Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Za sluncem do NDR

Je poslední červencová sobota roku 1980. Vyrážíme jako každý rok na dva týdny k moři do východního Německa. Netušíme, že naposledy. Příští rok už dostaneme devizový příslib a pojedeme do Jugoslávie. Studený a kalný Balt s pořádnými vlnami a nekonečnou písčitou pláží ale zůstane ve vzpomínkách jako to pravé moře.

Přípravy na cestu začaly už před pár týdny, když táta přinesl z práce několik železných tyček a máma ušila „zahrádku“, která nás na baltské pláži ochrání před chladným větrem přinášejícím nánosy písku. Přesto jsou poslední hodiny před odjezdem hektické. Táta stojí na židli v chodbě, hledí do horního fochu skříně a volá: „Může mi někdo říct, kam zmizely koule?“ Na mysli má sadu pétanque, vyrobenou z plastu v NDR. Za chvíli už se pro změnu shání po plastových tenisových raketách s molitanovým míčkem, ale všechno je to už nacpané do mezer v kufru naší škodovky.

Báječné prázniny
Pro nás děti je cesta k moři i samotná příprava na ni zážitek. Zadní sedačky auta jsme pomocí spacáků a jiných „kokonů“ proměnili v pohodlné dvoulůžko. V devět večer dorazí k našemu domu dva žigulíky plné strejdů, tet, bratranců a sestřenic. S jedním z příbuzných vyměním svůj chleba se šunkou za řízek v alobalu.

Na hranicích máme štěstí – marky nad povolený limit mají naši někde rozumně schované, ale tentokrát se po nich celníci ani nepídí. Že už jsme na německé dálnici, poznám i vleže se zavřenýma očima. Duc duc, duc duc. Jízda po panelech, naskládaných prý narychlo napříč Německem za Hitlera, připomíná zvuk vlaku. Když zvednu hlavu, vidím řídký provoz: trabant, trabant, wartburg, trabant, dokonce ruský záporožec, polský polonez, občas žigulík.

Vzbudím se brzy ráno u závory před kempem. Za ní vysoké borovice, bílý písek, zvuk lámajících se vln někde za dunami. Nádhera. Vedle mě ještě spí na boku sestra, z pusy jí teče slina a v dlani má do kuličky zmuchlaný alobal od mého řízku.

Když jsme tu byli poprvé (já si to nepamatuju, ale je to jedna z veselých rodinných historek), postavili jsme stan tak, abychom měli krásný výhled na moře. Všichni ostatní bydleli „zády“ k moři. Ráno jsme měli ve stanu dvacet čísel písku. Takovou školáckou chybu už neuděláme. Najdeme si místečko v ideálním bodě mezi umývárnami, hřištěm na plážový volejbal a stánkem s bratwursty.

Kromě této pochoutky jíme celou dobu hlavně „knekebrot“ s máslem a marmeládou. Mléko tady nemají v igelitových pytlících, ale v lahvích. Rodiče si večer nalévají žlutý drink s karibsky znějícím názvem a považují to za velikou delikatesu. O deset let později se stejný sajrajt na čas objeví i v českých obchodech pod názvem Mixela.

Celé dny trávíme na FKK, jak se v němčině říká „nahaté“ pláži. Velká písečná pláň na břehu moře je pro děti ideální. V mokrém písku hloubíme tunely, stavíme hrady, hrajeme „koule“, navzájem se zahrabáváme, na nafukovacích matracích blbneme ve vlnách. Naši sportovně založení tátové, když už je nebaví poslouchat manželky komentující výjevy na okolních dekách, nás občas rozdělí do týmů a vymýšlejí pro nás soutěže. Fotbal se hraje na „hřišti“ mezi čtyřmi teniskami nebo ručníky místo branek.

Po celou dobu pobytu jsme spálení. Ještě dva týdny po návratu máme bolavá rudá záda. Používá se opalovací krém Sahara a hnědý olej Nubian, o ochranných faktorech nic nevíme. Řada Čechů sází na obyčejný kuchyňský olej – dělá prý lepší barvu.

Přijatelné ztráty
U Baltu je důležité, aby vyšlo počasí. Nám kupodivu vyšlo vždycky. Jezdili jsme na přelomu července a srpna a několik podmračených dnů jsme rádi využili k cestám do okolních městeček, kde jsme si pochutnávali na zmrzlinových pohárech (obvykle vanilková zmrzlina s půlkou jablka nebo hrušky z kompotu) a rodiče pili „eiskaffe“. Nakupovaly se boty, sportovní trička s dvěma pruhy, bílé trenýrky na tenis, povlečení, budíčky s takovým elektronickým bzučákem, penály do školy, župany.

Cestou zpátky se počítá se ztrátami – časovými i finančními. Když se blížíme k Berlínu, zasekneme se v zácpě u odbočky na západní Berlín. Popojíždíme krokem, auto chcípá, bojíme se, že se zavaří jako několik škodovek a trabantů, které jsme míjeli. Ve vedlejším pruhu, metr od nás, se o poznání elegantněji sunou auta vracející se do západního Berlína. Díváme se přes okénko na stejně staré děti v bílém mercedesu, popíjející coca-colu z plechovek. Děti z jiného světa. Nemůžeme z nich spustit oči, oni si nás nevšímají.

Na hranicích pak celníci zují mámu z nových salamandrů za 120 marek (to je 360 Kčs), jednomu ze strýců zabaví novou kalkulačku (ztratí nervy, hodí ji na zem a dupne na ni novým dřevákem: „Tož si, hoši, tu moji kalkulačku vezměte!“). Ale to jsou přijatelné ztráty. V kufru je ještě do stanu zamotané nové povlečení a na sobě máme každý nové trenky a trička na tenis.

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ivan Harmat | 2. 8. 2008 19:16

Velmi zaujimavy clanok, spomienkami som sa vratil spat do detstva, ked mi bola plechovka Coca-Coly vzacna. Este stale su rozdiely v zivotnej urovni, ale uz nie tak okate.

+1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK