Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Michal Špaňár z Partners: Dávat si 600 korun na penzi? Malé roztomilé kničemu

„Ano, jsou tu lidé, kteří se opravdu na stáří sami zajistit nemůžou, ale je tu mnohem víc lidí, kteří na to mají, a neřeší to. Těm musíme otevřít oči,“ říká výkonný ředitel finančněporadenské společnosti Partners Michal Špaňár v posledním dílu rozhovoru.

Předchozí díly rozhovoru:

V minulém dílu našeho rozhovoru jsme čtenářům slíbili, že poodhalíte vize, s nimiž jste přišel do Partners. Je na čem stavět?

To rozhodně ano. Libí se mi filozofie společnosti postavená na pevném vztahu mezi klientem a poradcem, na tom, že do cíle lze dojít společně. Většina společností působících na českém trhu takhle bohužel nepřemýšlí.

Práci finančního poradce rozhodně nevnímám pouze jako cestu k finanční nezávislosti nebo společenské prestiži. Aby práce finančního poradce dávala smysl, nikdy ji nemůžete dělat jen pro sebe. Petr Borkovec a Radim Lukeš, spolumajitelé Partners, společně s dalšími akcionáři – a práce, kterou odvedli –, mě přesvědčili, že právě tyhle hodnoty budou ve firmě, do níž nastoupím, blízké nejen mně.

S čím tedy do Partners přicházíte? S ohledem na to, že zatím Partners chválíte, se to zdá logické…

Filozofie je jedna věc, druhá je pak její realizace. A tady se vždycky dají najít rezervy. Cítím, že po pěti letech intenzivního růstu je potřeba dát věcem řád, zavést osvědčené postupy a procesy, které fungují jinde, ale v Partners pro jejich implementaci zatím nebyl prostor.

Zároveň jsem tu ale stoprocentně i od toho, aby se strukturalizace a procesy postupně nestaly středobodem korporátního vesmíru, abychom nedopadli jako přebyrokratizovaní nadnárodní giganti s manuálem na všechno. Chce si to zkrátka neustále uchovávat zdravý selský rozum, hledat nejefektivnější cesty a zachovávat si nadhled. Pokud se nějaká společnost stane příliš závislou na vlastním výpočetním středisku nebo na neuvěřitelně komplikovaných produktech, kterým pomalu nerozumějí ani ti, kteří je vytvářejí, je to cesta do velkých problémů.

Michal Špaňár

Mgr. Michal Špaňár, MBA, vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a MBA na U. S. Business School v Praze ve spolupráci s Rochester Institute of Technology, N. Y., USA.

Pracoval na ministerstvu vnitra a v pojišťovně Allianz, v roce 2000 pak nastoupil do nizozemského holdingu ING, kde pracoval dalších třináct let na různých postech. V letech 2000 až 2004 postavil pro ING velmi úspěšný model korporátního byznysu, se kterým se společnost z nuly stala lídrem trhu v zaměstnaneckých benefitech. V následujících čtyřech letech transformoval největší brazilskou pojišťovnu SulAmérica v moderní finanční společnost. Poslední tři roky se věnoval strategickým projektům ING pro český a slovenský trh a řízení penzijních produktů. Od září 2013 je výkonným ředitele Partners Financial Services.

A co byznys jako takový?

Pozice Partners na trhu je silná. To ale rozhodně neznamená, že by nemohla být ještě mnohem silnější.

Jak na to?

Možných cest existuje několik. Klíčové je především to, že tu jsou. Český trh s finančními produkty a jejich distribucí je stále velmi neobsazený. Přetlak vnímám maximálně na trhu s pojistnými produkty, ale to je pouze jeden ze segmentů našeho podnikání. Češi si stále málo spoří, málo investují a paradoxně – na to, kolik je v Česku pojišťováků – se dokonce i málo pojišťují. O individuální tvorbě rezerv na stáří ani nemluvě.

Pořád jste mi ale neodpověděl na otázku, jak na to…

Samozřejmě nemám kufr, ze kterého bych vytáhl hotové řešení a řekl Tohle je recept na štěstí. Určitě se ale budu velmi intenzivně soustředit na dlouhodobě investiční, rizikové a akumulační produkty.

Jak přesvědčíte Čechy, aby změnili své stávající velmi konzervativní přemýšlení a neochotu převzít zodpovědnost za sebe samé a začali hrozbu nedostatku peněz především v postproduktivním věku vnímat jako problém?

To je opravdu výzva. Pokud se ale nebavíte s úplným zatvrzelcem, vždycky najdete dost argumentů, aby daný člověk pochopil, že na tom něco bude a že takhle to dál nejde. Proto potřebujeme perfektně proškolené a technicky připravené poradce, kteří dokážou klientům vysvětlit, proč je nutné přemýšlet o tom, co s penězi uděláte, když je máte, a ne až v momentu, když peníze dojdou.

Kromě toho samozřejmě potřebujete kvalitní produkty, které obstojí na trhu a poskytnou klientovi reálnou přidanou hodnotu. Statisticky jsme na tom stále výrazně hůř než většina vyspělých zemí a opravdu neexistuje jediný důvod, proč by to tak mělo být. První, kdo dokáže tuhle myšlenku srozumitelně vysvětlit, může skokově vyrůst.

Partners se navíc díky tomu, co dělají, nemusejí potýkat s vnitřním střetem zájmů. Na rozdíl od velkých bank, kterým vlastně nevadí, že lidé mají své úspory na spořicím účtu nebo na běžňáku

Mluvil jste o důležitosti komunikace. Nezdá se vám, že všichni už zkusili „komunikovat“ všechno všemi možnými způsoby? Že už je rybníček vylovený?

Není. Pokud je v České republice průměrný příspěvek na penzi šest set korun, tak je rybník pořád plný ryb. Šest set korun je přece takové malé roztomilé „kničemu“. Samozřejmě lepší než nic, ale v penzi s takovou úsporou zkrátka nevyžijete. Průměrný zůstatek na penzijním připojištění je nějakých šedesát tisíc korun. To vystačí zhruba na lepší pohřeb. Mým úkolem bude společně s kolegy lidem otvírat lidem oči.

Nepřijde vám ale, že kvůli vysokému daňovému zatížení, povinným odvodům a dalším mandatorním výdajům už zkrátka lidem nezbývají peníze?

To si nemyslím. Kdekoliv po světě vždycky platí, že ať už máte plat jakkoliv vysoký, vždycky vám na konci měsíce stovka chybí. Lidé jsou, pokud přijde na ospravedlňování utrácení, velmi kreativní. Klíčové je zamyslet se, zda je cesta, kterou jsem zvolil právě já, ta správná. Jestli bych raději neměl a nemohl utrácet za něco s vyšší přidanou hodnotou. Průměrná rodina měsíčně prošustruje za mobilní telefony zhruba patnáct set korun dva tisíce, a to nepočítám nové dotykáče, které jsou samozřejmě nezbytnou nutností, protože ty staré už prostě mají malou úhlopříčku. Kdyby lidé tyhle peníze odkládali každý měsíc bokem, tak je to skoro čtyřikrát víc, než kolik si spoří táta na penzi. Tohle je samozřejmě extrémní případ, volat se musí. Důležité je ale zamyslet se, jestli vám všechny ty prožvaněné hodiny stojí za to, že budete v penzi třít bídu. Já si myslím, že ne. Jiný příklad – pokud si každý měsíc odpustíte jeden rodinný oběd nebo kino, jste opět na slušné měsíční úložce na penzi. Chce to jen zodpovědnost a sebekontrolu. Ano, jsou tu lidé, kteří na to opravdu nemají, ale je tu mnohem víc lidí, kteří na to mají, a neřeší to.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Čím to?

Tihle lidé vycházejí z úplně špatných předpokladů. Myslí si, že důchod je pět let a pak hřbitov. Není. Je to třicet let. Myslí si, že důchod je krátký a stejně ho stráví někde v nemocnici nebo v léčebně dlouhodobě nemocných, takže peníze nepotřebují. Je řada věcí, které prostě budou potřebovat, i kdyby žili sebeskromněji. Neuvědomují si, jak je ponižující prosit vlastní děti o peníze nebo čekat na – čím dál menší – důchod. To je také špatně. Život v penzi dnes může být velmi aktivní. Zase se stačí podívat na západ.

Stavebko a garantovanépenzijko, dnes tedy transformované fondy třetího pilíře, má přitom doma skoro každý.

Bohužel. Přitom jsou oba produkty vlastně k ničemu. Nechci se nikoho dotknout, ale jedno dvě procenta návratnosti jsou slabota, vždyť to ani neporazí inflaci. Přitom ve stavebním spoření je dnes zaparkováno zhruba čtyři sta miliard korun. A tyhle peníze tam pracují jen zcela minimálně. Stavební spořitelny to samozřejmě vidí trochu jinak. (smích) O obrovských sumách na běžných účtech raději nemluvit. Neříkejte mi, že to není žádná příležitost a že lidé nemají peníze. Příležitosti tu jsou a mnozí lidé peníze očividně mají. Investování – a bohužel především to do podílových fondů – u nás ale zdiskreditovala kuponová privatizace a negativní image se bohužel zlepšuje jen pomalu. Kolektivní investování je přitom jednou z nejbezpečnějších forem investování.Samozřejmě za předpokladu, že se to nerozkrade přímo u zdroje. To ale byla úchylka, ne pravidlo. Dneska už by to nikdo zopakovat nedokázal, státní dohled je skutečně velmi důkladný. Díky bohu! Troufnu si tvrdit, že podílové fondy jsou dokonce bezpečnější než peníze na běžném účtu, které vám ztrácejí hodnotu před očima. Fondy, i když v krizi jejich hodnota klesne, následně zase vyrostou, což velmi dobře dokládá zkušenost z nedávné krize.

Jenže jak ukázalo a ukazuje penzijní připojištění, lidi prostě chtějí garance… Vydělávat víc s větším rizikem se jim nechce.

Máte pravdu. Tak jim ale musíme dokolečka opakovat, že si koupili tak drahou garanci, že ani dražší být nemohla. Garance na penzijku zabíjí jakýkoli potenciální výnos a všichni se pak perou o desetinky procenta. K čemu to reálně je? K ničemu! Viděl bych to tak, že přijdu za klientem a řeknu mu: „Pokud si necháš penzijko, budeš na něm za dvacet let mít pravděpodobně reálně právě tolik, kolik jsi tam poslal. Pokud zkusíš účastnické fondy nebo pravidelné investice, můžeš tam mít v tom nejlepším případě třikrát tolik, ale bude to poskakovat nahoru a dolů. Co si vybereš?“ Samozřejmě se najdou lidé, kteří řeknou, že chtějí garanci, ale řadě lidí, a v to upřímně věřím, se otevřou oči.

On je tu ale ještě jeden problém – obecně nízká důvěra v kvalitu finančního poradenství. Pokud klient nemá v poradce důvěru, jen těžko bude věřit jeho argumentům, byť budou sebelepší.

Tady zásadním způsobem selhává regulace. Regulátor musí být schopen jasně odlišit, kdo dělá svou práci seriózně a kdo ne. Za řadu věcí, které jsou v Česku běžné, by poradci třeba ve Spojených státech skončili za mřížemi. Regulérně. Dohled nad finančním trhem je nesmírně důležitý. Stejně jako důraz při trestání viníků. A pak do hry vstupuje samozřejmě také etika podnikání, ale to už je na každém z nás, s čím se chceme ráno probouzet.

Jak se díváte na postupně vyplácené provize u životního pojištění? Pomohou?

Určitě je to jedna z cest, která pomůže změnit mentalitu prodej a zmiz na mentalitu starej se a jenom tehdy budeš mít. Ale ještě k té pověsti – v USA je finanční poradenství jedním z nejváženějších a nejrespektovanějších povolání. Proč by to, pokud se změní pravidla, nemohlo za pár let platit i v Česku? Já věřím, že bude.

Co jasná definice toho, kdo může používat označení finanční poradce?

Něco podobného se už děje u investic. Proč tím pádem ne obecně? Rozhodně bychom se v České republice ale neměli pouštět do zběsilých veletočů, které během půl roku obrátí byznys vzhůru nohama a všechny klienty přivedou do bank. Banky rozhodně nejsou charita. Právě naopak.

V Česku paradoxně existuje ještě jedna hlasitá a relativně početná skupinka. Firmičky nabízející zaručené zhodnocení sto procent a víc za půl roku.

K tomu není moc co dodávat. Snad jen to, že někteří lidé jsou zkrátka nepoučitelní a zasloužili by si finanční Darwinovu cenu [ironické ocenění pro lidi, kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami dobrovolně odstranili, pozn. redakce]. Takoví exoti se ale najdou vždycky, my se jen můžeme snažit minimalizovat ztráty.

Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Na univerzitě Sungkyunkwan v jihokorejském Soulu se rok zabýval východoasijskou kulturou a sociálními systémy. Během studia publikoval reportážní texty... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK