Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Svoboda vlastnit

Surrealista a psychoanalytik-amatér Bohuslav Brouk již ve 40. letech minulého století psal: „Pro záplavu všelikých krámů jest lidstvo, při zcela střízlivém odhadu, nuceno pracovat dvakrát tolik, než by bylo potřebí k zajištění jeho dnešních opravdu rozumných potřeb.“

Před šedesáti lety byl ale svět úplně jiný. Byl to svět produkce, nikoliv svět spotřeby jako dnes. Dnešní ekonomika je na jistou úroveň spotřeby nastavena a běda, kdyby se náhodou větší celek občanstva rozhodl tuto hnací sílu hospodářství po rozumné úvaze snížit. Po zásluze by byli potrestáni vyššími cenami, jak už se to u nás například stalo u plateb za vodné.

Vizionáři socialistické kultury měli proti tyranii věcí pohotově lék: kolektivní vlastnictví. Lidé měli žít v koldomech se společnou jídelnou, v družné pospolitosti, která měla vlastně zakrýt hospodářskou nouzi. Dodnes ve sklepích starších činžovních domů trůní v osamění mandl či zrezivělá pračka jako teskná vzpomínka na společné hospodaření nájemníků.

Přední představitel avantgardní a socialistické architektury Karel Honzík si ve své knize Tvorba životního slohu klade spolu se Stuartem Chasem aktuální otázku, kdepak je ten volný čas získaný technickými zařízeními, o nichž se praví, že pracují rychleji a úsporněji než člověk?

„Vždyť práce za poslední století nejen neubylo, ale naopak přibylo. Všeobecná dřina vzrostla. Ve 14. století měli 160–180 svátků do roka, což znamená, že vlastně půl roku trávili v nečinnosti.“

Zpět ke kolektivní spotřebě?

Honzík – z dnešního pohledu evidentně neúčinně – kritizuje touhu vlastnit osobní automobil a poukazuje na to, že vlakem či autokarem lze dosáhnout cíle pohodlněji.

„Průmysl nám slibuje, že každý budeme mít svůj dopravní prostředek, svou elektrisovanou kuchyni, svou prádelnu, sušárnu, žehlírnu, svůj vlastní biograf. Jaké to danajské dary! A kde se zastaví tento individualismus? Máme se těšit na to, že budeme mít každý svou elektrárnu a svůj vlastní vodovod?“

Tak k nám promlouvala avantgarda roku 1946. Dnešní doba je na individualismu založena, všechny zlé předtuchy Karla Honzíka, s výjimkou těch elektráren a vodovodů, se naplnily. A přece ještě i dnes jako by se názvy některých věcí chlubily, že jsou osobní, a ne kolektivní. Viz osobní automobil. Osobní počítač.

Jenže individualistická doba je jedna věc a digitalizace a energetická krize věc druhá. Pokrok nás překvapivě zavedl tam, odkud jsme vyšli. Řadu komodit lidé začínají sdílet. Často ne z nějakých altruistických důvodů, ale z ryzího pragmatismu. Sítě P2P propojují servery s kousky filmů a hudby, čímž se maximalizuje užitek pro digitální piráty a minimalizuje zisk tvůrců dotyčných děl.

Jestliže bude cena benzinu stoupat dál, a třeba i překotně, určitě se dočkáme ve větší míře sociálních sítí majitelů aut, kteří budou ke vzdáleným nebo pravidelným jízdám hledat platící spolucestující. A rychle migrující mladí cizinci ve velkoměstech aktualizovali potřebu veřejných prádelen.

Dokonce i softwarové společnosti plánují sdílení a půjčování programů namísto jejich prodeje do osobního vlastnictví. O něco dříve než distributorům filmů a hudby jim došlo, že ve věku internetu se zásadně mění snadnost distribuce intelektuálního kapitálu. V dobrém i ve zlém. Něco vlastnit se v digitální době stává přežitkem.

Nabouchané krabice s počítačovými hrami na regálech obchodů budou čím dál větším anachronismem. Distributoři se zatím místo distribuci věnují spíše ochraně před příliš snadnou distribucí.

Novodobá otročina

Přitom společnost Google ukázala, že lze investovat miliardy a výsledek této investice uživatelům poskytovat zdarma. Jistěže můžeme uvažovat, zda se ke koncovým uživatelům to „zdarma“ pěkně oklikou nevrátí ve vyšších cenách zboží firem, které na Googlu inzerují své odkazy. Ale náznak filozofie budoucího šíření produktů tu je. Další otázka zní, zda si to, co dělá Google, může dovolit i jiná, ne tak unikátní firma.

Nic, co je na síti, nemusíme vlastnit. Proto nedošlo na obavy Karla Honzíka ohledně osobních elektráren a vodovodů. I to jsou přece sítě. Ostatně éra hromadění krámů patrně brzy skončí.

Věcí na jedno použití bude přibývat, ekologistům navzdory. Nebudeme vlastníky, ale spotřebiteli, uživateli. (Slovo uživatel máme ostatně nejvíc spojené s digitálním světem.)

Přichází éra zážitků. A služeb. Uvidíme, co to udělá s institucí soukromého vlastnictví. Historik Richard Pipes v česky nedávno vydané knize Vlastnictví a svoboda dokládá, že možnost vlastnit např. půdu byla v minulosti přímo úměrná míře svobody jedince.

Pipes však dodává, že i v dnešních sociálních státech je příliš velká část HDP ovládána přímo státem. Distribuce vlastnictví by prospěla podnikavosti. Co až se stane vlastnictví přežitkem? Určitě si najdeme jiné způsoby, jak se nechat zotročovat.

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK