Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Monika odchází do penze

Pavel Kohout
Pavel Kohout
12. 5. 2008
 13 969

Před třiceti lety, v roce 1978, jsme žili v přísně střežené pevnosti zvané Varšavská smlouva. Neexistovaly soukromé podniky a veškerý ekonomický život byl monopolizován státem. Lidem bylo namlouváno, že výměnou za svobodu získávají více sociálních jistot. Někteří tomu i věřili. Uplynulo třicet let a česká ekonomika i společnost se změnily k nepoznání. Jsme mnohem svobodnější, ale svoboda znamená i více zodpovědnosti.

Monika odchází do penze
Nyní máme možnost ovlivnit náš život na desítky let dopředu. Ještě je šance provést reformy, aby lidé, kteří v roce 1978 byli dětmi, nemuseli ve stáří trpět bídou, nejistotou a úzkostí. Ještě je čas něco udělat.
 
Tento článek poskytuje představu, co se může stát, když svou dnešní zodpovědnost zanedbáme. Někoho možná následující řádky udiví, nekoho pohorší, někdo bude nesouhlasně kroutit hlavou. Ale pamatujte: kdyby vám někdo před třiceti lety líčil reálie roku 2008, asi byste také kroutili hlavami. Skutečnost může být ještě mnohem horší, než jak je zde líčeno. Záleží na nás – zda se potřebné reformy povede prosadit.

Praha, leden roku 2038

Monika, ročník 1968, opouští své pracoviště. Navždy. Od února jí bude sedmdesát, a má tudíž nárok na státní starobní důchod. Její místo nezůstane volné ani den. Brousí si na něj zuby celá řádka stále svěžích šedesátníků. Každý si chce před důchodem ještě vydělat. Práce pro starší je dost, takže nedávné zvýšení důchodového věku nezpůsobilo růst nezaměstnanosti. 

Monika sama opouští svoji práci se smíšenými pocity. Na jedné straně si ráda odpočine… Ale na druhé straně se děsí toho, co bude následovat. Měsíční penze ve výši 1300 eur – méně než třetina její poslední čisté mzdy – by kdysi byla považována za velmi slušné peníze. Dnes, v roce 2038, umožní stěží přežít. Moničin životní standard nebyl nijak přemrštěný: Byt na Chodově, nepříliš daleko od pražského centra a malý ojetý elektromobil, který na jedno nabití dojede právě tak k nejbližšímu nákupnímu centru a zpět.

Moničin byt o rozloze padesát metrů čtverečních je vybaven prostorovou televizí a všemi dalšími elektronickými hračkami pro ukrácení volného času. Takové věci dnes ostatně stojí pakatel. Zaplatit energii, vodu, daň z nemovitostí a základní potraviny se ovšem prodraží. Za jejího mládí se u většiny bytů platil nájem nebo hypotéka. Dnes jsou nájemní byty doménou chudých imigrantů a většina hypoték je splacena. Bytů je dnes na trhu nadbytek.

Pronájmy už nevynášejí

V první čtvrtině století si lidé mysleli, jak je skvělé investovat peníze do bydlení s tím, že na důchod budou žít ve svém a ještě pobírat nájemné ze své investice. Jenže pak se ukázalo, že bytů je na trhu více než nájemníků. Přetlak výstavby z období desátých a dvacátých let způsobil, že z většiny bytů se stala nepříliš výdělečná, nebo dokonce ztrátová investice.

Do značné míry se opakoval stejný vývoj jako v Německu, kde od 80. let 20. století ceny bytů klesaly. Výjimkou v Praze je historické centrum od Dejvic po Vinohrady, které nejprve ovládli bohatí Italové a Rusové, později také Číňané, Indové a příslušníci „ropných národů“. Rozsáhlá sídliště, kterým padla za oběť většina lesů v širokém prstenci od Unhoště přes Jílové u Prahy až po Mnichovice, se však ukázala být ekonomickým propadákem.

Očekávání růstu cen novostaveb se opíralo o předpoklad neustále rostoucí poptávky. Ten se však nenaplnil. Namísto mladých solventních manažerů, o nichž většina pronajímatelů snila, přišli nezámožní Turci, Alžířané, Pákistánci, Nigerijci, Laosané a mnozí další. Zprvu to konzervativním Čechům vadilo, ale zvykli si. Pronajmete byt jemenské rodině za pár stovek eur měsíčně, anebo jej necháte prázdný, bez výnosu a s povinností platit poplatky a daň z nemovitostí? Bylo to právě radikální zvýšení této daně v rámci reformy veřejných financí z roku 2025, které přimělo české majitele bytů hledat nájemce takřka za každou cenu.

Dámy vědí své

Monika nyní uvažuje, že by si mohla přibrat spolubydlící a rozdělí se s ní o náklady na bydlení. Dělá se to tak běžně. Má pár dobrých přítelkyň z dámského klubu ve své čtvrti. Ale snad to ještě nebude nějaký čas zapotřebí. Naštěstí má syna, který ji podporuje. Často a ráda o něm v klubu mluví.

Dámy se pravidelně scházejí, povídají si, kritizují stále rostoucí ceny. Vláda tvrdí, že inflace se pohybuje kolem 2,5 procenta, ale ony vědí své. Pyšně ukazují obrázky vnoučat, tedy pokud je mají. Monika má to štěstí. Její syn Martin je otcem krásných dvojčat, které se před čtyřmi lety narodily jeho americké ženě Lucienne.

Martin je elektroinženýrem a před časem využil imigrační pobídku americké vlády. Na přelomu století nebylo obvyklé, že by vlády podporovaly imigraci ve velkém. Investiční pobídky lákaly kapitálové investice, ale na trhu pracovních sil převládalo ochranářství. Jenže zanedlouho se to změnilo. Peněz byl ve světě nadbytek, ale lidský kapitál stále vzácnější.

Pod tlakem většinové populace navíc přijaly vlády některých států – zejména USA, Velké Británie a Austrálie – opatření na podporu bělošské populace. Politická korektnost sem, politická korektnost tam. Primitivní rasové instinkty nakonec způsobily, že bílí obyvatelé východní Evropy byli najednou v kurzu. Zejména ti mladí a vzdělaní. Amerika si uvědomila, že potřebuje novou krev a nové mozky – a to pokud možno takové, které budou vyznávat americké hodnoty.

Noví Američané

Tak se stalo, že jednoho krásného dne Martin přiletěl do Nového Yorku a ještě tentýž den při slavnostní ceremonii pod Sochou svobody přísahal věrnost Spojeným státům americkým. Díky jeho původu a vzdělání se naturalizace obešla bez mezičlánku v podobě zelené karty. Spolu s ním tento obřad podstoupilo dalších několik set mladých Čechů.

Tito čerství Američané neutíkali ze své vlasti kvůli hladu ani kvůli politickému pronásledování jako jejich předchůdci z 19. a 20. století. Ze starého konitnetu je vyhánělo zvyšující se daňové břemeno, stále menší možnost seberealizace a hlavně gerontokracie, jak posměšně nazývali politicko-ekonomický systém vládnoucí v České republice a vlastně i v mnoha jiných zemích Evropské unie.

Gerontokracie byla přímým důsledkem demokracie spojené se stárnutím populace. Voličstvo stárlo a měnily se jeho preference. Politické strany se předháněly v nabídce životních jistot a výhod pro seniory. Ale každou sociální výhodu musí někdo zaplatit. Politici se snažili zavděčit starším ročníkům na úkor mladších a bohatších. Předpokládali, že hegemonie voličů v důchodovém a předdůchodovém věku umožní zvýšit daně a zachovat štědrý sociální stát slibující důchodcům jistoty.

Teoretické možnosti permanentní vlády důchodců – gerontokracie – se věnovali již v roce 2001 němečtí ekonomové Hans-Werner Sinn a Silke Übelmesserová. Ve své práci nazvané „Kdy Němce uvězní v pasti jejich penzijní systém?“ si položili otázku, za jak dlouho přinesou demografické změny permanentní vládu starců. Spočítali, že do roku 2023 zůstane střední věk voličů v Německu pod kritickou hranicí, což znamená, že reforma penzijního systému bude demokraticky prosaditelná v tomto termínu. Po roce 2023 by se podle propočtů Sinna a Übelmesserové mělo Německo stát gerontokratickou společností, kde staří rozhodují o mladých. „Pouze strach, že mladí mohou emigrovat (a snad jistý altruismus) zabrání důchodcům úplně vysát produktivní generace,“ uváděla práce z roku 2001.

Rok 2023 minul a v Německu k žádné skutečné penzijní reformě nedošlo. O rok později byl tehdy šestasedmdesátiletý Sinn hostem televizního kanálu ZDF. Na otázku, kde se stala chyba, odpověděl: „Nikdy jsem nebyl extremistou v tom smyslu, že bych chtěl zrušit průběžný státní penzijní systém. Nicméně když se státní penzijní systém vymkne svými rozměry kontrole, představuje zásadní překážku pro tvorbu lidského kapitálu.

Přehnané přerozdělování představuje morální hazard, v jehož důsledku byli rodiče demotivováni k tomu, aby měli děti. Když se spoléháte na státní důchod, proč se věnovat rodině? Ale lidé zapomínali na to, že jejich budoucí penze budou beztak muset platit jejich děti. Děti, které se rozhodli nemít. Chybou byl přepjatý důraz a přehnaná důvěra ve státní pilíř penzijního systému.“ V roce 2023 byl mediánový věk německých voličů 53 let; o sedm let více než v roce 2000. Na reformu bylo pozdě.

Česká ekonomika měla v tomto směru výhodu: její růst dlouho táhla generace 70. let, která v Německu zdaleka nebyla tak početná. Vláda se domnívala, že početně slabší, ale přesto významná generace 2000–2010 vykoná podobnou službu. Ale mýlila se.
Ti mladší a bohatší zkrátka odešli, utekli, emigrovali, vzali roha, případně kramle.

Česká republika se stala zemí důchodců. Většina mladých lidí a dětí měla pleť v různých odstínech hnědé. Přišli z chudých zemí, vydělávali málo a neplatili téměř žádné daně. A ačkoli od roku 2010 takřka permanentně vládly různé spíše populistické než fiskálně zodpovědné koalice, nakonec nezbylo nic jiného než šetřit na důchodcích. Alternativou byla platební neschopnost státu – a tu nechtěli riskovat dokonce ani populisté.

Husákova vnoučata
Když se v roce 2002 Martin narodil, téměř nikdo se tímto problémem nezabýval. Tehdy školy a školky praskaly ve švech. Všichni si mysleli, že probíhá populační boom, který problémy penzijního systému vyřeší sám od sebe. Jenže ve skutečnosti šlo jen o opožděné a oslabené echo posledního skutečného baby boomu, který probíhal v 70. letech 20. století.

„Nedívatelné“ televizní programy tehdejšího jediného státního kanálu přiměly lidi věnovat se po večerech nejstarší lidské zábavě, spíše než sledovat obrazovku. Byty byly tehdy na příděl, pouze pro rodiny s dětmi, což ve spojení s nedostatkem antikoncepce tvořilo ideální podmínky pro vysokou porodnost.

Monika prožila větší část svého dětství v 70. letech na vesnici. Tehdy tam žili lidé různého věku. Časem však mladí začali odcházet do měst, děti se nerodily a lidé středního věku stárli. Když bylo Monice čtyřicet, většina českého venkova vypadala jako domovy důchodců. Z mladších zůstávali jen ti s nižším vzděláním. Všichni svorně opovrhovali nadutými měšťáky, ale kdo měl možnost, vydal se přece jen do města za lepším. Monika nebyla výjimkou. První v rodině získala vysokoškolský diplom a zůstala v Praze. Stejně jako většina jejích vrstevníků.

Populační vlna „Husákových dětí“ byla poslední svého druhu. Generace prvního desetiletí 21. století byla nejen méně početná, ale také zcela jiná svou přirozeností. Tyto děti se narodily již na svobodě, znaly jazyky, cestovaly, studovaly v zahraničí a ke své vlasti necítily sentimentální vazby. Namísto vepřové s knedlíkem a zelím preferovaly pizzu. Pivo považovaly za nápoj pro dědky. Když dospěly, absolutně nechápaly, proč musejí většinu svého platu obětovat na oltář stárnoucí vlasti.

Nenasytný stát
Také Martin utrpěl šok při pohledu na svoji první výplatní pásku. Šok doprovázený chutí se vzbouřit. Na studiích se nikdy nezajímal o daně, důchodový systém a podobné nudné věci. Mlhavě tušil, že výdělečně činní lidé platí část svých příjmů na daních jako poplatek za veřejné služby poskytované státem.

Nebyl žádný extremista a věděl, že stát zkrátka něco stojí. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že z celkové superhrubé mzdy, která tvoří náklady jeho zaměstnavatele, mu stát nechává jen asi čtyřicet procent! A k tomu nutno připočíst daň z přidané hodnoty 25 procent – důsledek jedné z mnoha dalších „reforem“ veřejných financí.

Vláda tvrdila, že daně je nutné zvýšit, aby zůstaly zachovány sociální vymoženosti. Kupodivu žádného politika nenapadlo, že nízké daně jsou rovněž sociální výhoda. Politici uvažovali o občanech jako o poddaných, ale to již pro novou generaci neplatilo.

Martin sice vlastnil malý byt na Bohdalci po otci, který zemřel v roce 2020, ale přesto si snadno spočítal, že jeho čistá mzda stačí maximálně na přežití. Nikoli na založení rodiny, nikoli na slušný život. Takže když od americké vlády dostal imigrační pobídku spojenou s daňovými prázdninami, neváhal.

Prodal byt Mongolům a jako památku na tatínka si vzal pár jeho fotografií. A český daňový a penzijní systém přišel o dalšího poplatníka. Celkově v průběhu let 2020 až 2035 emigrovalo jen asi 400 tisíc lidí, šlo převážně o špičky, které by lvím podílem přispívaly k hospodářskému růstu ve své zemi, pokud by ovšem zůstaly doma.

Monika tehdy plakala, když vyprovázela jediného syna na ruzyňské letiště. Život v cizí zemi si neuměla představit, podobně jako většina jejích vrstevníků. Tento nedostatek představivosti měl za následek, že čeští politici vůbec nedokázali dohlédnout důsledky svých činů, eventuálně své nečinnosti.

V období Moničina mládí a středního věku vládnoucí garnitury jaksi automaticky předpokládaly, že člověk se narodí doma, vyroste doma, bude doma platit daně a stráví doma svůj důchodový věk. Mobilita nové generace zasadila smrtelnou ránu propočtům expertů, kteří kdysi prohlašovali, že žádné reformy nejsou nutné.
 
Ekonomika dala expertům lekci: nelze předpovídat budoucnost pouhým protažením křivek. Občas dochází k zásadním kvalitativním změnám, které nemusí mít vždy příjemné důsledky. Česká republika začala ve větším měřítku připomínat vývoj české vesnice v průběhu Moničina života. Stárla, šedivěla, ztrácela výkonnost, zatímco mladí utíkali do světa. Ztrácela šanci na budoucnost.

Cestou domů z posledního pracovního dne své kariéry se Monika staví koupit něco k večeři. Míjí buddhistický chrámek, který si na sídlišti postavili Laosané. Zamíří do alžírského obchodu. Ceny jsou celkem příznivé, i když hlavní atrakci podniku – čerstvé skopové – si Monika nikdy neoblíbila. Kupuje chléb, pár cibulí, konzervu s fazolemi a kousek masa. Ráda by si dopřála dobrou čokoládu, ale nechá si zajít chuť. „Copak mám peněz jak Maďar?“ pomyslí si.

Bohatý jako Maďar
Monika pochopitelně nemá tolik peněz jako maďarský důchodce, jehož vláda začala s penzijní reformou poměrně včas. Povýšení Češi se tehdy Slovákům, Maďarům a Polákům posmívali. Byli zvyklí, že české země v historii vždy vedly ve středoevropském regionu co do vyspělosti ekonomiky a životní úrovně.

Jenže již v roce 2006 měli Maďaři o 70 procent více úspor v penzijních fondech než Češi. Tento rozdíl se postupem času zmnohonásobil. Češi si dělali z Maďarů legraci kvůli tehdejšímu špatnému stavu jejich veřejných financí – ovšem šlo o krátkodobé náklady na uskutečnění reforem. Ze strategického hlediska na tom Maďaři vydělali, protože včas reagovali na největší hrozbu – stárnutí populace.

České vlády se reformě vyhýbaly. Zčásti z důvodů nevalného finančního vzdělání většiny českých politiků, zčásti v důsledku iracionálního strachu. Všichni se drželi poučky jednoho z českých premiérů, který tvrdil, že průběžný penzijní systém nelze vytunelovat, protože peníze se v něm nehromadí a nemohou být tudíž zneužity. Tato „moudrost“ se stala výmluvou pro finanční nezodpovědnost a řešení problémů se odkládalo na příští volební období.

 Volební období plynula a plynula, a dlouhá léta se nic nedělo. „Vidíte?“ ušklíbali se odpůrci reforem „Žádná reforma nebyla zapotřebí, my jsme to přece říkali.“ Jenže pak začaly „Husákovy děti“ odcházet do penze. Bez náhrady. Chytřejší a ekonomicky aktivnější část mladé generace šla za oceán. A penzijní systém nekrytý rezervami se začal řítit do propasti deficitu.

Úspory se rozplynuly
Monika sice pravidelně spořila do dobrovolného penzijního fondu, ale krátce před odchodem do penze zjistila, že celoživotní úspory vydají méně, než čekala. Fond nebyl nikdy vytunelován, ale stát jej nutil investovat většinu rezerv do státních dluhopisů. Monika tak vlastně celý život půjčovala vládě peníze. Za jejího mládí se věřilo, že státní dluhopis je bezriziková investice. Skutečnost byla po letech poněkud jiná.

 Stát sice platil plně a včas kupony i jistiny jím emitovaných cenných papírů, jenomže výnosy pevně úročených dluhopisů ohlodával růst životních nákladů. Začátkem tisíciletí upadla ekonomika eurozóny do hospodářské stagnace.

Evropská centrální banka ve snaze pomoci evropskému hospodářství podstatným způsobem snížila úrokové sazby. Fungovalo to – ale nikoli bez nákladů. Růst objemu peněz přinesl růst cen. Ještě v prvním desetiletí se zdálo, že půjde o mimořádný jev. Jenže pak se z mimořádného jevu stalo pravidlo.

Evropská centrální banka již nikdy více nepřistoupila k restriktivní měnové politice. Za normálních okolností by evropští bankéři úrokové sazby opět zvedli, ale z politických důvodů to nebylo možné. Inflace byla tedy snížena změnami metodiky. Harmonizovaný index spotřebitelských cen již od samého počátku v 90. letech neobsahoval přímé náklady na bydlení. Dále byly vyloučeny z měření inflace „volatilní“ položky, jako ceny energií a potravin.

Pokračovalo se s tzv. hédonickým oceňováním, což znamená, že nové, údajně kvalitnější a modernější výrobky byly hodnoceny jako levnější než výrobky staré. Že nové výrobky vydržely na rozdíl od starých jen rok či dva, již nikdo neměřil. Cenový index přestal být ekonomickou veličinou a stal se nástrojem propagandy.

Hrátky s inflací

A kromě toho index spotřebitelských cen nikdy nezahrnoval daně, zejména daně z nemovitostí, které ve 20. letech 21. století raketově vzrostly. O jejich zásadním zvýšení se uvažovalo již v roce 2002, ale tento úmysl byl odložen z politických důvodů. Když však již nebylo možné zvyšovat daně z příjmů a DPH, přišly na řadu nemovitosti. A také daně z kapitálových výnosů, z úroků, spotřební daně z oficiálně „nezdravých“ výrobků, ekologické daně, daně z majetku, daně z vlastnictví automobilů, daně z garáží, daně za parkování na ulici…

Nakonec cenový index zahrnoval již jen několik položek, převážně průmyslových výrobků dovážených z Indie, z nově industrializovaných zemí Afriky a částečně ještě z Číny. Inflace podle oficiálních údajů kolísala kolem 2,5 procenta, bankéři a politici byli spokojeni. Méně již občané, neboť náklady rostly mnohem rychleji než inflace a rychleji, než činilo zhodnocení penzijních fondů. Na růst indexu životních nákladů si však nemohl nikdo stěžovat, neboť nebyl oficiálně sledován: ani Evropská centrální banka, ani statistické úřady jednotlivých členských zemí Evropské unie jej nepublikovaly.

Státní penze postačí Monice na náklady spojené s bydlením, úspory z penzijního fondu pokryjí jen náklady na základní potraviny. Monika byla nyní vděčná, že se ještě v relativně mladém věku nechala přesvědčit k uzavření životní pojistky. Nikdy sice pojišťovnám příliš nevěřila, ale výsledek ji kupodivu příjemně překvapil: pojišťovna investovala rezervy do akcií, jejichž hodnota byla nafukována růstem objemu peněz v ekonomice.

Šlo tedy o přesně opačný mechanismus, než jaký se uplatňoval u dluhopisů. Díky mohutným lobbistickým tlakům pojišťoven na Evropskou unii se navíc kupodivu podařilo zachovat některé daňové výhody pro životní pojištění, což byla ojedinělá výjimka.

Děti jako investice

Kdyby se Monika blíže zajímala o finance, věděla by, že podobně růst objemu peněz „zacvičil“ s výnosy akcií a dluhopisů ve Velké Británii v období 1960–1990 a ještě ve větší míře ve většině zemí Latinské Ameriky v tomtéž období. Nyní se historie do značné míry opakovala.

I tak, nebýt peněz od Martina, asi by byla nucena žít velmi skromně. Nikdy by si bývala nepomyslela, že bude existenčně závislá na synovi. V jejím mládí spíše platilo, že děti žebraly peníze od svých rodičů, kteří byli na penzi. Nyní se ukázalo, že rodiče vícera dětí mají na penzi podstatně vyšší životní úroveň než ti, kteří dali přednost kariéře. Úspory spolykaly daně a inflace, zatímco děti se ukázaly být velmi cenným kapitálem. Samozřejmě pouze dobře vychované děti.

 Monika byla ráda, že svého syna dobře vychovala. Její sou-sedka Petra na tom byla mnohem hůře. Potřebova-la totiž nutně závažnou operaci, kterou neměl kdo zaplatit. Ano, i v roce 2038 česká ústava garantovala občanům „na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“.

Čertovo kopýtko tohoto ustanovení ovšem bylo v tom, že zákon mohl v souladu s ústavou omezit přístup občanů k lékařské péči, kterou zákonodárci považovali za „nadstandardní“. A tak byl v roce 2032 přijat zákon, který za „nadstandardní“ považoval téměř jakoukoli nákladnější zdravotní péči od určitého věku. A tak se stalo, že starší lidé, jako ekonomicky neperspektivní, měli zdarma nárok maximálně na paralen a na široký sortiment léků tišících bolest.

Monika vstupuje do svého bytu a pouští zprávy prostorové televize. Svěže působící padesátiletá hlasatelka oznamuje, že parlament schválil změnu Hippokratovy přísahy: „Každý lékař má povinnost respektovat právo pacienta na milosrdnou smrt, a to i v případě, kdy pacient není schopen o ni požádat.“
Monika vstává a jde si uvařit kávu.

Autor je ředitel strategie Partners. Ilustrační foto: Stockxpert.com.
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
78
+

Sdílejte

Diskutujte (49)

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo