Koho klame pomazánkový tuk…

Komisí nepohnula ani českou stranou (ministerstvem zemědělství) opakovaně zdůrazňovaná skutečnost, že pomazánkové máslo je, jakožto máslo sui generis, vyráběno na našem území více než třicet let a každý spotřebitel tak moc dobře víc, co od něj může čekat. Ve velkém ohrožení by totiž mohl být náhodný spotřebitel z jiného členského státu Evropské unie. V tom lze ostatně dát EK za pravdu, protože představa nepoučeného Francouze, Němce nebo Itala, který křiví ústa žvýkající bagetu namazanou česnekovým pomazánkovým máslem a džemem, je opravdu děsivá.

Pokud tedy Evropská komise dovede svůj spravedlivý boj do zdárného konce, budou se v české kotlině napříště na narozeninových oslavách konzumovat obložené chlebíčky s již zmíněným roztíratelným tukem.

Dost ale o másle. Přibližně čtrnáct dnů před vyhlášením tukové války se totiž objevilo ještě jedno podobně zajímavé rozhodnutí. Jeho autorem tentokrát nebyla Evropská komise, ale Česká národní banka, která se rozhodla udělit Československé obchodní bance pokutu za užívání označení Poštovní spořitelna.

Ochrana především

Tyto dvě zdánlivě nesouvisející zářijové události mají jedno společné – ochranu spotřebitele před klamavými praktikami dodavatelů. Jejím cílem je legislativní narovnání přirozeně pokřiveného vztahu mezi dodavateli a spotřebiteli (odběrateli). Silami působícími ono pokřivení jsou například informační asymetrie, obchodní dovednosti, komplikované obchodní podmínky apod.

Proti těmto silám, jimž je spotřebitel vydán na milost a nemilost, staví evropská a pod jejím přímým vlivem i národní legislativa informační povinnost, právo odstoupit od smlouvy nebo zákaz nekalých obchodních praktik. Díky nim by měla být zajištěna možnost spotřebitele učinit nezávislé, informované a nezkreslené rozhodnutí o nákupu výrobku nebo využití služby. Tím by následně mělo dojít k zajištění vyšší efektivity trhu.

Zvláště z pohledu liberální ekonomie by se o vhodnosti takovýchto regulatorních zásahů dalo diskutovat, nicméně zkušenost nejen z finančních trhů říká, že ochrana před klamáním spotřebitele je věc dobrá. Jenže každá mince má svůj rub a líc a v případě tzv. protektivních norem, mezi něž nepochybně předpisy o klamání spotřebitele patří, to platí dvojnásob.

Spotřebitelé průměrně inteligentní

Bude proto velmi zajímavé sledovat vývoj výše uvedených kauz, tedy rozhodování o žalobě Evropské komise na Českou republiku, stejně jako o (případné, ale pravděpodobné) žalobě ČSOB na Českou národní banku. Soudy (ESD, Nejvyšší správní soud) se v nich totiž budou muset zabývat interpretací pojmů jako je průměrný spotřebitel, klamavost nebo nekalá obchodní praktika. Zvláště ESD se přitom této problematice již v minulosti věnoval, a to např. v rámci rozhodnutí ve věci Gut Springenheide a Tusky z roku 1998. Výsledky uvedeného sporu se promítly do Směrnice Evropského parlamentu a Rady o nekalých obchodních praktikách (2005/29/ES), podle které je chráněn průměrný spotřebitel, tedy takový, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory.

Zda může být takový spotřebitel oklamán pomazánkovým máslem nebo nabídkou Poštovní spořitelny se snad brzy ukáže! Možná se nám pak definice rozšíří o spotřebitele průměrně inteligentního nebo přiměřeně podezřívavého.

A co vy, nechali jste se oklamat?

Autor je právník společnosti Partners

Foto: profimedia.cz