Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Měl by stát regulovat bankovní poplatky?

Minulý týden se na serveru Peníze.cz objevila diskusní anketa s provokativní otázkou "Má proti vysokým bankovním poplatkům zasáhnout stát?". Automaticky – zvyklý na ubohou úroveň diskusí na českých webech – jsem očekával záplavu emotivních výkřiků na účet většiny bank a láskyplné ódy na Fio banku - často od stejných lidí, kteří před třemi lety stejně nadšeně opěvovali mBank.

Místo toho jsem se začetl do inteligentní diskuse, která velmi věcně probírala, zdali je to vůbec možné – a jejímž závěrem bylo, že přes krásu státní regulace nemá stát v oblasti, jakou jsou bankovní poplatky, co dělat.

A to je samozřejmě pravda. Stát nemá rozhodovat o tom, jestli stojí převod z jedné banky do jiné dvě koruny nebo deset, ale měl by zajistit dvě jiné věci – transparentnost a srovnatelnost.

Proč to dělat jednoduše…

Transparentnost není jen o tom, že mám všechny poplatky na jednom místě, ale také to, že si mohu jednoduše spočítat celkovou cenu služby. Na jednu stranu jsou dnes již ceníky bank mnohem přehlednější, než bývaly ještě před pár lety, ale vzhledem k pokračující módě čím dál komplikovanějších balíčků není vůbec jednoduché zjistit, kolik za vybraný produkt skutečně zaplatím.

Transparentnost také dostává na frak, pokud si chtějí lidé spořit. Místo jednoduchých spořicích účtů s jasným úrokem se na trhu objevuje stále více produktů, nabízejících na první pohled vysoký úrok. Jenže při bližším zkoumání tento úrok platí jen pro část úspor (máte-li více než x, ale méně než y), případně je ve formě bonusu podmíněn délkou spoření. Navíc musíte doufat, že banka bonus bez náhrady nezruší dřív, než daný čas uplyne.

Jen málokterý klient tak skutečně tuší, jaký úrok jeho úspory vynášejí (nemluvě o tom, že téměř nikdo netuší, že ony inzerované úroky jsou ještě před započtením 15% daně).

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Transparentnosti měl pomoci i nový zákon o platebním styku, podle kterého musí banky o změnách podmínek informovat minimálně dva měsíce předem – a pokud klient nesouhlasí, má právo smlouvu bezplatně a s okamžitou platností vypovědět. Jenže… Zatímco některé banky se opravdu nebojí a klienta o novotě informují, jiné toto právo skrývají v hlubinách svých webů. Asi mají důvod, proč se bát…

Ještě hůř je na tom český bankovní sektor z pohledu srovnatelnosti. Stejné operace se v ceníku různých bank jmenují jinak, oblíbené balíčky mají každý jinou skladbu, aby je nebylo možné jednoduše porovnat mezi bankami, pro rozumné srovnání spořicích účtů si nejprve musíte vypočítat efektivní úrok pro každou konkrétní částku, kterou si chcete srovnat. Obtížně srovnatelné jsou i další smluvní podmínky, zejména pro nárok na různé slevy a bonusy.

Toto babylonské zmatení má pro banky navíc velmi užitečný efekt – hledání výhodnějších nabídek je velmi obtížné a řada nespokojených klientů to velmi rychle vzdá a zůstane tam, kde je. A paradoxně je výhodné i pro banky, které se snaží získat tržní podíl levnými službami – až totiž začnou zdražovat, většinu klientů si udrží. Bohužel.

Psáno pro Lidové noviny

Foto: profimedia.cz

Tomáš Prouza

Tomáš Prouza

Vystudoval na VŠE v Praze mezinárodní politiku a diplomacii a na britské Open University získal titul MBA. Během studia pracoval v Nadaci Patriae a jako český a ekonomický redaktor česko-anglického měsíčníku The Prague Tribune.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK