Investiční chyby: Diverzifikujete. Přespříliš

S pojmem „diverzifikace“ se dřív nebo později setká (snad) každý investor. Výrok, že není dobré dávat všechna vejce do jediného košíku, je už otřepané klišé. V jednom z minulých článků jsem psal o tom, jak to může dopadnout, když někdo vyřadí slovo diverzifikace ze svého slovníku úplně. Ale co opačný extrém, dá se to s diverzifikací přehnat? A jak vůbec správně diverzifikovat? Pojďme se nejdříve podívat na nejčastější chyby.

Chyba č. 1: nediverzifikujete

Někteří investoři si s diverzifikací hlavu opravdu nelámou. Jedna nejmenovaná česká politička třeba minulý rok nakoupila akcie pěti firem za téměř osm milionů korun, přičemž tři čtvrtiny portfolia tvoří dvě firmy ze sektoru energetiky. Doufejme, že má i jiné investice. Pokud ne, potom jí přejme hodně štěstí. (Že by za investicí byly nějaké speciální informace, bychom v tomto případě snad předpokládat nemuseli.)

Příkladů, kdy nedostatečná diverzifikace vedla k velkým ztrátám, můžeme ale uvést celou řadu. Jedním by mohl být investor, který koupil akcie biotechnologické firmy, která měla podle nejmenovaného obchodníka s cennými papíry velmi dobré vyhlídky do budoucna. Očekávání se nenaplnila a cena akcie zažila volný pád. Jiný vložil v době vrcholící jablečné mánie velkou část svého majetku do akcií Applu, ke všemu s využitím finanční páky. Další postupně nashromáždil pěkný balík akcií NWR a teď řeší, jestli je prodat s velkou ztrátou, nebo doufat, že firma současné potíže překoná.

Nic proti takovým investicím – pokud to nejsou investice jediné. Bohužel v těchto případech šlo víceméně o sázku na jedinou kartu. A tedy o finanční katastrofu. Diverzifikace může podobným finančním katastrofám předcházet. Jenže i u ní platí, že všeho moc škodí.

Chyba č. 2: místo portfolia budujete zoo

Někteří investoři pojali diverzifikaci trochu jinak. Řídí se heslem čím víc, tím líp. Takovým investorům můžeme říkat třeba „sběratelé“. Zpravidla drží velmi komplikovaná portfolia a občas prostě nenajdete třídu aktiv, kterou by skrze nějaký fond nevlastnili.

I dobrého ale může být nadmíru. Čím víc fondů vlastníte, tím víc taky roste pravděpodobnost duplikace a překryvu portfolia. Jednoduše řečeno, na co vám jsou tři akciové fondy, když všechny drží Apple, Microsoft a IBM? Portfolio podobné zoologické zahradě s sebou přináší jisté nevýhody. Například po dosažení určitého bodu zařazením dalšího fondu snižujete riziko a zvyšujete potenciál výnosu jen okrajově. Jestliže držíte příliš mnoho fondů, potom vynikající výkonnost jednoho z nich bude mít na vaše celkové portfolio jen malý vliv. Navíc je tady riziko, které si někteří investoři vůbec neuvědomují. Stejně jako v zoo často potřebujete celý den na to, abyste prošli všechny výběhy a pavilony, budete potřebovat i hodně času na správu portfolia. Nadměrná diverzifikace může vést k tomu, že ztratíte přehled o aktuální alokaci aktiv a také přehled o rizikovosti portfolia jako celku.

Občas se také setkám s portfoliem, které sice soudě podle počtu podílových fondů vypadá jako diverzifikované, ale ve skutečnosti diverzifikované není. Investor sice může vlastnit patnáct fondů, nicméně pokud se jedná o fondy investující v rámci jediné či dvou tříd aktiv, není to zrovna ideální. Setkal jsem se třeba s investorem, který držel čtyři fondy zaměřené na emerging markets a „v zájmu diverzifikace“ chtěl ještě nakoupit BRIC fond. Takový investor je sice v rámci jedné třídy aktiv diverzifikovaný přehnaně, nicméně celkově drží nediverzifikované portfolio. Když se navíc podíváme na portfolio průměrného fondu emerging markets, zjistíme, že dominují dva sektory – finanční služby a přírodní zdroje. Tudy cesta nevede. 

Základy správné diverzifikace

Jak tedy správně diverzifikovat? Zde se dostáváme k moderní teorii portfolia, se kterou přišel v padesátých letech minulého století Harry Markowitz. Primárním cílem diverzifikace není zvýšit výkonnost – diverzifikace investorovi nezaručí výnosy ani ho nezajistí proti ztrátám – nicméně pomáhá stanovit vhodnou úroveň rizika při zohlednění investičního horizontu, finančních cílů a ochoty investora tolerovat volatilitu. Smysl diverzifikace spočívá v tom, že hledáme aktiva, která nejsou perfektně korelovaná.

Doporučujeme: Hrabivost je člověku vlastní. Rozhovor Lukáše Kovandy s Harrym Markowitzem 

Korelace je tu jednoduše řečeno statistické měřítko, které ukazuje, do jaké míry se ceny dvou aktiv pohybují společně. Korelace je číslo od -1 do 1, které je vypočteno na základě historických výnosů. Korelace mezi dvěma akciemi je rovna 1, pokud se ceny akcií pohybují „v tandemu“. Korelace je rovna -1 (tzv. perfektní inverzní korelace), jestliže cena akcie A roste a současně cena akcie B klesá. Pokud se ceny dvou akcií pohybují zcela nezávisle na sobě, potom mluvíme o nulové korelaci.

A teď k věci. Dokonalá korelace, stejně jako dokonalá inverzní korelace, existují spíš jen na papíře. Abychom ale dosáhli výhod ze snížení rizika, nepotřebujeme zápornou korelaci. Snížit riziko může potenciálně jakákoli menší než dokonalá korelace. Samozřejmě čím nižší korelace, tím můžeme víc snížit riziko. Pojďme se podívat na konkrétní příklad. Tabulka uvádí korelaci amerických akcií (velkých firem) s dalšími třídami aktiv. Korelace je sledována ve dvou obdobích, v březnu 2002 a v březnu 2012.

Korelace akcií velkých amerických firem s dalšími třídami aktiv

Zdroj: Morningstar

Z tabulky je patrné, že největší diverzifikační benefity přinášejí komodity a vládní dluhopisy. Investor ale musí mít na paměti, že korelace nám neřekne vůbec nic o volatilitě. Můžou tak existovat dvě aktiva, která jsou perfektně korelovaná, přičemž jedno aktivum bude třikrát volatilnější než druhé. Například zlato sice může být atraktivní z hlediska korelace, ale současně bude přispívat k celkové volatilitě portfolia takovým způsobem, že v něm inteligentní investor nebude držet víc než několik málo jednotek procent portfolia. To platí pro komodity obecně.

Korelace se samozřejmě můžou měnit, jak je ostatně patrné z tabulky. Korelační koeficienty mezi americkými akciemi a ostatními aktivy se v průběhu času zvýšily, s výjimkou vládních dluhopisů. Právě vládní dluhopisy tvoří důležitou komponentu mnoha portfolií, protože představují protiváhu vůči volatilitě akciových trhů. Na druhou stranu jsou dnes, v době nízkých úrokových sazeb výnosy státních dluhopisů obecně nízké. Mnozí investoři tak upřednostňují firemní dluhopisy a dluhopisy s vysokým výnosem (high-yield). Ty sice nabízejí vyšší výnosy, ale jsou také mnohem víc korelované s akciemi než dluhopisy vládní.

Investor musí počítat s tím, že korelace mezi všemi rizikovými aktivy v dobách krize obvykle roste. Tento fakt (naposledy prokázaný během poslední finanční krize) ale v žádném případě nevyvrací či nesnižuje přínosy diverzifikace. Na závěr dodejme, že diverzifikace není důležitá pouze napříč třídami aktiv, ale rovněž v rámci jednotlivých tříd. Investor by proto neměl zapomínat na diverzifikaci sektorovou a geografickou. 

Autor je specialista investičního plánování Partners