Ekonomie žebrání

Levné krabicové víno a žebráci k sobě zkrátka tíhnou stejně nerozlučně jako David Rath a jeho pečlivě nahozená patka. Jak ale vidno, na rozdíl od Ratha se s žebráky pojí také pravdomluvnost a upřímnost. A právě na těchto vlastnostech postavila svůj výzkum Dana Šilhavá momentálně působící na London School of Economics. Sedm měsíců si s pouličními žebráky povídala a pozorovala je při jejich každodenní robotě. Nasbíraná data pak podrobila finanční analýze mezd, nákladů a faktorů mzdových sazeb.

„Jako možná vysvětlení proti sobě stavím dva modely nabídky práce: model mezičasové substituce a cílování příjmů (income targeting), které odpovídají konceptům maximalizace (maximizing), resp. dostačování (satisficing),“ píše v úvodu své práce Šilhavá. Jaké tedy je ekonomické chování žebráků?

Dostačovači vs. maximéři

Plných 86 procent ze sledovaných subjektů se jednoznačně řadí mezi „dostačovače“ stanovující si svůj denní příjem, po jehož dosažení pro ně šichta končí. Ten se u necelé poloviny procent z nich pohybuje v rozmezí 0-200 korun. Další třetina ze zpovídaných se pak přiznala, že si denně vydělá mezi 200 a 400 korunami. Podobně se prý podle Šilhavé chovají třeba i newyorští taxikáři. O peníze ale žebrákům primárně nejde. Místo cílové částky si zjednodušeně představují počet lahví vína, který jim zajistí pohodlné opití. Cílují reálný příjem místo nominálního.

Prostředí, v němž se žebráci pohybují, ze své podstaty jiným alternativám (plánování, hromadění statků pro pozdější spotřebu) nenahrává. „Maximérů“, kteří přizpůsobují svou pracovní dobu odlišné mzdové sazbě v různých dnech, je tak mezi žebrajícími pouhých sedm procent. Zbytek pak tvoří pořádkumilovní dříči s pevnou pracovní dobou. Ti každý den žebrají jen po předem stanovenou dobu bez ohledu na utržený zisk.

S čtyřnohým kapitálem to jde lépe

I v ekonomii žebrání platí, že investovaný kapitál zvyšuje mezní produktivitu práce. Ruka obvázaná gázou probouzí v kolemjdoucích lítost a zvyšuje zisky. Ještě rentabilnější je však žebrání s domácím mazlíčkem po boku. Smutné oči nejlepšího přítele člověka vám podle zjištění Šilhavé garantují dvojnásobný výdělek, resp. zkrácení doby nutné k jeho dosažení o polovinu. Psi, které podle etologické analýzy Fenomén žebrání v Praze publikované v roce 2003, využívala plná třetina žebrajících, jsou proto mezi žebráky považovány za velice lukrativní zboží.

Provozování psa ale zásadním způsobem zvyšuje fixní náklady. Proto je nutné tento kapitál využívat co nejintenzivněji. Podle Šilhavé je tak mezi žebráky velmi oblíbena služba „Rent-o-dog“ – půjčování psů.

52 minut a 18 vteřin

A jak jsou žebrající úspěšní? „Efektivitu jsme hodnotili dle doby, kterou potřeboval jeden žebrák k tomu, aby mu 15 lidí poskytlo peníze,“ píše se v etologické analýze, jejímiž autorkami jsou Vančatová, Butovskaya a Pavelková. „V průměru to trvalo 52 minuty 18 vteřin. Minimální doba pro 15 dávek byla sedm minut, maximální 146 minut. Úspěšnost žebrání závisela na tom, jestli byl dotyčný postižený nebo ne. Nejúspěšnější byli slepci (bez rozdílu pohlaví). V průměru trvalo dvanáct minut, než jim patnáct lidí poskytlo almužnu. Za nimi následovali žebráci se psy. Nejhůř na tom byli ostatní handicapovaní - průměrná doba pro 15 almužen byla 71,46 minut,“ píše se ve zprávě.

Z ekonomického hlediska by tedy bylo nejvýhodnější, kdyby byli žebráci slepí. Lze ale přepokládat, že kdyby všichni trpěli tímto postiženým, vedlo by to nevyhnutelně k jeho devalvaci a plošnému snížení zisků. Pořízení nebo zapůjčení psa je navíc rozhodně méně bolestivé. A chlupáč dokáže i zahřát…

Foto: Profimedia.cz