Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Fond si na zeď nepověsíš

| 20. 2. 2009 | Vstoupit do diskuze – 6 komentářů

Starožitnosti jsou zajímavé, krásné a skrývají se za nimi někdy pozoruhodné příběhy. Jejich nefinanční hodnota je většinou tím hlavním motivem, proč je nakupují normální sběratelé. Ale předmětem zájmu se dnes stávají i věci, které byly ještě nedávno považovány za staré krámy, protože lidé jsou znuděni dokonalou technikou. Kvalitní starožitnost se přitom zhodnocuje lépe než akciový fond.

Fond si na zeď nepověsíš

„Když jsem před 34 lety začal sbírat, restaurovat a prodávat starožitné hodiny, průměrná cena pěkných mahagonových nástěnných hodin s kvalitním lakem a měsíčními fázemi se pohybovala kolem sta liber. Dnešní průměrná cena takových hodin činí nejméně tři tisíce liber, což je podstatný nárůst ceny,“ uvádí britský sběratel John Shone.

Zároveň dodává: „Cena starožitných hodin ovšem může být řízena módou nebo stavem hospodářství, takže jsou i časy, kdy cena trochu poklesne. Nicméně jsem zjistil, že i tak si růst cen udržuje poměrně rovnoměrné tempo, zejména u hezčích kousků. Co byste dnes měli ze sta liber investovaných před 34 lety do banky nebo stavební spořitelny? Myslím, že ne mnoho.“

Pro dobrý výnos i pro krásu

Shone tak zachytil podstatu investování do starožitností. Platí, že kvalitní a dobře vybrané kousky rostou časem na ceně. Vždyť hodiny, o kterých píše, se zhodnocovaly průměrným ročním tempem 10,5 procenta. To není špatné – jde o výnos na úrovni dobře diverzifikovaného a kvalitně spravovaného akciového fondu s nízkými poplatky. A pak je tu ještě druhá věc: akciový fond si na stěnu nepověsíte. Netiká, neukazuje měsíční fáze, nemá výtvarnou hodnotu a návštěvy si ho nevšimnou.

Starožitnosti zahrnují nesmírně široké spektrum předmětů. Původně se jednalo o egyptské a antické památky, ostatně anglický termín „antiquities“ má původ zcela zřejmý. Pro zámožnější sběratele představují historické památky nehynoucí klasiku. Poptávka nikdy nepadne za oběť módě. Objem peněz v oběhu neustále roste, zatímco počet památek nikoli (hovoříme-li o těch pravých, samozřejmě). Naopak, počet obchodovatelných památek klesá, protože jakmile se starodávný předmět dostane do muzea, patrně v něm zůstane navždy.

Investiční výnos proto může být velmi zajímavý. Mramorová plastika královny Mutnodžmet stará 3300 let byla v roce 1981 vydražena v Basileji za 82 tisíc dolarů. Sběratel Norbert Schimmel ji v roce 1992 prodal v New Yorku za 451 tisíc dolarů. V roce 2006 šla Mutnodžmet do aukce za vyvolávací cenu tři miliony dolarů. Během let 1981–1992 tedy přinesla průměrný roční výnos 16,7 %. Výsledek aukce v roce 2006 bohužel nelze zjistit, ale pokud bychom se měli držet ohlášené vyvolávací ceny, šlo by o 14,5% roční výnos. Velmi pěkné.

Expanze světa starožitností

Investice do antických originálů jsou mimo možnosti drtivé většiny lidí. Ale svět starožitností je bohatý a každá kapsa i každý vkus si mohou přijít na své. Starožitný nábytek, sošky, obrazy, šperky, sklo, nádobí, hodiny, svítidla, panenky, knihy – toto vše patří mezi obvyklejší předměty. Lze pořídit i starožitné fotoaparáty, mikroskopy, radiopřijímače, teodolity, destilační aparatury, ždímačky, a dokonce i secesní zubařskou vrtačku s kompletním příslušenstvím!

Například server www.antikpraha.cz nabízí bezmála dva tisíce položek, od běžného nábytku až třeba po zmíněnou vrtačku.

Předmětem zájmu se tedy stávají věci, které byly ještě nedávno považovány za staré krámy.

Odkud se najednou bere takový zájem? Historicky ještě nedávno žila velká část evropské a americké populace v poměrně prostých podmínkách. Modernita symbolizovaná betonem, funkcionalismem, bruselským stylem a lety do vesmíru byla přijímána jako příslib nového, lepšího života. Paneláky nebyly zpočátku vnímány jako ohavná monstra, ale moderní a hygienický styl bydlení. Umakart byl symbolem pokroku ve srovnání s oprýskaným kredencem po babičce.

Tento hlad po technických novinkách byl uspokojován jen zvolna. V sedmdesátých letech představoval technicky nejpokročilejší zařízení domácnosti televizor, zpravidla černobílý a elektronkový. Éra digitálních hodinek teprve začínala. Lidé si nadšeně kupovali hodinky s LCD displeji a tikající strojky odkládali na dno zásuvek a skříní.

Doba moderní a nemoderní

Čas plynul a lidé si náhle uvědomili, že jejich život je technikou přesycený. Vezměte si, kolik normální člověk používá počítačů: jeden stolní či notebook zpravidla v práci, druhý doma.

V autě jeden počítač řídí chod motoru, druhý je zabudovaný do GPS navigace. V mobilním telefonu máte procesor, jehož výpočetní síla mnohokrát přesahuje kapacitu řídicího počítače kosmické lodi Apollo. V každém digitálním fotoaparátu je počítač, který by ve 40. letech mohl podstatně urychlit vývoj atomové bomby anebo na počkání rozluštit všechny kódy Enigma. Další počítače se skrývají v kuchyni, v audiovizuální technice a tak dále.

Život pod taktovacím kmitočtem procesorů podkreslený světélky různobarevných LED diod vede k novému fenoménu: technika nás přestává bavit. V období modernismu lidstvo snilo romantický sen o šťastné budoucnosti, kdy vyspělá technika vyřeší většinu problémů. Technika vyspěla, ale většina tradičních problémů zůstala. Důsledek? Mnohé lidi technika již omrzela.

Příklad: hodinky. Dnes se vyrábějí digitální hodinky napájené sluneční baterií, které ukazují vždy přesný čas, protože jsou řízeny rádiem. Kromě toho mají stopky, výškoměr, kompas a podobné příslušenství. Věčný kalendář je samozřejmostí. Navíc jsou takřka nezničitelné a ještě ke všemu velmi levné. Člověk doby moderní si nemohl přát dokonalejší časoměrný nástroj.

Mnozí ale takovýmito elektronickými hračkami vysloveně opovrhují. Nynější romantika je zcela protikladná romantice funkcionalismu, racionality a digitální techniky. Dnes „frčí“ návrat ke kořenům. Tradiční design, jednodušší funkce, průhlednost, nekomplikovanost a hlavně oproštění od všudypřítomné elektroniky – to je důvod, proč mnozí lidé nyní na zápěstí opět nosí tikající strojky s ozubenými kolečky namísto čipů a LCD displejů. Vyskytl se i termín „doba nemoderní“ označující éru přesycení a znudění technickým pokrokem.

Platí to zejména o mužích, kteří jsou obecně větší romantici než ženy. Na mnoha internetových diskusních fórech se převážně ti mladší zasvěceně baví o hodinových strojcích vyráběných před desítkami let. Chlubí se nálezy ze šuplíků a skříní, kam jejich otcové a dědové odkládali své staré primky. Vychvalují přednosti ozubených koleček před digitálními technologiemi. Mimochodem společnost Elton hodinářská poskytuje i službu renovace starožitných primek, ovšem čekací doby nejsou nejkratší: poptávka totiž daleko převyšuje kapacity!

Romantický funkcionalismus

Ženy bývají praktičtější, což se projevuje zvýšeným zájmem o starožitný nábytek. Není to tak dávno, co interiérům vládl minimalismus a za módní se považovalo bydlení s jednoduchým nábytkem, holými stěnami a bez jakýchkoli ozdob. Tato móda však pominula, protože lidé zjistili, že v takovýchto interiérech se nedá bydlet. Kdo si v nedávných letech podobné bydlení pořídil, snaží se je nyní „polidštit“ nákupem starožitného nábytku.

V některých případech stačí koupit jedinou zajímavou starožitnost jako solitér, a interiér je okamžitě přívětivější.Starožitnosti jako investice se tedy vezou na vlně obnoveného zájmu i díky změně estetického vnímání veřejnosti. To souvisí se změnou romantiky: namísto snů o zářné budoucnosti nyní dominují vzpomínky.

Lidé se obracejí k minulosti, kterou vidí ve značně idealizované podobě. Co se dříve považovalo za zastaralé a směšné, je nyní krásné. Například styl z první poloviny 19. století zvaný biedermeier býval kdysi považován za úpadkový, kýčovitý a měšťácký. Nedávno byl znovu objeven a prudce roste na ceně.

A nejde jen o zdobný styl 19. století. Vrací se kovový ohýbaný nábytek a jednoduchý dřevěný nábytek. Funkcionalismus z doby první republiky a škola Bauhaus bývaly kdysi pokrokovou avantgardou. Nyní jsou paradoxně vnímány jako styl „starých dobrých buržoazních časů“. Ale nejde jen o přechodnou módu? Nepřijde za pár let opět vlna nadšení pro vše nové?

Mýtus o zlatém věku

Nebudou z dnešních vysoce ceněných starožitností opět staré krámy? Možná nebudou. Pro každou předchozí stylovou vlnu bylo typické, že předchozí slohy byly považovány za zastaralé a nevkusné. Posledním velkým jednotícím stylem byl již zmíněný funkcionalismus. Jeho zlatá éra však vrcholila již před válkou – a od té doby lidstvo žádný jednotící styl nenašlo. Žijeme v eklektické době míchání stylů a tento trend se navíc dále prohlubuje.

Ale je tu ještě jiný důvod. Lidstvo si odnepaměti vypráví mýty o zlatém věku, jak dokumentoval historik a filozof Mircea Eliade (1907–1986). Nejrůznější varianty příběhů o ztraceném ráji se vyskytují i dnes. Moderní folklór vypráví o tom, jak před dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti lety byly ceny nižší, studenti pilnější, léta slunečnější, zimy zasněženější a tráva zelenější.

Nostalgie po starých časech je typickou lidskou vlastností, která pohání hlad po starožitnostech. Dvacáté století bylo se svým funkcionalismem, betonem a optimismem vlastně historickou aberací, kdy lidé místo mýtům o zlatém věku nakrátko uvěřili mýtu o příchodu spravedlivé a blahobytné budoucnosti.

Optimismus dvacátého století je pryč; lidstvu chybí jednotný výtvarný styl a nějaký nový dost možná ani nevznikne. Tyto okolnosti, spolu s rychle rostoucím objemem světové peněžní zásoby, nahrávají investicím do předmětů, které pamatují staré časy: časy, o kterých se dnes vyprávějí novodobé mýty.

(Autor je ředitelem Partners pro strategii. Článek byl publikován v měsíčníku Finmag.) Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK