Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Fond si na zeď nepověsíš

| 20. 2. 2009

Starožitnosti jsou zajímavé, krásné a skrývají se za nimi někdy pozoruhodné příběhy. Jejich nefinanční hodnota je většinou tím hlavním motivem, proč je nakupují normální sběratelé. Ale předmětem zájmu se dnes stávají i věci, které byly ještě nedávno považovány za staré krámy, protože lidé jsou znuděni dokonalou technikou. Kvalitní starožitnost se přitom zhodnocuje lépe než akciový fond.

Fond si na zeď nepověsíš

„Když jsem před 34 lety začal sbírat, restaurovat a prodávat starožitné hodiny, průměrná cena pěkných mahagonových nástěnných hodin s kvalitním lakem a měsíčními fázemi se pohybovala kolem sta liber. Dnešní průměrná cena takových hodin činí nejméně tři tisíce liber, což je podstatný nárůst ceny,“ uvádí britský sběratel John Shone.

Zároveň dodává: „Cena starožitných hodin ovšem může být řízena módou nebo stavem hospodářství, takže jsou i časy, kdy cena trochu poklesne. Nicméně jsem zjistil, že i tak si růst cen udržuje poměrně rovnoměrné tempo, zejména u hezčích kousků. Co byste dnes měli ze sta liber investovaných před 34 lety do banky nebo stavební spořitelny? Myslím, že ne mnoho.“

Pro dobrý výnos i pro krásu

Shone tak zachytil podstatu investování do starožitností. Platí, že kvalitní a dobře vybrané kousky rostou časem na ceně. Vždyť hodiny, o kterých píše, se zhodnocovaly průměrným ročním tempem 10,5 procenta. To není špatné – jde o výnos na úrovni dobře diverzifikovaného a kvalitně spravovaného akciového fondu s nízkými poplatky. A pak je tu ještě druhá věc: akciový fond si na stěnu nepověsíte. Netiká, neukazuje měsíční fáze, nemá výtvarnou hodnotu a návštěvy si ho nevšimnou.

Starožitnosti zahrnují nesmírně široké spektrum předmětů. Původně se jednalo o egyptské a antické památky, ostatně anglický termín „antiquities“ má původ zcela zřejmý. Pro zámožnější sběratele představují historické památky nehynoucí klasiku. Poptávka nikdy nepadne za oběť módě. Objem peněz v oběhu neustále roste, zatímco počet památek nikoli (hovoříme-li o těch pravých, samozřejmě). Naopak, počet obchodovatelných památek klesá, protože jakmile se starodávný předmět dostane do muzea, patrně v něm zůstane navždy.

Investiční výnos proto může být velmi zajímavý. Mramorová plastika královny Mutnodžmet stará 3300 let byla v roce 1981 vydražena v Basileji za 82 tisíc dolarů. Sběratel Norbert Schimmel ji v roce 1992 prodal v New Yorku za 451 tisíc dolarů. V roce 2006 šla Mutnodžmet do aukce za vyvolávací cenu tři miliony dolarů. Během let 1981–1992 tedy přinesla průměrný roční výnos 16,7 %. Výsledek aukce v roce 2006 bohužel nelze zjistit, ale pokud bychom se měli držet ohlášené vyvolávací ceny, šlo by o 14,5% roční výnos. Velmi pěkné.

Expanze světa starožitností

Investice do antických originálů jsou mimo možnosti drtivé většiny lidí. Ale svět starožitností je bohatý a každá kapsa i každý vkus si mohou přijít na své. Starožitný nábytek, sošky, obrazy, šperky, sklo, nádobí, hodiny, svítidla, panenky, knihy – toto vše patří mezi obvyklejší předměty. Lze pořídit i starožitné fotoaparáty, mikroskopy, radiopřijímače, teodolity, destilační aparatury, ždímačky, a dokonce i secesní zubařskou vrtačku s kompletním příslušenstvím!

Například server www.antikpraha.cz nabízí bezmála dva tisíce položek, od běžného nábytku až třeba po zmíněnou vrtačku.

Předmětem zájmu se tedy stávají věci, které byly ještě nedávno považovány za staré krámy.

Odkud se najednou bere takový zájem? Historicky ještě nedávno žila velká část evropské a americké populace v poměrně prostých podmínkách. Modernita symbolizovaná betonem, funkcionalismem, bruselským stylem a lety do vesmíru byla přijímána jako příslib nového, lepšího života. Paneláky nebyly zpočátku vnímány jako ohavná monstra, ale moderní a hygienický styl bydlení. Umakart byl symbolem pokroku ve srovnání s oprýskaným kredencem po babičce.

Tento hlad po technických novinkách byl uspokojován jen zvolna. V sedmdesátých letech představoval technicky nejpokročilejší zařízení domácnosti televizor, zpravidla černobílý a elektronkový. Éra digitálních hodinek teprve začínala. Lidé si nadšeně kupovali hodinky s LCD displeji a tikající strojky odkládali na dno zásuvek a skříní.

Doba moderní a nemoderní

Čas plynul a lidé si náhle uvědomili, že jejich život je technikou přesycený. Vezměte si, kolik normální člověk používá počítačů: jeden stolní či notebook zpravidla v práci, druhý doma.

V autě jeden počítač řídí chod motoru, druhý je zabudovaný do GPS navigace. V mobilním telefonu máte procesor, jehož výpočetní síla mnohokrát přesahuje kapacitu řídicího počítače kosmické lodi Apollo. V každém digitálním fotoaparátu je počítač, který by ve 40. letech mohl podstatně urychlit vývoj atomové bomby anebo na počkání rozluštit všechny kódy Enigma. Další počítače se skrývají v kuchyni, v audiovizuální technice a tak dále.

Život pod taktovacím kmitočtem procesorů podkreslený světélky různobarevných LED diod vede k novému fenoménu: technika nás přestává bavit. V období modernismu lidstvo snilo romantický sen o šťastné budoucnosti, kdy vyspělá technika vyřeší většinu problémů. Technika vyspěla, ale většina tradičních problémů zůstala. Důsledek? Mnohé lidi technika již omrzela.

Příklad: hodinky. Dnes se vyrábějí digitální hodinky napájené sluneční baterií, které ukazují vždy přesný čas, protože jsou řízeny rádiem. Kromě toho mají stopky, výškoměr, kompas a podobné příslušenství. Věčný kalendář je samozřejmostí. Navíc jsou takřka nezničitelné a ještě ke všemu velmi levné. Člověk doby moderní si nemohl přát dokonalejší časoměrný nástroj.

Mnozí ale takovýmito elektronickými hračkami vysloveně opovrhují. Nynější romantika je zcela protikladná romantice funkcionalismu, racionality a digitální techniky. Dnes „frčí“ návrat ke kořenům. Tradiční design, jednodušší funkce, průhlednost, nekomplikovanost a hlavně oproštění od všudypřítomné elektroniky – to je důvod, proč mnozí lidé nyní na zápěstí opět nosí tikající strojky s ozubenými kolečky namísto čipů a LCD displejů. Vyskytl se i termín „doba nemoderní“ označující éru přesycení a znudění technickým pokrokem.

Platí to zejména o mužích, kteří jsou obecně větší romantici než ženy. Na mnoha internetových diskusních fórech se převážně ti mladší zasvěceně baví o hodinových strojcích vyráběných před desítkami let. Chlubí se nálezy ze šuplíků a skříní, kam jejich otcové a dědové odkládali své staré primky. Vychvalují přednosti ozubených koleček před digitálními technologiemi. Mimochodem společnost Elton hodinářská poskytuje i službu renovace starožitných primek, ovšem čekací doby nejsou nejkratší: poptávka totiž daleko převyšuje kapacity!

Romantický funkcionalismus

Ženy bývají praktičtější, což se projevuje zvýšeným zájmem o starožitný nábytek. Není to tak dávno, co interiérům vládl minimalismus a za módní se považovalo bydlení s jednoduchým nábytkem, holými stěnami a bez jakýchkoli ozdob. Tato móda však pominula, protože lidé zjistili, že v takovýchto interiérech se nedá bydlet. Kdo si v nedávných letech podobné bydlení pořídil, snaží se je nyní „polidštit“ nákupem starožitného nábytku.

V některých případech stačí koupit jedinou zajímavou starožitnost jako solitér, a interiér je okamžitě přívětivější.Starožitnosti jako investice se tedy vezou na vlně obnoveného zájmu i díky změně estetického vnímání veřejnosti. To souvisí se změnou romantiky: namísto snů o zářné budoucnosti nyní dominují vzpomínky.

Lidé se obracejí k minulosti, kterou vidí ve značně idealizované podobě. Co se dříve považovalo za zastaralé a směšné, je nyní krásné. Například styl z první poloviny 19. století zvaný biedermeier býval kdysi považován za úpadkový, kýčovitý a měšťácký. Nedávno byl znovu objeven a prudce roste na ceně.

A nejde jen o zdobný styl 19. století. Vrací se kovový ohýbaný nábytek a jednoduchý dřevěný nábytek. Funkcionalismus z doby první republiky a škola Bauhaus bývaly kdysi pokrokovou avantgardou. Nyní jsou paradoxně vnímány jako styl „starých dobrých buržoazních časů“. Ale nejde jen o přechodnou módu? Nepřijde za pár let opět vlna nadšení pro vše nové?

Mýtus o zlatém věku

Nebudou z dnešních vysoce ceněných starožitností opět staré krámy? Možná nebudou. Pro každou předchozí stylovou vlnu bylo typické, že předchozí slohy byly považovány za zastaralé a nevkusné. Posledním velkým jednotícím stylem byl již zmíněný funkcionalismus. Jeho zlatá éra však vrcholila již před válkou – a od té doby lidstvo žádný jednotící styl nenašlo. Žijeme v eklektické době míchání stylů a tento trend se navíc dále prohlubuje.

Ale je tu ještě jiný důvod. Lidstvo si odnepaměti vypráví mýty o zlatém věku, jak dokumentoval historik a filozof Mircea Eliade (1907–1986). Nejrůznější varianty příběhů o ztraceném ráji se vyskytují i dnes. Moderní folklór vypráví o tom, jak před dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti lety byly ceny nižší, studenti pilnější, léta slunečnější, zimy zasněženější a tráva zelenější.

Nostalgie po starých časech je typickou lidskou vlastností, která pohání hlad po starožitnostech. Dvacáté století bylo se svým funkcionalismem, betonem a optimismem vlastně historickou aberací, kdy lidé místo mýtům o zlatém věku nakrátko uvěřili mýtu o příchodu spravedlivé a blahobytné budoucnosti.

Optimismus dvacátého století je pryč; lidstvu chybí jednotný výtvarný styl a nějaký nový dost možná ani nevznikne. Tyto okolnosti, spolu s rychle rostoucím objemem světové peněžní zásoby, nahrávají investicím do předmětů, které pamatují staré časy: časy, o kterých se dnes vyprávějí novodobé mýty.

(Autor je ředitelem Partners pro strategii. Článek byl publikován v měsíčníku Finmag.) Foto: Profimedia.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (6 komentářů)

Ondra Záruba | 23. 2. 2009 11:11

V článku mi chybí jedna strašně podstatná věc.Problém většiny alternativních investičních příležitostí je likvidita.V kombinaci s tradičně vysokým bid/offer spreadem,který je zde klidně i dvouciferný,to může zhatit celé základy pro investiční rozhodnutí.Často se o tom bavím se svou přítelkyní,studentkou dějin křesťanského umění,a těch lidí,kteří jsou schopní objektivně posoudit kvalitu takových aktiv je u nás údajně tolik,že prsty jedné ruky jsou na to zřejmě moc.Navíc jsou to kunsthistorici, ne finančníci.Poznají kvalitu,poznají co má větší cenu než něco jiného,ale cenu,za kterou byste to měli koupit vám neřeknou.Z toho vyvozuji jeden závěr.Starožitnost jako radost ano.Jako investice ne.Už jen proto,že mají tendenci vytvářet citovou vazbu s vlastníkem.Jinak starožitnosti mám velmi rád.Především pak obrazy.Jsem velký amaterský fanda hlavně renesančního umění.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Arsen Lazarevič | 23. 2. 2009 22:56
reakce na Ondra Záruba | 23. 2. 2009 11:11

To jste napsal krásně Ondřeji :-)Prodat starožitnosti za odpovídající cenu a s přirážkou slušného výnosu je skutečně problém. Takovou zkušenost mám za sebou, kdy jsem na jednom aukčním serveru nakoupil obraz od jednoho poměrně známého a zesnulého malíře. Sice jsem ho po dvou dlouhých letech za odpovídající cenu prodal, ale zabralo to neuvěřitelně času a podle hesla "čas jsou peníze" mi zhodnocení vychází jako nulové :-))
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Tér | 23. 2. 2009 07:50

Dobrý den, myslím, že dno je již blízko, když pan Kohout propaguje investice do starožitností.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Vojtěch Filip | 21. 2. 2009 20:16

Jsem rád, že se pan Kohout dal na články tohoto typu, které nijak neškodí a nedoporučují k nákupu adcií. Dle jeho doporučení v minulém roce jsom dost prodělal a proto tyto články o ničem vítám. Jen tak dál. Již jsem zde jednou psal ale nebylo to zvežejněno nu což cenzura je cenzura ale jinde to projde.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Arsen Lazarevič | 23. 2. 2009 22:42
reakce na Vojtěch Filip | 21. 2. 2009 20:16

No měl jste ještě celkem štěstí. Mám jednoho staršího známého, který ztratil téměř vše na akciích technologických společností, které byly v jedné z knih pana Kohouta taktéž doporučovány. Proto všem říkám, at se vykašlou na analytiky, ratingové společnosti, banky a nejvíc používají vlastní hlavu. Každopádně články Pavla Kohouta pokládám za zajímavé, čtivé a založené na věcných argumentech.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

František Mašek | 22. 2. 2009 13:22
reakce na Vojtěch Filip | 21. 2. 2009 20:16

Dobrý den.Mám od určité doby na starosti server. Nevím o tom, že bych Vámi zveřejněnou reakci cenzuroval. Vyhodil jsem akorát reakce typu "kašlu furo, nnnn, v jednom případě na správně napsaný výraz tipy či typy", protože kvůli přejmenování rubriky ztratil smysl.Na Váš mail jistě odpoví pan Kohout. Nevím, zda Vám doporučoval nákup nebo koupi konkrétních titulů. Jinak vždy platilo a platí, že jsou články na webech, stejně jako v médiích, brány jako názor.Kterým se můžete, ale také nemusíte řídit. O řadě z nich se ostatně na serveru diskutuje. Také bych si přál, aby trhy rostly.Prosím tedy, abyste si nepletl názor a doporučení.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!