Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Špekonomie a svobodonomie

O čem je ekonomie jakožto věda? Mnozí lidé si myslí, že o penězích – to je však omyl. Ekonom John R. Lott ve své nedávno vydané knize Freedomnomics ukazuje, že je především naukou o tom, jak lidé reagují na podněty. Peníze jsou jen jedním z nich.

V moderní ekonomii se dnes do popředí dostávají motivace a chování „obyčejných lidí“. Je to způsobeno tím, že „velká témata“ jsou již vyčerpána: kdysi tolik populární plánování je definitivně zavrhnuto, fiskální politika vyústila v doporučení vyrovnaných rozpočtů a jednoduchých daňových struktur typu rovné daně, měnová politika končí u inflačního cílení. Zásadní problémy ekonomie jsou vyřešeny, co zbývá?

Zbývá mnohé: například vysvětlit, kde jsou příčiny kriminality, jak trh pracuje s informacemi, jaká je role vlády při regulaci různých typů ekonomického chování, jaké jsou motivy poctivého a podvodného chování, jak politický a volební systém ovlivňuje ekonomiku, dále pak jaký je optimální volební systém, jak fungují ekonomické vztahy v rámci manželství či zda je správný trest smrti.

Mezi těmito mikroekonomickými tématy zaujaly v poslední době nejvíc dvě knihy amerických autorů: dílo Stevena Levitta a Stephena Dubnera s obtížně přeložitelným názvem Freakonomics (česky vyšlo v roce 2006 pod velmi nouzovým názvem Špekonomie), v roce 2007 následovala polemická odpověď v podobě knihy Johna Lotta Freedomnomics. Tento titul by se dal do češtiny přeložit snáze, třeba jako „Svobodonomie aneb Proč svobodné trhy fungují, kdežto jiné nedopečené teorie nikoli“.

Akademický spor mezi autory obou knih, jenž občas přerůstá i v osobní špičkování, plní stránky západního tisku již delší dobu. Lott například za jednu z exemplárně nedopečených Levittových teorií považuje hypotézu, že k prudkému poklesu kriminality v USA v 90. letech došlo díky rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 1973, který legalizoval potraty na federální úrovni.

Následující rok podstoupilo potrat 750 tisíc Američanek, v roce 1980 již 1,6 milionu. Tyto miliony Američanek – tvrdí Levitt – věděly, že jejich děti by v případě narození čekal nesnadný, s velkou pravděpodobností kriminální život. Kriminalita v 90. letech tedy podle této teorie poklesla proto, že se nenarodilo dost mladých zločinců.

Víc rozhodčích, míň faulů
Nesmysl, volá John Lott a nabízí jiné vysvětlení. V kapitole Zločin a trest uvádí nejprve příklad z americké basketbalové ligy, kde v roce 1978 zavedli tři rozhodčí místo dvou, načež počet faulů poklesl o 34 procent. Pokračuje podobným příkladem chování letových dispečerů.

Aby dispečer obdržel invalidní důchod v důsledku stresu z práce, musí být předložena žádost s dokumentovaným případem selhání. Když byl usnadněn proces žádosti o invalidní důchod, vzrostl počet incidentů na letišti. Lottův komentář: „Když určitý typ chování přinese odměnu, můžete se vsadit, že lidé to budou dělat, i když se to nesmí.“

Ale zpět k názorům ekonomů na zločinnost. Od 60. let začala násilná trestná činnost v USA raketově stoupat a během let 1960 až 1991 vzrostla o 372 procent. Jenže pak se stalo něco nečekaného: mezi lety 1991 a 2000 poklesla násilná kriminalita o 33 procent a majetková trestná činnost o 30 procent. Počet vražd se snížil o 44 procent.

Jaké byly podle Lotta příčiny této křivky? Odmítá hypotézu, že za tím stojí legalizace potratů. Poukazuje na fakt, že od druhé poloviny 60. let do konce 80. let vzrostl podíl dětí narozených mimo manželství z 5 procent na 16 procent. Kdyby platila Levittova hypotéza o potratech, podíl nemanželských dětí by patrně poklesl.

Zásadní empirické odmítnutí Levittovy hypotézy však přináší Lottem citovaná práce dvou ekonomů, Christophera Foota a Christophera Goetze, kteří studovali stejná data, avšak odstranili některé metodické chyby. Foot a Goetz zjistili, že děti narozené čtyři roky před liberalizací potratů jsou méně náchylné k páchání vražd než děti narozené po liberalizaci. Potraty tedy ve skutečnosti přispívají ke zvýšení míry kriminality!

Během 60. let ale začal fungovat ještě jiný mocný impulz napomáhající růstu závažné kriminality. Již během 50. let postupně klesal počet trestů smrti a během let 1968–76 se v USA nekonaly žádné popravy. A i když se později s trestem smrti opět začalo, zůstával velmi vzácný až do poloviny 80. let. Počet vražd tehdy v USA dosáhl historického maxima: 10,2 vraždy na 100 tisíc obyvatel.

Naopak nárůst počtu poprav v období 1990–98 přesně zrcadlí prudký pokles závažné kriminality v tomtéž období zhruba na úroveň 5,7 vraždy na 100 tisíc obyvatel – což je úroveň jen o něco vyšší než v roce 1960, kdy činila 5,1. Ekonom Isaac Ehrlich z University of Chicago o tomto jevu napsal výzkumnou práci, v níž ukázal, že odstrašující efekt každé popravy zabrání v průměru 22 až 24 vraždám.

„Tyto výsledky ovšem byly kacířstvím v převážně levicovém prostředí amerických univerzit,“ uvádí Lott. „Jeho výsledky byly paušálně odsuzovány a Ehrlichovi byla odmítnuta definitiva na jeho univerzitě.“ Nicméně Ehrlich inspiroval své následovníky, kteří výsledky jeho práce potvrdili.

Trest smrti je tedy účinnou prevencí, což je ostatně v souladu s veřejným míněním občanů Spojených států a většiny ostatních zemí. Lott uvádí, že ve většině zemí byl zrušen politickým rozhodnutím proti vůli většiny občanů, která intuitivně chápe jeho účinnost.

Autoři obou knih (Lott na jedné straně a Dubner s Levittem na straně druhé) mají rozdílné názory už jen kvůli svému dosti odlišné zázemí. Dubner vychází ze židovské koncepce hříšného a od přírody nedokonalého člověka, který jen pracně bojuje s nedostatky svými i svých spoluobčanů.

Tento takřka teologický přístup vede v ekonomické oblasti k preferencím teorií asymetrických informací (z praxe známe dobře: úředník využije znalostí o plánu územního rozvoje k osobnímu nákupu výhodných pozemků, ředitel firmy ovlivní ceny akcií své firmy pro svůj prospěch atd.).

„Lidé lžou a je třeba se mít na pozoru“ – tento předpoklad se prolíná celou knihou. Mimochodem Dubner je autorem i jiné knihy, která se zabývá výhradně osobní teologií z židovského hlediska.

Naproti tomu Lottova „osobní teologie“ je typicky anglosasko-protestanská. Její téměř až viktoriánský optimismus ohledně schopností jednotlivce vede k závěru, že vše zlé se nakonec v dobré obrátí. Trhy najdou svoji rovnováhu, lháři a podvodníci zneužívající asymetrické informace nakonec spadnou do jámy, kterou si sami vykopali.

Ale pozor, Lott není tak naivní, aby věřil v přirozenou lidskou dobrotu – to by neuváděl blahodárné preventivní působení trestu smrti jako ekonomicky efektivní recept na řešení závažné kriminality. „Lidé lžou, ale lháři nakonec doplatí na své lži“ – toto morální poselství nese Lottova Freedomnomics.

Ta kniha ale není jen o kriminalitě – nabízí celou řadu příkladů ekonomického chování, které vesměs ukazují efektivitu fungování trhů a neefektivitu politického rozhodování. Existují třeba politici, kteří jsou posedlí bezpečností výrobků.

Přispělo povinné zavedení bezpečnostních závěrů u lahviček s léky k vyšší bezpečnosti? Nikoli, tvrdí Lott a cituje statistiku. „V 80. letech způsobily bezpečnostní závěry o 3500 více dětských otrav léky na bázi aspirinu proto, že spotřebitelé byli ukolébáni falešným pocitem bezpečí a přestali dbát na bezpečné skladování.“

Komu věřit
Jiný výsledek péče úředníků o blaho občanů: bezpečnostní pojistky na střelných zbraních – v USA běžné výbavy domácnosti – prakticky znemožňují jejich efektivní použití pro sebeobranu. Pojistky možná ušetří několik životů ročně, ale po jejich zavedení vzrostl počet ozbrojených loupeží a hlavně loupežných vražd. Lupič nebo vrah totiž pojistku vždy odjistí včas – na rozdíl od oběti.

Českého čtenáře však možná bude více zajímat Lottův názor na to, co udržuje politiky a firmy poctivé. „Neustále se nám tvrdí, že politikům a podnikatelům se nedá věřit,“ konstatuje Lott. „Existuje však silná pobídka, aby si politik či podnikatel udržel čest, která je vestavěná v našem demokratickém systému – je to udržení dobré pověsti.“

Politici, kteří nedodrží sliby, nebudou znovu zvoleni, stejně jako firmy, které podvádějí své zákazníky. Ale co když politikovi stačí být zvolen jen jednou, nakrade si a pak s klidem a bohatým finančním zabezpečením odejde do ústraní? To je problém, který nicméně částečně řeší možnost „odkázat“ dobré jméno potomkům. Vskutku, ukazuje se, že zhruba 30 procent dětí politiků pokračuje ve stejné profesi, což je rekord v rámci všech povolání. Rodinná tradice je do značné míry zárukou poctivosti.

Tyto myšlenky mohou vést českého čtenáře k otázce, zda potomstvu našich současných nejvyšších představitelů nevstávají při pohledu na tatínkovu kariéru vlasy hrůzou. Pro nás ostatní každopádně existuje ještě jeden recept: sledovat, zda zvolený politik věří tomu, co říká. „Navzdory všeobecnému přesvědčení politici, kteří bývají voleni znovu, jsou ti, kteří skutečně věří názorům, jež hlásají,“ píše Lott. Poučení? Je nasnadě: volit politiky, kteří to myslejí upřímně – ale nejen se svojí vlastní peněženkou.

Autor je ředitel pro strategii Partners. Článek publikoval v Lidových novinách.
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 15 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK