Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Sobotka, který štěká, nekouše

Finančním skupinám přináší penzijní reforma starosti, náklady a rizika. Klientům příležitost.

Penzijní reforma probíhá. Bude výhodná pro účastníky? Nehrozí fondům zpronevěra nebo podobná rizika? Nezabije reformu příští vláda?

V první řadě dvě osobní poznámky. Jelikož jsem akcionářem společnosti, která se na reformě aktivně podílí, budu samozřejmě nařčen z konfliktu zájmů. Budiž, čtenář nechť posoudí objektivitu článku sám, ale prosím až po jeho přečtení.

Druhá poznámka. V minulosti jsem byl členem tzv. druhé Bezděkovy komise, která připravovala svůj návrh. Otevřeně řečeno, návrh Bezděkovy komise byl lepší než nyní realizovaná reforma z dílny ministerstva financí. Proč?

Možná to někoho překvapí, ale komise, jejímiž členy byli i zástupci komerčního sektoru, navrhovala úspornější variantu fungování penzijních fondů. Měl to být švédský model, který využívá existující podílové fondy namísto zakládání úplně nového typu finančních institucí. Umožnil by využít úspory z rozsahu a snížit náklady. Švédský model navíc pracuje s distribucí pomocí správy sociálního zabezpečení. Odpadla by proto role distribučních sítí. Bývalí členové této komise mi mohou dosvědčit, že snaha o minimalizaci nákladů byla jednomyslná. Ani jeden člen se nepokoušel provádět lobbing ve prospěch své firmy nebo zaměstnavatele.

Levné investice

Ale to je již jen historie. Nyní platný zákon také omezuje náklady pro klienty, ovšem za cenu výrazně větší nákladové zátěže pro finanční společnosti provozující penzijní fondy. Pokud se tedy někdo bojí, že reforma bude znamenat „mejdan bankovních domů“, pak se bojí zbytečně. Pro finanční skupiny reforma spíše znamená: starosti navíc, náklady navíc, riziko navíc. Proto se také penzijní reformy účastní pouhých šest skupin. Některá slavná jména hodila ručník do ringu, například ING. (V situaci, kdy tato skupina propouští 2600 pracovníků, jsou další náklady a rizika nežádoucí.)

Takřka stalinisticky přísná regulace poplatků a nákladů na účet finančních skupin však znamená příležitost pro klienty. Investování prostřednictvím důchodových fondů bude levné. Vstupní poplatky neexistují, kromě manipulačního poplatku 800 Kč, který nepokrývá ani náklady distribuce. Poplatky za správu se pohybují od 0,3 procenta průměrné hodnoty aktiv fondu ročně až do 1,5 procenta (v případě fondů s dynamickou investiční strategií). I to je pod běžnou tržní úrovní.

Garance škodí

Na častou otázku, v jakém poměru se budou dělit výnosy fondů mezi správce a klienty, lze snadno odpovědět: sto procent výnosů náleží klientům, nula procent správcům. Jakékoli jiné dělení výnosů je koncepce, která pochází ze zákona o penzijních fondech z roku 1994 – nešťastného zákona, který byl zastaralý a chybně koncipovaný již v době svého vzniku. Penzijní fondy starého typu také garantovaly nezáporný výnos každý rok. To na první pohled vypadá jako výhoda pro klienty, ale není. Výměnou za pocit falešného bezpečí je extrémně konzervativní investiční strategie, která není vhodná pro dlouhodobé investory vzhledem k nízké výnosnosti.

Dlouhodobý investor by neměl požadovat garance, neboť každá záruka něco stojí a záruka absolutního vyloučení poklesů hodnoty investice stojí vskutku hodně: připraví investora o veškeré rozumné výnosy. Nic na tom nemění různé krize. Naopak. Kdo investoval před čtyřmi lety (krátce po pádu Lehman Brothers) do světového akciového indexu MSCI World, může dnes počítat výnos kolem 70 procent (tedy 14 procent ročně). Kdo investoval do téhož akciového indexu před dvaceti lety, vydělal ročně průměrně 7,8 procenta. I po odečtení možných poplatků, dlouhodobé investování bývá výnosnější než spoření na nevalně úročených účtech. Ovšem pochopitelně je bez garance. Investory není třeba chránit před investováním během krizí – je třeba chránit je před tím, aby v návalu paniky neprodali své investice pod cenou. Což je přesně úkolem důchodových fondů, které znemožňují snadnou a rychlou likviditu investic.

Garance tedy škodí, zatímco nedostatek likvidity je u důchodových fondů předností. Je to přesně naopak, než si myslí většina laiků.

Pokud odhlédneme od absence likvidity, garancí a od vysokých požadavků na správce – které veřejnost nemusí tolik trápit –, pak nové fondy druhého i třetího pilíře představují moderně koncipovaný finanční nástroj vhodný pro dlouhodobé investování. Na tunelování lze zapomenout. Nové důchodové fondy jsou střiženy podle osvědčeného vzoru, který u investičních společností a otevřených podílových fondů funguje již dlouho a funguje perfektně. Pozor: nemají nic, absolutně nic společného s neslavně proslulými investičními privatizačními fondy, u nichž bylo bohužel možné všechno.

ČSSD krást nebude

Přesto existují dvě rizika, která stojí za zmínku. Lidé se bojí politiků, kteří předem vzkazují: Až budeme ve vládě, penzijní reformu zrušíme! Co na to říci?

Pes, který štěká, nekouše. Bohuslav Sobotka není žádný Klement Gottwald. I kdyby se snažil sebevíc, žádný druhý Vítězný únor neuspořádá. Nejsou pro to mezinárodní podmínky. Znárodňování se dnes provádí již jen za účelem pumpování peněz ze státu do bank. Nikoli opačně. Také Jan Mládek, ekonomický expert ČSSD, jen maluje obrázky čertů na zeď. On sám velmi dobře ví, jaký trest stihl Maďarsko krátce poté, co zkonfiskovalo penzijní fondy: ano, ztráta ratingového hodnocení, propad cen dluhopisů, velký problém.

Kdepak, ČSSD se neodváží ukrást lidem peníze na jejich účtech. Něco takového je dnes politicky i tržně neprůchodné. Nejpravděpodobnější je v nejhorším slovenský scénář: Robert Fico pouze provedl některé dílčí změny, ale sáhnout lidem na peníze se neodvážil.

Druhé riziko vyplývá z nízkých výnosů pro distributory. Některé společnosti orientované na prodej finančních produktů se z tohoto důvodu vyhýbají prodeji druhého pilíře. Raději se soustředí na prodej lukrativnějších (někdy přímo předražených) pojistných produktů maskovaných jako spoření na penzi. Slyšeli jste někdy o produktu zvaném IV. pilíř? Pokud ne, o nic jste nepřišli. A pokud ano, pak vězte, že v České národní bance o něm slyšeli rovněž. A nebyli nadšeni.

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 50 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK