17. listopad naruby

V  následujících týdnech jsou oficiálně organizovány statisícové demonstrace na podporu režimu. Disidenti a nepočetná antikomunistická opozice jsou uvězněni, izolováni v domácím vězení anebo donuceni k emigraci.

Vládu pevné ruky nelze udržet

Leden 1990: Pružnější frakci v KSČ je jasné, že ve světle vývoje v sousedních zemích nelze vládu pevné ruky dlouhodobě udržet. Je svolán mimořádný sjezd a nové vedení strany ohlašuje novou hospodářskou politiku. Lid jásá: konečně změna!

1990-91: Reformy skutečně probíhají a nejsou jen symbolické. Jsou povoleny soukromé živnosti a podniky do deseti zaměstnanců. Lidé smějí cestovat na Západ i bez doložky – valuty jsou ovšem stále na příděl, takže nastávají zlaté časy veksláků. Ti již nyní mohou podnikat legálně, byť jejich síť je pod kontrolou strany a vlády.

Státní banka československá je rozdělena: vzniká Komerční banka, Investiční banka a Všeobecná úverová banka; krok, který byl připravován již v roce 1989. Začíná se mluvit o zahraničním kapitálu a mezi lidem převládá mírná spokojenost. Alexander Dubček je rehabilitován a povolán do vlády. Lidé jsou spokojeni, zejména ve srovnání s hospodářskými těžkostmi Maďarska a Polska.

Nicméně všechny větší podniky jsou stále plně pod státní kontrolou, což platí i pro zahraniční obchod, všechna média a drtivou většinu maloobchodních cen. Tolerance strany má své meze.

1992: V ekonomice i ve společnosti se začínají projevovat různá pnutí. Vedení KSČ je vyděšeno rozpadem SSSR a zaskočeno rozmachem soukromého sektoru. Tomu je již svěrací kazajka reformního socialismu příliš těsná: podnikatelé se snaží obcházet politicky stanovené limity, kvete šedá ekonomika a objevuje se termín „švarc systém“.

K dovršení všeho zmatku rostou na Slovensku separatistické tendence. Pokusy o represe nečekaně narazí na slovenské nacionalistické křídlo KSČ. Strana je rozhádaná a stěží schopná jakékoli akce. Vznikají svobodné české deníky a časopisy tištěné v zahraničí – masově se pašují do země, hraniční kontroly nemají kapacity jejich přílivu zamezit.

Situace využívají státní podniky, které prakticky ignorují beztak již chabé pokusy o centrální plánování. Dominantní pozici získávají ředitelé a okresní či městští tajemníci KSČ. Státní podniky se dovolávají větších práv: jde momentálně o dominantní ekonomickou sílu. Nahrává jim rozpad trhů v bývalém Sovětském svazu.

Rusové ani jiné východní národy již nejsou vázáni plány RVHP, takže namísto zastaralého a technicky podřadného československého zboží kupují západní produkci.

V tomtéž roce je uvolněna většina maloobchodních cen: úředně stanovené ceny nestačí tempu růstu objemu peněz v ekonomice. Vzniklý nedostatek zboží na trhu nelze řešit jinak než růstem cen. Státní banka Československá pod vedením guvernéra Josefa Tošovského zvyšuje úrokové sazby, aby ztlumila inflační tlaky. Federální statistický úřad poprvé v historii ČSSR přiznává hospodářskou recesi.

Privatizace je tabu, ale…

1993: Rozpad východních trhů se plně projevuje, stejně jako růst úrokových sazeb. Tržní kurs koruny prudce klesá, banky se přestávají řídit oficiálním nadhodnoceným kursem. Pod tlakem okolností souhlasí Ústřední výbor KSČ s přijetím zákona o národní správě, který umožňuje svěřit podniky do soukromých rukou.

Slovo „privatizace“ je nicméně stále tabu. Národní správce sice může podnik řídit a podílet se na ziscích, nesmí jej však prodávat či jinak převádět.

1994-95: Státním podnikům pod vedením národních správců se začíná dařit lépe. Adaptace na náročnější západní trhy je nečekaně úspěšná. Do země již ve větší míře přichází zahraniční kapitál. Banky podnikům velkoryse půjčují, což vyvolává dojem prosperity.

Sjezd Komunistické strany Československa konstatuje, že „bylo dosaženo velkých úspěchů při budování rozvinuté socialistické společnosti (…) Aplikace některých prvků kapitalistického hospodářského systému je zcela v souladu s teoretickým učením Marxe, Engelse a Lenina, vezmeme-li v úvahu objektivní fakta ohledně daného stádia vývoje socialismu v ČSSR.

Úspěchy československého lidu při budování socialismu jasně prokazují, že na rozdíl od neúspěšných pokusů o znovuzavedení kapitalismu v Polsku a v Maďarsku jsme se vydali po správné cestě. (…) S přihlédnutím k dosaženým úspěchům lze směle prohlásit, že etapa zavádění reformních kroků již skončila a československý hospodářský mechanismus je možné považovat za stabilizovaný a dlouhodobě udržitelný.“

1996: Probíhá proces se slovenskými separatisty. Několik vůdců je odsouzeno k dlouholetým trestům. Alexander Dubček umírá za podivných okolností při dopravní nehodě.

Státní banka Československá oznamuje oficiální zavedení trhu s československou korunou. Ta byla již několik let obchodována na polooficiálních aukcích mezi bankami a státními podniky. Po převážně příznivých zkušenostech je otevřen oficiální trh, přičemž koruna je vázána na německou marku v poměru 20 : 1.

Tajná zpráva StB hovoří o růstu nespokojenosti mezi lidem. Úvěrová expanze vede k růstu objemu peněz v ekonomice, což má za následek inflaci. Pokusy o znovuzavedení centrální regulace cen se míjejí účinkem: vedou pouze k prázdným pultům.Zvýšení úrokových sazeb by vedlo k další recesi. Vláda alespoň ukládá za povinnost národním správcům pravidelné zvyšování mezd, ale postrádá sílu k prosazení tohoto opatření.

Z okruhu národních správců se rekrutuje nová ekonomická elita. Takzvaní oligarchové jsou převážně členové KSČ nebo SSM, případně pracovníci městských národních výborů. Mnozí z nich studovali v Moskvě, někteří po roce 1990 i v zahraničí. Jejich bohatství a životní styl zdaleka předčí výsady členů Ústředního výboru KSČ.

To samozřejmě budí rozpaky a zášť mezi řadovými pracujícími s průměrnými a podprůměrnými příjmy: jak to, že musíme snášet inflaci a nezaměstnanost, když komunisté takhle nehorázně bohatnou? V necenzurovaných médiích se poprvé objevuje termín „tunelování“.

1997: Vláda je nucena pod tlakem národních správců i veřejného mínění plně liberalizovat devizový trh. Občané si poprvé mohou koupit libovolné množství valut, podniky mohou kupovat i prodávat devizy. Liberalizace vede k úvěrové expanzi. Vzniká hypotéční bankovnictví, byť tyto začátky jsou pomalé a těžké.

1998: V srpnu propuká ruská finanční krize. Současně probíhá i spekulativní útok na československou korunu. SBČS na obranu kursu prudce zvyšuje úrokové sazby. Začíná úvěrová krize.

V čele KSČ Miloš Zeman

1999: Hospodářství je postiženo hlubokou recesí. Podniky začínají krachovat, nezaměstnanost se stává významným problémem. Na mimořádném sjezdu KSČ je generálním tajemníkem zvolen ekonom s kontroverzními názory: Miloš Zeman. Ve svém projevu Zeman slibuje vyřešení bankovní krize, snížení nezaměstnanosti, zvýšení životní úrovně a přítrž tolik nenáviděné korupci.

V ovzduší zjitřeném těžkou hospodářskou recesí vyhlašuje Slovensko jednostranně samostatnost. Federální vláda není schopna vzdorovat proudu událostí a v zájmu mírového uspořádání souhlasí se všemi slovenskými návrhy.

2000-2002: Generální tajemník Zeman zavádí zásadní změny: prodává banky zahraničním vlastníkům, láká zahraniční investory, snižuje daně. Odpor konzervativně levicového křídla KSČ postupně ochabuje pod tlakem veřejného mínění, které stojí za Zemanovými reformami. Nicméně Zemanova vláda není schopna vypořádat se s problémem korupce.

Vláda rovněž povoluje přístup na internet soukromým osobám. Přístup je ovšem cenzurován pomocí technologií zakoupených od čínské vlády.

2003-2007: Období robustního hospodářského růstu, který je tažen hypotéčním boomem, přílivem zahraničních investic a demografickým efektem vysoké míry ekonomické participace generace tzv. Husákových dětí.

Kupónová ekvitizace

Mezi obyvatelstvem ovšem opět roste nespokojenost s rostoucími majetkovými rozdíly a s korupcí. Miloš Zeman ve snaze zvýšit popularitu vlády přistupuje k netradičnímu kroku: akcie státních podniků spravované národními správci jsou rozdány lidu v procesu zvaném „kupónová ekvitizace“. (Slovo „privatizace“ je stále politické tabu.)

Ve skutečnosti však rozhodující balíky akcií jsou předány politickým a ekonomickým elitám spřízněným s vládou. Tím se doposud nejistý právní status národních správců mění na skutečné vlastnictví. Od tohoto momentu lze českou ekonomiku považovat za skutečně kapitalistickou.

Zemana střídá Klaus

2008: Výročí invaze z roku 1968 je poznamenáno masovým hnutím za demokratizaci země. Lidem nestačí slušné hospodářské výsledky, nízká nezaměstnanost a plné hypermarkety – vytoužený sen spotřebitelů ze 70. a 80. let. Požadují svobodu médií, konec cenzury internetu, vyřešení problému korupce, potrestání tunelářů a především svobodné volby.

V průběhu roku se zhoršují makroekonomické ukazatele v důsledku světové finanční krize. Dostupnost úvěrů klesá, zahraniční investoři se České socialistické republice vyhýbají.

V Praze se koncem roku konají stotisícové demonstrace. Do čela lidového hnutí se staví ekonom Václav Klaus, známý kritik Zemanovy kupónové ekvitizace. „Tato vláda není schopna rozeznat špinavé peníze. Je čas ji to naučit!“, zní jeho nejpopulárnější výrok. Davy boří komunistické sochy, obléhají stranické sekretariáty a přelepují rudé hvězdy na státním znaku. Centrální vláda již nemá ani sílu ani vůli, aby hnutí čelila.

Na tajných jednáních je závěrem roku dohodnuto, že komunisté si mohou ponechat nabyté majetky a je jim zaručena beztrestnost výměnou za předání moci nové vládě.

2009: Prvního ledna se v chrámu svatého Václava koná slavnostní Te Deum u příležitosti inaugurace prvního nekomunistického prezidenta Václava Klause. Tentýž den je vypnuta internetová cenzura. Lid je nadšen: kromě relativního materiálního dostatku se mu poprvé dostalo svobody. S národními vlajkami a optimistickými úsměvy vstupují Češi do nové éry.

Foto: Profimedia.cz