Čínské křižovatky II: Zkulturníme Vás

„Je to medvěd, který se při chůzi klidně kymácí ze strany na stranu“ přirovnal Nikita Sergejevič Chruščov, někdejší generální tajemník sovětské komunistické strany, své dojmy ze setkání s Mao Ce-Tungem a nechápal Číňany, kteří v něm bez nadsázky spatřovali Boha. V této době se začaly mezi Sovětským svazem a Čínou projevovat první rozepře.

Vypovídá o tom i Maův projev z roku 1956 k politbyru, v němž doslova uvedl: „Nesmíme se slepě opičit po Sovětském svazu, každý prd smrdí jinak a nelze říct, že všechny sovětské prdy voní. “

O rok později proslul větou, v níž konstatoval, že budoucnost šíření komunismu vidí ve válce, a prosil Sovětský svaz o jednu ze zázračných bomb: „Možná, že ztratíme 300 milionů lidí. No a co? Válka je válka.“

Jaké byly dopady vlády tohoto labilního člověka na hospodářskou situaci v Číně? Jak se země s jeho politikou vyrovnávala?

Ještě v roce 1949 drželi ve svých rukou nemalou část čínské ekonomiky soukromníci, což vedlo k obnově válkou znavené země. V roce 1952 se však situace změnila a Mao Ce-Tung začal prosazovat sovětský model centrálního plánování, který „okořenil“ dalším rozvojem svého kultu osobnosti.

Začala velká pozemková reforma – statkářům byla násilně odebrána půda a rozdělena drobným zemědělcům. Začalo také hromadné vymývání mozků prosazováním Maovy myšlenkové reformy, podle které měla tradiční oddanost syna k otci a respekt ke starším nahradit naprostá oddanost státu.

Za tímto účelem vzniklo i „hnutí pro studium myšlenek Mao Ce-Tunga“. Tyto „myšlenky“ byly z velké části namířeny proti průmyslníkům, obchodníkům a úředníkům, které Mao odstranil z veřejného života.

V první pětiletce od roku 1952 do 1957 docházelo k plošné konfiskaci majetku. Počet centrálně řízených podniků se následně zvýšil z 2 800 v roce 1953 na 9 300 v roce 1957. Kolektivizace vesnic započaté v roce 1953 si vyžádaly až tři miliony obětí.

Politika „velkého skoku“

Klesla soukromá spotřeba a vzrostl podíl investic na čínském hrubém domácím produktu. Lidé tak svou práci v podstatě odevzdávali státu. Mao usoudil, že nastal čas na změnu, a začal razit politiku „velkého skoku“, která měla přiblížit Čínu západním zemím.

Základem nového uspořádání mělo být vytvoření soběstačných městských komun s několika tisíci obyvatel, které měly být naprosto nezávislé a schopné fungovat bez jakékoliv podpory. Následky tohoto pokusu byly otřesné a vedly k devastaci většiny průmyslu v Číně. Sovětští „odborníci“, které Chruščov vyslal do Číny za účelem analyzování problémů v ocelářském průmyslu, byli nuceni pracovat na zemědělských usedlostech, protože ocelárny nefungovaly.

Jakmile si Chruščov vyslechl tyto zprávy, okamžitě zrušil hospodářskou pomoc Číně, což tamní situaci ještě zhoršilo. Následoval hluboký propad hrubého domácího produktu. V roce 1962 byl čínský hrubý domácí produkt o 13 % nižší než v roce 1958. Průmyslová výroba ve městech poklesla v roce 1961 o čtvrtinu v porovnání se situací před velkým skokem. V letech 1960 a 1961 propukl hladomor, který si vyžádal milion lidských životů. Celková bilance období velkého skoku pak činila 20 až 40 milionů obětí.

Ekonomické problémy vedly k oslabení vůdčí pozice Mao Ce-Tunga a k celkovému uvolnění situace. Lidé začali být znovu odměňováni podle odvedené práce, došlo k redukci zbytečně vysoké investiční kvóty a tím pádem ke zvýšení soukromé spotřeby. Průměrný růst v letech 1962 až 1966 činil 6 %.

Netrvalo však dlouho a v roce 1966 nastartoval Mao „kulturní revoluci“, během níž se snažil znovu získat moc prostřednictvím dalšího rozšiřování kultu osobnosti. Hybatelem tohoto systému se měli stát středoškoláci, kteří zahájili své tažení útokem na Tsinguanskou univerzitu. Brzy se k nim připojily děti z nižších i vyšších ročníků a následoval masakr všech učitelů; nezáleželo ani na tom, zda šlo o kritiky režimu.

Hospodářské ztráty byly sice obrovské, ovšem ne tak velké jako v období velkého skoku. Růst hrubého domácího produktu se propadl na 2–3 %. To však bylo mnohem méně, než činil tehdejší růst populace. Průmyslová výroba poklesla o 12 % oproti období z roku 1966. Jediné pozitivum tak lze spatřovat v nízké inflaci, která dosahovala nízkých a stabilních hodnot a na této úrovni se udržovala až do roku 1985, kdy byla trojnásobně nižší než inflace roku 2000.

Kulturní revoluce skončila smrtí Mao Ce-Tunga. Východiskem se stal vnitrostranický boj, ve kterém nakonec zvítězilo proreformní křídlo komunistické strany reprezentované především Teng Siao-pchingem, který zahájil rozsáhlé ekonomické reformy, jež se staly základem rozvoje Číny do podoby, v jaké ji známe dnes.

Foto: Profimedia.cz