Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Proměny fondového průmyslu

Roman Dvořák
Roman Dvořák
30. 10. 2009

V 70. letech přály růstu fondového průmyslu zákony, v 80. letech příznivé makroekonomické trendy a v 90. letech produktové inovace. V desetiletí poznamenaném technologickou a nemovitostní bublinou nelze spoléhat na regulaci ani makroekonomické trendy, ale paradoxně na to, co fondovému průmyslu dosud vadilo – špatné chování individuálních investorů.

Proměny fondového průmyslu

Regulace finančního sektoru, jaká v 70. letech zvýhodňovala fondy, se v této kontroverzní podobě nejspíš již nikdy nedočkáme. Když na konci 70. let vyrostla americká inflace k dvouciferným hodnotám, banky nemohly kvůli zákonu zvyšovat úroky na spořicích účtech. Zákon o úrokovém stropu Kongres poprvé zavedl v roce 1933 proto, že značné rozdíly v sazbách jednotlivých bank vedly k velkým výkyvům jejich depozit a následně ke krachům.

Po zavedení regulace dostávali klienti z vkladu ve všech bankách stále stejné úroky, které byly hluboko pod inflací, zatímco výnosy z peněžních fondů je převyšovaly až třikrát. Investoři proto přesouvali peníze z bank do fondů. Některé banky se musely specializovat na jiné produkty, jiné si stěžovaly vládním úředníkům, že je fondy zničí. Jakmile vláda v roce 1982 deregulovala úrokový strop, bylo pro banky již pozdě. Inflace s úroky začala klesat a podílové fondy vstoupily do dalšího expanzivního období.

Příznivé makroekonomické trendy

V 80. letech měl fondový průmysl takovou oporu v makroekonomických trendech, jakou v současné době nelze předpokládat. Třebaže jednou dojde, a možná již dochází, k pokrizovému oživení, současná situace je zrcadlově opačná minimálně z pohledu úrovně a očekávaného směru pohybu úrokových sazeb a inflace.

Rychle klesající inflační očekávání od 80. letech hnalo ceny dluhopisů prudce vzhůru a klesající sazby stimulovaly růst ekonomiky a akcií. To se odrazilo i na přítocích do podílových fondů. Není divu, že více než třetina amerických domácností, která nyní vlastní nějaký fond, si svůj první koupila již před rokem 1990 a více než polovina před rokem 1995. Jejich poptávka rostla s historickou výkonností. V té době začal vynikat rozdíl v chování institucionálních a individuálních investorů.

Instituce, které se rozhodují podle budoucího cash flow a nikoli podle historické výkonnosti, byly většinou o krok napřed. Penzijní fondy, pojišťovny a banky odstartovaly býčí trh v 80. letech, když začaly přesouvat velké objemy z depozit a krátkých dluhopisů do akcií. Velké investiční banky prodávaly akcie na vrcholu technologické bubliny, v březnu 2000, kdy individuální investoři pokračovali v jejich nákupech. V kritickém roce 2008 přesunuly instituce rekordní sumy do peněžních fondů, aby je ochránily před poklesem. Další rozvoj fondového průmyslu ale nemůže stát pouze na rozumnějším chování institucionálních investorů, třebaže se očekává, že jejich majetek bude ve fondech v roce 2012 tvořit většinu.

Desetiletí rostoucí nekázně

Fondový průmysl byl poprvé vystaven krátce po sobě dvěma hlubokým propadům, které zasáhly širokou škálu aktiv, nejen akcie. Investiční disciplína v důsledku toho selhala mnohem víc než kdykoli předtím. Existují ale důkazy, že selhává pořád. Nejen při poklesu, ale i při růstu akcií a dluhopisů.

Výsledky studie Dalbar dokládají, že nedostatek disciplíny není klišé, které by si jako výmluvu pro nespokojené klienty vymysleli správci aktiv, ale pojmenování obecné příčiny špatného investičního chování. V této kvantitativní analýze bylo zhodnocení průměrného investora odvozeno z přítoků a odlivů akciových, dluhopisových a smíšených fondů.

Průměrný investor na horizontu dvaceti let vydělal nejen výrazně méně, než kolik mohl na samotných trzích, ale svým zhodnocením nepokryl ani inflaci. Jeho neúspěch vysvětluje jednoduchá statistika - více investorů nakupovalo na vrcholu, prodávalo na dně a v průměru vystupovalo z fondu za velmi krátkou dobu. Přibližně za tři roky, a to i na rostoucích trzích.

Neuspokojivý výsledek této analýzy je dost závažným sdělením, jestliže naprostá většina domácností investuje do fondů hlavně proto, aby se zabezpečila na důchod. Podle průzkumů asi 95 % podílníků v USA. Přitom je zřejmé, že investorům zbývá do důchodu v průměru mnohem více než jen tři roky. Akciové, dluhopisové a smíšené fondy měly sloužit jako důchodové produkty, ale chování investorů tento účel popřelo a přineslo statistický důkaz o potřebě sofistikovanějších řešení.

Rozkvět důchodových produktů

Americký fondový průmysl si vzal z chování investorů ponaučení a přestal zakládat tradiční produkty. Jejich celkový počet, který v USA výrazně rostl v 80. a 90. letech, v tomto desetiletí stagnuje.

Výjimkou jsou relativně mladé produkty, které rostly prakticky z nuly jako například ETF a indexové fondy. Dále pak důchodové produkty, zejména fondy životního cyklu a fondy anuit, v menší míře také fondy životního stylu. Dobrým znamením je, že dynamika růstu počtu a majetku důchodových produktů je ještě větší, než byla u klasických fondů v 80. letech.

Zdá se, že velmi naléhavě podávaná důchodová osvěta je účinná i bez historické výkonnosti. Důchodové produkty vykázaly v loňském roce na rozdíl od celého fondového průmyslu kladné cash flow. Většina příštích inovací bude vycházet z potřeby generovat příjem v důchodovém věku a odvádět pozornost od špatného investičního chování. Když v roce 1947 publikoval profesor Ketchum první odborný článek o plánu pravidelného investování, byla to myšlenka pouze akademická.

Dnes si neumíme představit lepší způsob, jak předcházet špatnému časování, které nese velký díl viny na neúspěšném investování.

Autor je analytikem ve společnosti Pioneer Investments ČR

Foto: Profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Roman Dvořák

Roman Dvořák

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo