Shortselling shortselling

Zjednodušeně řečeno prodáte aktiva (např. akcie), která nevlastníte, máte je jen vypůjčené, a následně doufáte, že jejich cena v budoucnu poklesne a vy vyděláte. Protože český termín není vždy náležitě výstižný, budu jej na následujících řádcích volně zaměňovat s běžně užívaným anglickým.

Také většina médií si přisadila a začala investory, kteří měli velké množství tzv. krátkých pozic, malovat jako padouchy, co nesou odpovědnost za krachy bank. Došlo to tak daleko, že je dokonce John Mack, CEO Morgan Stanley, v interním emailu označil za hlavní důvod pádu ceny této banky.

Dovoluji si tvrdit, že shortselling manažer není padouch. A přisadím si konstatováním, že slepý a v panickém strachu unáhleně vydaný zákaz krátkých prodejů má důsledky, které mohou být velice nebezpečné.

Především rozlišujme dva typy krátkého prodeje – nekrytý a krytý. Při nekrytém  prodeji prodáváte akcie, které nemáte a ani nemáte v úmyslu je vlastnit. Jak je to proveditelné? Technická pravidla burzy většinou vyžadují, aby akcie byly doručeny do tří pracovních dnů (T+3).

Pokud akcie nedoručíte, neznamená to nutně, že obchod selže. Ve většině případů zůstane příkaz otevřen až do doručení, což může trvat dost dlouhou dobu. Odborný anglický termín pro tuto situaci zní „failure to deliver“ a může jít o běžný důsledek standardního obchodování, např. při kolapsu počítačového systému u klienta apod.
 
Samozřejmě, tato situace je ideální pro agresivní krátké prodeje. Prodáte něco, co nyní nemáte, a ve chvíli, kdy potřebujete pozici uzavřít, tak ji prostě uzavřete. Žádné problémy s půjčováním akcií, cenou za půjčování apod.

Navíc v případě malých firem je možné nekrytými krátkými obchody snadno „nafouknout“ počet obchodovaných akcií a tak srazit jejich cenu. Myslím si, že kvůli těmto nastíněným praktikám by měl být nekrytý shortselling rozhodně regulován zákonem.

Krytý shortselling probíhá za předpokladu, že si akcie půjčíte za poplatek, a samozřejmě je taky musíte vrátit. V praxi byly bohužel zakázány všechny krátké obchody, včetně krytých.

Zákaz se týkal především akcií bank a finančních institucí. Proč je pro banky špatné, když ceny jejich akcií klesají? Jak prosté! Klienti banky (ať už drobní střadatelé, nebo další banky) začínají ztrácet důvěru, jestliže je „jejich“ bankovní instituce každý den v novinách spojována se špatnými zprávami.

To může snadno vést k odlivu klientů a k následným problémům. Další potíž souvisí s tím, že pokud má instituce problém s likviditou a potřebuje získat nový kapitál, musí vydat podstatně vyšší počet akcií neb (jedna akcie má nižší hodnotu) a tak značně zředit majetek současných akcionářů.

Média obvinila shortselling obchodníky z šíření negativních zpráv za účelem vyvolání paniky a následného poklesu ceny akcií. Dosud však nikde nikomu nebyla prokázána vina. Pokud je tvrzení médií pravdivé, měli by být viníci pochopitelně potrestáni.

Ačkoli mně po pravdě řečeno přijde zvláštní, že šíření pozitivních fám o dobrém hospodaření trestné není (kromě případů malých neznámých firem, kde jde s akciemi snadno manipulovat). Jinak by totiž musela být okamžitě žalářována většina CEO a členů představenstev veřejně obchodovaných firem. O politicích a centrálních bankéřích ani nemluvě.

Kdyby bylo obvinění nepravdivé, není mi jasné, jak např. banka Morgan Stanley mohla být „sestřelena“ krátkými prodeji. Celkový počet krátce prodaných akcií (skutečně zapůjčených) byl totiž maximálně 2 % z celkového počtu akcií!

To je zcela banální číslo vzhledem k tomu, že průměrný denní objem obchodů je cca 4,5 % naprosto všech akcií. Nemluvě o tom, že ani zákaz krátkých prodejů nezabránil 10% pádu akcií za jediný den (24. září) a 30% poklesu ode dne, kdy zákaz vstoupil v platnost.

Většina regulátorů také rychle zjistila, že zákaz krátkých prodejů má (jaké to překvapení!) drastické vedlejší následky. Například brokeři a firmy obchodující s opcemi jako tvůrci trhu balancují běžně svá rizika krátkými prodeji.

Zákaz krátkého prodeje pro ně tedy při klesajících trzích znamená v podstatě destrukci firmy. Různé zajištěné fondy mohou rovněž spravovat rizika pomocí krátkých prodejů a jejich zákaz znamená odchod některých podílníků fondu, který bude navíc rozprostřen do dlouhého časového úseku.

Krátký prodej může dokonce fungovat jako spravování rizika pro pozici v kreditních derivátech. A také trochu limituje možnost bublin. Když rostla hypoteční a „dot com“ bublina, nikdo neuronil ani slzu za ztráty lidí prodávajících krátce. A nikoho nezajímalo, že nakonec měli pravdu.

Uvědomme si také, že kdo prodává krátce, má potenciálně neomezené ztráty – není limit na horní hodnotu akcie – a pouze omezené zisky – dolní hodnota akcie je 0. Zatímco u toho, kdo akcie koupí, je to přirozeně naopak.

Dovolím si ještě závěrečnou subjektivní poznámku: Pokud bych krátce prodal nějaké akcie a ty klesly ze 100 dolarů na 1 dolar, prodám je. Mohl bych sice potenciálně vydělat další dolar, ale risk, že přijdu o více než jeden dolar, je také nezanedbatelný.

Bylo by pro mě skutečně zajímavé vydělat další 1 %, nebo bych raději realizoval zisk a podíval se po další příležitosti? Toto je sice extrémní případ, ale myslím, že se dá aplikovat i na realističtější čísla. V daném případě by pokrývání kratkých obchodů mohlo vést ceny nahoru, anebo je alespoň stabilizovat.