Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Láska na život a na smrt

| 8. 9. 2009 | Vstoupit do diskuze

„Tabák je k ničemu! Nejde z něj nic uvařit, upéct ani ušít,“ prohlašuje často a rezolutně můj známý. Snad proto musíme kouřit – jsme zkrátka příliš zvídaví a podnikaví. Kouříme, abychom dali existenci tabáku smysl. Oplácí nám stejnou mincí?

Láska na život a na smrt

Jana je matkou tří dětí a hlavní hrdinkou aktuálního dílu Krotitelů dluhů, který dnes večer odvysílá Česká televize. Za cigarety každý měsíc utratí 4500 korun. "Vím, že bych měla přestat kouřit, ale nejde to hned," brání se žena s obrovskými dluhy a hrozící exekucí.

Co si kouření myslí psychologové?

Vysoká laťka slasti

Pověstné spojení „kafe a cigaret“ není náhodné – kofein i nikotin patří mezi psychoaktivní látky. Vyvolávají euforii a dodávají energii stejně jako kokain či pervitin. Díky nim srdce tepe o něco rychleji. A taky nám rychleji tráví a posiluje se syntéza endorfinů – našeho „vnitřního heroinu“. Nikotin dokáže lidské tělo stimulovat i uklidnit. V nižších dávkách podporuje duševní činnost, zlepšuje paměť a koncentraci a krátkodobě prý i IQ. Ve vyšších dávkách naopak tlumí a uklidňuje. Proč je tedy „špatný“?

V těle máme i „vnitřní nikotin“. Jmenuje se acetylcholin a podílí se na procesech vybuzení a uklidnění. Nikotin je jeho „umělý brácha“. Podobá se mu, díky čemuž jej mozek rozpozná a využije. Deset vteřin poté, co se nikotin dostane spolu s kouřem do plic, se propracuje do mozku, kde se „nalepí“ na receptory acetylcholinu. My vydechneme už jen dehet a blaho.

Psychoaktiva včetně nikotinu ale fungují na principu odměny, kterou je pro tělo stav po vyplavení tzv. dopaminu. Je mnoho cest, jak si malý vrchol přivodit. Mohou to být sporty, hudba, sex, nebo čtení, co nás těší. Jenže uznejte. V zrychlené době je jednodušší si zapálit. A jakmile si dým jednou oblíbíme, začne to být složité. Návykové látky jsou totiž silnější než jejich vnitřní protějšky. Kuřákovi pak nestačí moře a vítr ve vlasech. Potřebuje moře, vítr ve vlasech a cigaretu.

Jak se zamilovat

První šluk je hnusný. Jak se tedy kolotoč závislosti roztáčí? Eva Králíková z Centra léčby závislosti na tabáku říká, že návyk má kromě fyzické složky ještě jednu - naučené chování.

První cigarety bývají součástí vzpoury vůči rodičům a jiným autoritám. Připadáme si díky nim dospělejší a snadněji vplouváme mezi kamarády. A to znamená hodně. Jak ona „dospělost“, tak i „přijetí“ mají mnohdy podobu instantní polívky, tak už to ale v mládí chodí. A jako vzpomínka zůstanou Startky. Kouříme, když se nechceme cítit trapně. Ale kouříme taky tehdy, když je nám s ostatními dobře. Kouříme, když jsme nervózní a kouříme, když máme radost. Kouříme, aby řeč nestála, když spolu nemáme o čem mluvit, a kouříme, když debata u piva jde jako po másle. Repertoár situací, ve kterých figuruje cigáro, se plynule zvětšuje. A jsme zpět u kafe a cigaret. Tentokrát ale jinak. Stal se z nich rituál: pevný bod v dobrém i ve zlém.

Najít si místo, kde se dobře kouří

Co závidí nekuřáci kuřákům? Kuřácký kroužek. To spiklenectví, kdy je jasné, kdo je „in“ a kdo „out“. Protože kuřáci jsou zpravidla ti, kdo chodí ven prodiskutovat vše důležité, zatímco nekuřáci uvnitř tiše svačí, nebo čůrají. Je čirý nesmysl sedět sám jen tak třeba před školou a civět na protější zastávku. Pokud si ale zapálíte, je jasné, co tam děláte. Přece kouříte. A tak si k vám leckterý spolubojovník rád přisedne. Magická otázka: „Máš oheň?“ funguje zázračně. Navíc, kouření je ještě pořád tak trochu záležitost vojáků a bohémů – záležitost prestiže.

Táta říká, že kouřit v dospělosti je nedůstojné. Myslím, že mluví právě o mladické vzpouře, s níž má kolem dvaceti zmizet i kouř. Přehlíží však, že předpoklad, podle kterého by kuřáci chtěli přestat, pokud by jim nebránil návyk, nemusí platit. Stačí se některého zeptat. Většina tvrdí, že kromě fyzické závislosti mají pro svůj „zlozvyk“ještě jiný důvod. „Kouření je pro mě efektivní relax. Dodává mi klid. Je vyhrazený čas, kdy si přemýšlím o svých věcech,“ říká budoucí právník Kamil. Kdo si kdy jen tak sedl, zahleděl se do dáli a hluboce se zamyslel? Archimedes hloubal ve vaně, kuřák na balkoně. Mnohdy s obdobným účinkem.

Kuřákova chvilka

Kuřáci tvrdí, že je cigareta uklidňuje. Z pohledu těla je to ale přesně naopak: uvádí je do stavu napětí. Říká se tomu Nesbittův paradox. Zatímco kuřák se cítí uvolněně, jeho tělo je vybuzené k akci, aby se napětí zbavilo. Možná tak kouření spouští protichůdné procesy, které oba dovedeme využít. Zklidníme se a někde o samotě si utřídíme myšlenky. Zároveň si ale chceme dobít baterky, cítit se tak trošku bojovně a připraveni na to, co přijde. Tomu prvnímu vládne naše hlava, tomu druhému naše tělo. Tělo je přitom pod vlivem chemikálií. A hlava?

Kouření je spojené s dýcháním. A soustředění na dech pomáhá relaxovat. Důležité je přitom to, co prožívají naše smysly. Cítíme chuť i vůni cigaret, teplo a proudění vzduchu, které nám umožňuje se na náš dech zaměřit. Kouření je navíc spojeno s mechanickým zvedáním ruky. A znáte to: Aby neodváděly pozornost, musí ruce něco dělat. Kouření tedy směřuje naše smysly k jediné mechanické činnosti a my v ústraní dostáváme šanci zpracovat to, co bylo, a připravit se na to, co bude. „Člověk, zahalený v kouřovém oparu se soustředí na jakési chvilkové bezčasí, neotravován okolím. Nejspíš kouřím proto, abych ospravedlnila tyhle drobné momenty, kdy se mi nechce existovat pro druhé, ale zůstávat sama se svými myšlenkami. Je to vlastně úsporný pohyb, který jako peripatetické přecházení sem a tam umí popohnat myšlenky a dopřát člověku pocit zakotvení,“ říká psycholožka Bára. Zní to skoro až magicky.

Tečka

Kouříme, abychom byli sami se sebou, a kouříme, abychom mohli být s lidmi. Kouříme, abychom se zastavili, a kouříme, abychom se pohnuli. Problém kouření tak nespočívá jen v závislosti na nikotinu. Je to otázka zvládání smrtelné vášně. Krása dobře známého pohybu ruky, něha svetýlka na konci cigarety, radost z dýmu, který zhmotňuje náš dech…

Cigarety nejsou „věc“, jsou tajná láska. A zpravidla trvá pár let, než se člověk rozhodne, zda pro tuto lásku umřít, nebo ne.

Autorka studuje psychologii a psychoterapeutická studia na FSS MU.

Psáno pro časopis Nový Prostor

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK