Finanční poradce: Chcete mě?

Nehodnotíme odborné znalosti (i tak bych jako uchazeč Pavla Kohouta vyfasovat nechtěl), ty se ověřují formou písemného testu, který osobnímu setkání se supervizory předchází. Úkolem dvoučlenné komise je, stručně řečeno, vyslovit na základě krátkého osobního setkání verdikt, jestli bychom takovému člověku sami svěřili své finance. Jestli uchazeči dovolíme, aby si dal na vizitku naše logo, na jehož dobré pověsti denně makáme.

Při rozhodování se pohybujeme v rovině dojmů. Jistě si dokážete představit, že občas je to „psycho“. Finanční poradenství je specifické v tom, že vyžaduje souběh nadání, jež se v jedné osobě nescházejí příliš často: Zájem o odbornou stránku věci, schopnost dobře komunikovat s klienty, důslednost, vytrvalost, dovednost „prodat“ své řešení. Právě tady je tah na bránu obzvlášť důležitý, pokud se chce člověk jako finanční poradce uživit.

Když vyhodnotím své dosavadní zkušenosti, z deseti lidí, kteří prošli sítem až k finální supervizi, bych si v průměru na dva vsadil, že budou v oboru výjimečně úspěšní. Pět působí velmi dobře. Ze dvou mívám rozpačitý dojem a jeden uchazeč bývá tragický.

Problém mi dělají ti dva, u nichž je to zhruba padesát na padesát. Palec nahoru, nebo dolů? Znám lidi, kteří se v oboru dostali na vrchol, ale o svých začátcích vyprávějí velmi zábavné historky. Byli prý úplní troubové, neuměli mluvit, obléknout se. Jeden z nejúspěšnějších lidí v branži měl dříve sebevědomí tak rozhašené, že nedokázal vejít do prodejny a říci mladé prodavačce, že si chce koupit kravatu.

Koho byste v roli supervizorů rozhodně nepustili ke klientům? Jaké nedostatky byste naopak začínajícím finančním poradcům tolerovali?

PS: Prosím, nevytrhávejme z kontextu informaci, že snad v Partners poradce vybíráme na základě dojmů. Řeč je o „soft“ části supervize, v níž hodnotíme těžko měřitelné kvality uchazečů.