kdy se vytvářejí modely, které mají velmi málo společného s vnějším světem. Přitom začátek ekonomie se rodil právě v takovýchto diskursech na pomezí filozofie, etiky a té nové ekonomie.

Ekonomie se zatím jevila jako jedna z nejméně interdisciplinárních věd...
Z ekonomie se do jisté míry stala imperiální věda – nebo aspoň má ty ambice –, která dělá spanilé výpravy do ostatních oborů. Já to zkusil naopak. Pokud se ekonomové chtějí dívat na náboženský život ekonomickým prizmatem, což lze, tak proč se nedívat na ekonomii jako na systém náboženství? My taky věříme nějakým nedokazatelným axiomům, třeba že člověk je svobodný racionální egoista, nebo naopak solidární součást společnosti. To nejde nijak rozseknout. Paradigma ekonomů je navíc minimalistické. Jednu dobu se ekonomie předháněla v tom, kdo dokáže vytvořit ještě minimalističtější axiomatický systém. Byli jsme asi nejbujařejší vyznavači toho, že co není „tvrdé“, neexistuje. Sociologie a politologie tu lidskou měkkost přiznávají víc.

Čím to tedy je, že má dnes ekonomie přes to všechno tak dominantní postavení?
To má několik faktorů. Za prvé je to dáno charakterem náhledu, že my se snažíme najít „tu rovnici“. Ono je to lákavé, protože se to zdá být jednoduché. Jedním z výchozích bodů krize bylo to, že se strukturovaly produkty; měli jsme pocit, že jsme eliminovali rizika, protože se komoditizovala. Druhý faktor úspěchu ekonomie je širší, společenský. Hospodářský život se stal dominantním cílením společnosti. Naše společnost žije ekonomikou, na tom se prohrávají a vyhrávají volby. Za třetí se do jisté míry dá říct, že z ekonomů se stali apoštolové nové doby.

Před sto lety psal Keynes o tom, že dojdeme do stavu takového materiálního blahobytu, že se vyřeší sociální problémy. Je tu marxistická představa, že základem společnosti je materiální základna a vše ostatní je nadstavba. My tomu pořád do jisté míry věříme, i když nás štve, že s tím přišel zrovna Marx. Ten velký spor je o tom, jestli je ekonomie tou kulturní nadstavbou, nebo jestli kultura je nadstavbou ekonomie. Jestli věříme tomu, že ekonomie je základnou všeho ostatního, pak můžeme dělat imperiální války a imperiální vědecké diskursy.

Lidé za ekonomy chodí s otázkou „Co máme činit?“, což je otázka, s níž kdysi přišli za Ježíšem nebo za jinými mudrci. Také se za námi chodí s otázkou, co se stane za rok za dva, takže zase otázka spíš na proroky. Ale dnes právě takovou roli plní ekonomové. Chce se po nás, abychom realitu chápali, předvídali a koneckonců i měnili, což se tradičně chtělo po mázích. I ten NERV vznikl proto, aby měnil realitu. My ji nechceme přijmout tak, jak na nás padá.

Foto a spolupráce: Martin Vlnas