Na důchod konečně jinak?

Po letech diskusí a přešlapování na místě se zdá, že se v případě reformy penzijního systému věci trochu hnuly z místa. Parlamentem totiž nedávno prošly zákony, které prodlužují věk pro odchod do důchodu  na 65 let v roce 2030 a povinné pojištění z 25 na 35 let.

Kromě toho se chystají i některé změny v zákoně o penzijním připojištění. V připravované  důchodové reformě zatím chybí tzv. třetí pilíř, tedy možnost, aby mohli občané kromě státní penze a vlastního penzijního připojištění svěřit část peněz na penzi soukromým penzijním fondům, jako je tomu třeba na Slovensku. Přesto jde o první náznak, že se něco mění.

Tlak majitelů fondů
Jak řekl Finmagu náměstek ministra financí Milan Šimáček, donedávna působily debaty o změnách v zákoně o penzijním připojištění z roku 1994, otevřené Ministerstvem financí, spíše platonicky. V poslední době ovšem tlak na změny ze strany Ministerstva financí zesílil. Nejistota na finančních trzích, kterou přinesly důsledky finanční krize v USA, přinesla navíc řadě penzijních fondů ztráty. Jsou proto nuceny navýšit kapitál podle požadavků ČNB a roste snaha změnit stávající systém.

Chystaná změna v penzijním systému počítá se třemi základními body: s oddělením majetku klientů penzijních fondů od aktiv jejich akcionářů, zřízením zvláštního účtu pro důchodovou reformu a lepší motivací zaměstnanců a zaměstnavatelů ke spoření na důchod.

Podle současné legislativy musí skončit hospodaření fondů v každém roce v plusu. Případné ztráty, což je v souvislosti s propadem finančních trhů aktuální problém, hradí jejich akcionáři. Fondy musí proto investovat konzervativněji, což se odráží v jejich nízkých výnosech a menších částkách, které vynakládá na penzijní připojištění část zodpovědných Čechů. Je přitom veřejné tajemství, že většina z nich má penzijní připojištění hlavně kvůli státnímu příspěvku. A někteří také kvůli daňovým úlevám.

Chystaná změna zákona, která počítá s oddělením peněz majitelů fondů od peněz pojištěnců, by tedy přispěla ke zrušení nesmyslného požadavku, aby fondy v žádném roce nevykázaly ztrátu, nebo ji hradili jejich majitelé. Mohly by tedy investovat agresivněji a díky vyšším průměrným ročním výnosům přilákat daleko víc klientů.

Podle připravované právní normy, na které se shodli Ministerstvo financí, Ministerstvo práce a sociálních věcí, ČNB a zástupci penzijních fondů, by vedle sebe existovaly „staré“ penzijní fondy, které by působily podle současného zákona, a nové, jejichž investiční politiku by neomezovalo žádné pravidlo o nutnosti uhradit každý rok případnou ztrátu. Spravovaly by je správcovské společnosti, kterým by podle Šimáčka náleželo určité procento ze spravovaného majetku.

Zmizel by tak i jiný méně známý právní problém. Jde o to, že pokud by nyní skončil nějaký penzijní fond v konkurzu, byly by nároky účastníků penzijního připojištění součástí konkurzní podstaty tohoto fondu. Podobné obavy zůstávají naštěstí spíše v oblasti teorií. Český penzijní systém je poměrně stabilní – penzijní fondy působící v ČR totiž spravují renomované instituce, včetně předních zahraničních finančních společností s vyšším ratingem, než má ČR.

Kdo zaplatí za akvizice?
Náklady, které si vyžádají tyto změny, stejně jako celá chystaná penzijní reforma, mají být hrazeny z nově zřízeného zvláštního důchodového účtu, a to díky přebytkům ze systému důchodového pojištění ze státního rozpočtu, dále z výnosů z dividend a držeb majetkových účastí států. Podle Šimáčka je v tomto systému aktuálně 7,4 mld. Kč. Teď, po schválení státního závěrečného účtu, by tam mělo přitéct dalších deset miliard korun.

Chystané oddělení aktiv vlastníků penzijních fondů od peněz, které do nich vložili jejich klienti, naráží na známý problém. Řada občanů samozřejmě ráda přestoupí do nových penzijních fondů, které budou investovat podle nových pravidel.

Kdo ale uhradí akviziční náklady stávajících penzijních fondů, které vznikly kvůli získávání nových klientů? Ti, kteří z těchto fondů odcházejí nebo z nich hodlají odejít, je hradit nechtějí. Správci fondů připouští, že náklady na získávání nových klientů rostou.

Šimáček konstatuje, že není zcela fér účtovat tyto náklady starým klientům. Pokud ale bude někdo chtít opustit starý fond, bude muset bohužel nějakou část závazků uhradit. Spekulace, kolik by to mělo být, označil ovšem za předčasné.

Klienty penzijních fondů nepotěší ani další chystaná změna pravidel penzijního připojištění. Maximální výše státního příspěvku ve výši 150 korun má být sice zachována, aby ho ale klient dostal celý, bude muset spořit místo stávajících 500 korun měsíčně 700–800 Kč. Atraktivita penzijního připojištění se tak logicky sníží. Šimáček se přesto nedomnívá, že zájem o spoření na důchod klesne.

Stát místo toho chystá významné daňové úlevy. Šimáček přitom upozorňuje, motivace českých občanů prostřednictvím státního příspěvku není v jiných zemích běžná. Obyvatelé zemí, jako je Švýcarsko či Německo, jsou motivováni pomocí daní. V dalších státech nic podobného neznají. Jejich motivace vychází čistě z toho, že si jejich občané uvědomují potřebu naspořit si dostatek peněz na důchod.

Tři druhy penzí
Chystaný zákon předpokládá, že si Češi budou vybírat ze tří způsobů výplaty peněz, naspořených na penzi. První představuje jednorázové vyrovnání (výplatu) prostředků z fondu. Ministerstvo není jejím příznivcem, navrhuje proto, aby byl takovýto výběr peněz výrazně zdaněn.

Další možnost představuje výplata penze po určitou dobu, u níž by byla stanovena dolní a horní hranice vyplácené renty nebo období výplaty peněz, například na deset let. Stát chce podle Šimáčka maximálně zvýhodnit třetí možnost. Jde o to, že po dovršení důchodového věku by občané dostávali pravidelnou doživotní rentu (penzi). „Měli bychom občany dostatečně motivovat, aby si vybrali tento způsob výplaty důchodů. Třeba odečitatelnou položkou ve výši 36 tisíc korun ročně,“ míní Šimáček.

Výplatu těchto penzí by převzala specializovaná životní pojišťovna, která by na základě matematických modelů vypočetla, kolik z naspořených peněz bude bývalý klient penzijního fondu každý měsíc pravidelně dostávat ke státnímu důchodu.
Věk se prodlužuje. Podobný systém by tedy byl na první pohled vhodný pro důchodce, který se dožije vysokého věku, a naopak pro zmíněné pojišťovny u penzistů, kteří si důchod příliš dlouho neužijí.

Třetí pilíř penzijní reformy, tedy vznik soukromých penzijních fondů, které by občanům zhodnocovaly část peněz na důchod, je v kompetenci Ministerstva práce a sociálních věcí. Podle Šimáčka je třeba nejprve spočítat, kolik peněz (jaké procento ze sociálního důchodového pojištění) by bylo možné převést do soukromých penzijních fondů a stanovit, jaké případně další finanční instituce budou moci být příjemcem peněz ze státního důchodového systému.

Zatím také není jasné, zda by se do penzijního připojištění nemohly zapojit i další subjekty, například podílové fondy.

Jde o návrhy, které mohou doznat řadu změn. Budou nové penzijní fondy pro občany skutečně atraktivní? Neklesne přece jen kvůli plánovanému zvýšení částky, při které bude možné získat maximální státní příspěvek, zájem o penzijní fondy?

Část občanů využívá pro spoření na důchod i stavební spoření, které bylo díky rozsáhlému příspěvku ze strany státu předmětem nemalé kritiky. Šimáček se nechce k možným změnám vyjadřovat. Upozorňuje, že jde o fungující instrument, uznává ale, že státní příspěvek je neobvykle vysoký. V živé paměti jsou navíc zkušenosti s „předzásobením“, tedy uzavíráním velkého počtu smluv za výhodnějších podmínek v době, než se podmínky pro získání státní podpory u stavebního spoření zpřísnily.

Nízké výnosy stávajících penzijních fondů řadu mladých od investování do penzijních fondů spíše odrazují a je otázka, jak tomu bude v budoucnu. Zda se tedy možnosti občanů spořit či investovat na důchod nerozšíří. Zajímavé by mohly být například fondy životního cyklu, motivující k investicím i státním příspěvkem. Na druhé straně by zase neměl nikdo bránit penzijním fondům, vzniklým podle nových pravidel, aby využívaly obdobnou strategii a navíc lákaly občany na státní příspěvek.

Nízké výnosy stávajících penzijních fondů vedly zatím k tomu, že do nich velká část českých občanů vložila jen tolik, aby získávali maximální výši příspěvku od státu a většinu peněz vkládali do výnosnějších investic. Přinesou nově chystané fondy, stejně jako plánované zrušení šestiměsíčního časového testu u investic do cenných papírů, provázené zavedením minimální nezdanitelné částky pro roční zisky ve výši 60–100 tisíc korun od roku 2010, změnu?

Zatím jde pouze o návrhy, přičemž teze druhé zásadnější etapy důchodové reformy by měly být ve vládě na podzim letošního roku. Nezbývá přitom než doufat, že si stát při její přípravě vezme to nejlepší ze zkušeností okolních i dalších zemí.