Motivační kocovina

Vaším úkolem je připevnit svíčku na zeď. Aby to nebylo tak snadné, tak můžete použít pouze pomůcky ležící na stole před vámi (viz. obrázek).

Na první pohled primitivní úkol, jenže…

Připínáčky svíčku přichytit nelze, protože se vosk drolí a odlamuje. Jejich hrot navíc není tak dlouhý, aby ji protkl celou a ještě se dostatečně zabodl do zdi. Co dál? „No jasně,“ rozsvítí se vám po chvíli. Vítězoslavně se usmějete, chopíte se sirek a začnete zahřívat konec svíčky. Po několika marných pokusech vám ale koutky opět poklesnou. Ani tahle léty prověřená metoda nefunguje. Gravitace je v tomhle případě zkrátka silnější a svíčka ze zdi padá a padá.

Himl hergot donevetr

„Himl hergot donevetr,“ ulevíte si pěkně od plic jako Trautenberg, „nějaké řešení přeci existovat musí.“ A taky že ano. Většina testovaných jedinců se k němu dobere během pěti až deseti minut. Klíčem k němu je překonání takzvané functional fixedness neboli funkční fixace, která vám „našeptává“, že daná věc vždy plní pouze jednu funkci. V tomto případě, že krabička plná připínáčků je jen pomůckou zabraňující jejich povalování po stole. Správné řešení, k němuž vás dovede kreativita, totiž vypadá takto (viz. obrázek).

Tolik krátký úvod do jednoho z tajů kognitivní psychologie. Kdyby využití tzv. Candle problem končilo zde, nejspíš bych o něm nepsal. Profesor Sam Glucksburg působící na Princeton university se však právě pomocí tohoto pokusu rozhodl zkoumat vliv pobídek (incentives) na lidské jednání.

Dvacet dolarů pro nejrychlejšího

Testovaný vzorek rozdělil na dvě skupiny. Oběma skupinám pak odděleně sdělil, že bude měřit, za jak dlouho problém se svíčkou vyřeší. Směrem k první skupině pak ještě dodal, že čas měří proto, aby stanovil průměrnou dobu řešení. Motivace veškerá žádná. Zato u druhé skupiny se stimuly nešetřil. Nejrychlejším 25 procentům slíbil za hbité vypořádání se úkolem pět dolarů (experiment už je to letitý, proto se odměna dnes zdá malá) a tomu úplně nejrychlejšímu dokonce 20 dolarů.

Schválně si zkuste tipnout, o kolik rychleji dokázala problém zdolat namotivovaná skupina?

Výsledný čas byl o tři a půl minuty pomalejší než u jedinců, kteří problém řešili bez pobídek.

Jak to? Otřepané pravidlo založené na podmínce: pokud uděláš to a to, odměníme tě tím a tím, přece jasně říká, že motivovaní lidé pracují rychleji a efektivněji. Firemní auta, bonusy za překročení plánu, zájezdy pro nejaktivnější prodejce… Copak nic z toho nefunguje? Ne! Podobný pokus se od té doby zopakoval již nesčetněkrát a vždy se stejným výsledkem.

Odměna omezuje

Tento typ mechanické motivace totiž stimuluje produktivitu, jen pokud jde o úkol nevyžadující kreativitu. Jestliže je stanoven jasný cíl a jednoduchá pravidla, cukr (a bič) fungují přesně tak, jak mají. Odměna totiž ze své podstaty zužuje naše vnímání, nutí nás soustředit se na výsledek a jedinou cestu, jak ho dosáhnout. Ostatní jde stranou.

Dokázal to ten samý experiment s jedinou malou změnou: stačilo vysypat připínáčky z krabičky ven (odpadl vliv funkční fixace). V tu chvíli namotivovaná skupina nenamotivovanou doslova smetla. Podobný pokus provedl v roce 2005 FED na skupině studentů z MIT a dalších prestižních univerzit. Výsledek byl identický. Ke stejnému závěru, tedy že „finanční pobídky mohou mít negativní dopad na celkovou produktivitu,“ došli i vědci z London School of Economics.

(Okamžitě mě napadá souvislost se současnou ekonomickou krizí, jejími příčinami a extrémními bonusy bankéřů, co si o tom myslíte?)

Jednoduchá pravidla neexistují

Bohužel, v světě businessu (a na většině jiných míst) jasné cíle ani jednoduchá pravidla neexistují: cukrem a bičem sice můžete popohnat pekaře, aby upekl za směnu daný počet housek, vývojáře softwaru, pracovníka reklamní agentury, finančního poradce nebo novináře tím ale k ničemu převratnému nepobídnete. Vidina nablýskaného fára ho nejspíš donutí pracovat usilovněji, jenže to je tak všechno. Dokud bude porsche středobodem jeho vesmíru, nebude ani produktivnější, ani kreativnější, ani nenapíše víc „bídžejů“.

Pro všechna zmíněná odvětví (stejně jako pro celou řadu dalších) je totiž zásadní kreativita, originalita a nutnost nahlížet na věci z různých úhlů. Cukr a bič jako efektivní motivační faktor zkrátka selhávají. Povolání, kde by tato metoda mohla slavit úspěchy, navíc stále častěji vykonávají místo lidí robotizované jednotky. Chytnu, zmačknu, zatáhnu. Chytnu, zmačknu, zatáhnu… Až do zblbnutí.

Jak tedy správně motivovat?

Ne pomocí vnějších stimulů ale těch vnitřních, inherentních pobídek, tj.: nepracuji proto, abych dosáhl na prémie, ale protože mě práce baví, protože má smysl, protože se v ní dokážu realizovat. Vše podstatné lze shrnout do tří klíčových slov: autonomie, brilance (mastery), smysl. Jakmile dáte člověku vládu nad jeho pracovním životem (vytvoříte z něj autonomní jednotku) a porušíte klasický hierarchický vztah, výsledky se brzy dostaví samy.

Přesvědčili se o tom například manažeři z Googlu, kteří svým vývojářům dovolili „promrhat“ dvacet procent pracovní doby prací nad tím, co sami uznají za vhodné. Jak to dopadlo? Přibližně polovina produktů, které se v Googlu za rok zrodí (včetně Gmailu, Google News či Orkutu), vznikne právě během těchto dvaceti procent pracovní doby.

Některé firmy jdou ještě dál. Ale o tom až příště…

Inspirace: Peoplecomm.cz

Foto: Profimedia.cz