Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak poškodit mladé důchodovou reformou?

Pokud je náhodou pravda, že se koaliční strany dohodly, že se dohodnou na důchodové reformě, měli bychom slavit. Jenže to, co zatím řízeně uniká do médií, naznačuje, že ve skutečnosti to zase bude typicky české řešení, na kterém vydělají všichni – kromě těch, kterým by reforma měla zajistit vyšší důchody.

I přes různé rituální tanečky je jasné, že reforma bude muset být postavena na osobních úsporách každého občana a že tedy budeme muset najít způsob, jak co nejlépe zhodnotit každou korunu, kterou si lidé budou spořit.

Zákonné násilí

Na začátku může – a musí – stát zákonné "násilí", tedy povinný odvod do penzijního spoření. Zároveň ale musí existovat promyšlená strategie, jak i méně majetné motivovat k tomu, aby si spořili také dobrovolně, protože ani povinné odvody nebudou stačit na nějaké zásadní vylepšení důchodu. Místo podpory vyššího důchodového spoření většina penzijních fondů naopak lobbuje za tichou likvidaci dnešního segmentu penzijních fondů, které kvůli tlaku ČNB na navyšování kapitálu a obchodnímu úspěchu některých menších fondů přestaly být tak atraktivní jako kdysi.

V diskusi o druhém pilíři se navíc automaticky předpokládá, že vzniknou nové speciální subjekty. Opravdu je to ale potřeba, se všemi náklady na vznik, provoz i dohled nových finančních institucí? Nebylo by lepší poučit se z podobného experimentu, kdy jsme zákonem přikázali vznik stavebních spořitelen – a dnes zoufale hledáme cestu, jak stavební spoření změnit?

Kdyby stát kdysi místo zbytečných požadavků na vznik speciálních institucí definoval pouze parametry produktu, nemohl by nikdo státu vyhrožovat arbitrážemi. Pro penzijní reformu už navíc infrastrukturu máme velmi dobrou – investiční společnosti, dnes nejregulovanější obor finančních služeb, který navíc může těžit z úspor z rozsahu. Pokud totiž jako investiční společnost spravuji miliardy korun v patnácti fondech, další fondy k tomu přidám s minimálními náklady. Zatímco pokud stát přikáže vznik nových institucí, budou lidé platit ze svých úspor naprosto zbytečné náklady.

Fetiš garantovaných fondů

Největším rizikem dnešní debaty o důchodové reformě je ale fetiš garantovaných fondů. Garance jsou ale velmi drahé – a pokud stát půjde tou cestou, jakou zatím naznačuje (tedy bojíš-li se o své peníze, ukládej je do konzervativního fondu), spáchá na svých občanech brutální zločin. Pokud si totiž mladí lidé budou 30 až 40 let ukládat peníze do konzervativního fondu, který vynese zhruba stejně jako inflace, budou se při odchodu velmi divit.

Důchodová reforma se totiž musí stát především účinnou lekcí finančního vzdělávání. A jednou z prvních lekcí bude muset být, že pokud investuji své úspory na penzi na pět let, mám být opatrný. Ale pokud je investuji na 35 let, můžu si dovolit volit odvážnější strategie, protože se mi to vyplatí. A pokud chci spořit s garancí, můžu si měsíčně posílat na spořicí účet v bance 4 000 Kč. Na limit pojištění vkladů ve výši 100 000 eur tímto tempem dosáhnu až po 35 letech. Jen se musím smířit s tím, že výměnou za jistotu veškeré mé zhodnocení sebrala inflace.

Psáno pro Lidové noviny.


Tomáš Prouza

Tomáš Prouza

Vystudoval na VŠE v Praze mezinárodní politiku a diplomacii a na britské Open University získal titul MBA. Během studia pracoval v Nadaci Patriae a jako český a ekonomický redaktor česko-anglického měsíčníku The Prague Tribune.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK