Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zatím se nic zlého neděje

| 11. 11. 2008 | Vstoupit do diskuze

„Pokud by jakákoliv soukromá finanční instituce postupovala podobným způsobem jako dnešní český stát, například by soukromá životní pojišťovna nevytvářela dostatečné rezervy na krytí svých závazků vůči pojištěncům, byla by odhalena příslušným státním dohledem a donucena tuto nesrovnalost, ohrožující její klienty, okamžitě napravit.“

Zatím se nic zlého neděje

Perspektiva důchodového systému se stala již evergreenem české politiky. Více než 15 let se u nás s různou mírou nasazení toto téma vrací do veřejné debaty, je součástí agendy všech postupně přicházejících a odcházejících vládních uskupení. V tom se nijak neodlišujeme od vyspělých zemí, a mohlo by se tudíž zdát, že vše je v nejlepším pořádku.

Nakonec v této debatě zatím vždy spíše dominovala významná váha hlasů volajících po velké rozvaze před jakýmikoliv konkrétními reformními kroky. Současná vláda zahájila své účinkování v rámci daného tématu poměrně ambiciózně. Ve svém programu si rozfázovala tento úkol do tří etap a zdálo se, že bychom se skutečně mohli dočkat i zásadnějších systémových změn ve směru posílení individuálního spoření na důchod.

Nicméně ve skutečnosti tato naděje nebyla nikdy příliš velká především vzhledem k tomu, že se v zásadě nic podstatného nezměnilo ani za této „reformní“ vlády, pokud jde o naléhavost, s jakou domácí politici (čest výjimkám) problém penzijní reformy vnímají.

Bylo by to snad akceptovatelné, kdybychom, podobně jako v mnoha vyspělých zemích na západ od nás, v důchodovém systému disponovali významnými kapitálovými rezervami, včetně veřejného I. pilíře. Kdyby se velké skupině našich penzistů po odchodu do důchodu nesnížil dramaticky (o desítky procent) jejich čistý příjem. A kdybychom současně nepatřili mezi země s nejvyšší úrovní sazby pojistného na důchody na světě. A navíc; patříme mezi ty země EU, které zažijí nejrychlejší stárnutí v nadcházejících desetiletích. Bohužel, to vše je nepříjemná realita již dnešních dnů.

ROZVÁŽNÍ POLITICI, CO NIC NEDĚLAJÍ

Jaká je vlastně geneze tohoto neutěšeného stavu, proč vlastně Česká republika je dnes téměř poslední zemí v naší části Evropy, jež doposud nepřistoupila k zásadnější reformě svého důchodového systému? Příčin je pochopitelně celá řada, navzájem jsou propojeny s různou intenzitou, některé spolu téměř žádnou vazbu nemají. Uvedu jen ty, které vnímám jako rozhodující:

Z dnešního pohledu to zní možná poněkud paradoxně, ale byla to právě naše země, kdo začal jako první v postkomunistické Evropě se změnami starého důchodového systému. Již na počátku 90. let se podařilo zrušit tzv. důchodové kategorie čili preference vybraných skupin zaměstnanců (armáda, Bezpečnost, těžký průmysl). V roce 1996 začal platit nový zákon o důchodovém pojištění, jenž především nastavil harmonogram postupného zvyšování důchodového věku tehdy s cílovou hodnotou 62 let pro muže a bezdětné ženy po roce 2007.

Zvyšování věku pak bylo dále prodlouženo rozhodnutím Parlamentu v roce 2003 postupně až na 63 let a letos po schválení takzvané 1. etapy důchodové reformy již na 65 let po roce 2030. To je bez nadsázky doposud největší reálný úspěch českého „reformování“ penzí. Nijak ho nepodceňuji a jako občan a otec tří dětí jsem vděčný všem, kteří se o něj zasloužili.

Nikdy se u nás (naštěstí) nezhroutil trh práce, a tedy celková formální zaměstnanost zůstala na poměry zemí postsovětského bloku na poměrně slušné úrovni. Konjunktura posledních let tuto situaci ještě pomohla vylepšit.

Navíc stejně tak se podařilo udržet jako funkční a relativně efektivní systém výběru pojistného na důchodové pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení se často ráda chlubí tím, že vybere téměř 100 % tzv. předepsaného pojistného. Otázka samozřejmě je, kolik pojistného nebylo předepsáno.

Do aktivního věku už vstoupily silné ročníky 70. let, zatímco silné poválečné ročníky do důchodu teprve začínají postupně odcházet.

Shrnuto, čeští politici nikdy v porevoluční minulosti nebyli konfrontováni s totálním kolapsem státního systému důchodového zabezpečení. Nebyli, na rozdíl od některých jiných zemí s komunistickou minulostí, pod tlakem akutní krize tohoto systému. Jak známo, právě takový stav — tedy akutní krize — je často v politice jediným momentem, kdy jsou politici schopni začít efektivně konat.

POLITICKÉ TABU

Současně se česká politika čím dál více orientuje jen na krátkodobé cíle, Je to zřejmě výsledek mnoha souběžně působících okolností. Proporcionální volební systém opakovaně a spolehlivě vede k patovým výsledkům, prakticky každý rok se konají nějaké volby, což je v našich podmínkách téměř vždy chápáno jako součást centrální politiky, jejich témat a její odtrženosti od řešení věcných problémů. Navíc od období před volbami 2006 nastala jakási nová fáze populismu.

Vzpomeňme si na až absurdní nadílku různých sociálních dávek těsně před koncem mandátu Poslanecké sněmovny, které se zúčastnili poslanci prakticky všech politických stran, či na přehlídku předvolebních slibů, kdo více sníží ty či ony daňové sazby. Naproti tomu řešení komplikovaných dlouhodobějších problémů, z nichž navíc nelze inkasovat rychle nějaký politicky zajímavý efekt, se v manuálech PR poradců politických stran spolehlivě ocitá na černé listině zamlčovaných témat a odkládá se na neurčito.

V tomto kontextu považuji za nešťastné, že jsme v ČR nedokázali dosáhnout hlubší shody, pokud jde o věcná řešení v oblasti důchodového systému napříč politickým spektrem. Na rozdíl od mnoha sousedních i vzdálenějších zemí si stále dovolujeme luxus politického populismu a neodpovědnosti i v tak zásadní oblasti, jako je finanční zabezpečení seniorské generace.

Jeden příklad za všechny. Není to tak dávno, co skupina expertů pod vedením Vladimíra Bezděka zpracovala na základě zadání vlády rozsáhlé výpočty a modelové scénáře dalšího vývoje českého penzijního systému. Odborné kvality a výsledky práce této skupiny byly respektovány napříč politickým spektrem.

Problém ovšem samozřejmě nastal, když mělo dojít na implementaci doporučení expertů. To bylo rázem po konsensu a respektu k odborníkům. Nastal rej politických interpretací završený konstatováním, že vlastně máme na nějakou zásadnější reformu 20 let čas, protože ještě zhruba po tuto dobu by měl být náš státní systém účetně vyrovnaný.

To není ničím jiným než ukázkou nepochopení poměrně jednoduchých základů penzijní ekonomie a dlouhodobých vztahů mezi demografickými fakty a perspektivou veřejných financí. Politické konání vedené takovouto interpretací, tedy rozhodnutí, že lze věc dále odkládat, je pak rozhodnutím o dalším zadlužování mladších generací a přenášením zvyšujících se nepokrytých závazků státu ve vztahu k budoucím důchodcům na jejich bedra. Potíž je v tom, že toto vysvětlení už voličům (zejména těm mladším) nikdo neposkytuje.

Před volbami 2006 tak již nedošlo k podpisu dojednané politické dohody parlamentních stran o tom, jakými kroky bude dále postupováno při reformování systému. Po volbách vzhledem k jejich již tradičně patovému výsledku nemohlo následovat nic jiného než nekončící příběh skládání a posléze rozbíjení křehkých vládních koalic. Je zřejmé, že v takovém prostředí věcná řešení důležitých, avšak dlouhodobých problémů musejí počkat.

ČESKÁ IGNORANCE

V posledních týdnech jsme svědky nejdramatičtější a nejvíce viditelné fáze probíhající finanční krize, především v USA. Ekonomové se víceméně shodují v tom, že základní příčinou této krize byl odklon od obezřetného investování a řízení rizik ve finančním sektoru (zejména v investičním bankovnictví) podle osvědčených konzervativních zásad. Mezi ty určitě patří například udržování vyvážené pozice mezi bonitou aktiv a rozsahem závazků. Stejně tak péče o přiměřenou kapitálovou vybavenost vzhledem k očekávaným závazkům, včetně potenciálních negativních stresových situací.

Ve světle těchto čerstvých poučení nelze přístup české politické scény k dlouhodobému problému financování závazků státního důchodového systému nazvat jinak než ignorancí. Je totiž nad slunce jasné, že čím později se s ozdravnými kroky začne, tím bude celý proces bolestivější.

Nevyhnutelně směřujeme k tomu, že dnešní generace třicátníků (nemluvě o mladších) bude pobírat důchody, které v průměru místo dnešní poloviny průměrné čisté mzdy budou stěží dosahovat její třetiny. To vedle dramatických přímých sociálních důsledků bude mít i závažné makroekonomické dopady. Skupina osob v tomto věku totiž zvýši svůj podíl na celkovém obyvatelstvu z dnešních zhruba 17 % asi na 30 % už po roce 2030.

Pokud by jakákoliv soukromá finanční instituce postupovala podobným způsobem jako dnešní český stát, například by soukromá životní pojišťovna nevytvářela dostatečné rezervy na krytí svých závazků vůči pojištěncům, byla by odhalena příslušným státním dohledem a donucena tuto nesrovnalost, ohrožující její klienty, okamžitě napravit.

V opačném případě by jí hrozilo odebrání licence a konec jejího podnikání. V případě, že se takto neodpovědně chová samotný stát, dopouští se stejného hazardu se svými klienty (tedy občany) jako zmíněná hypotetická soukromá pojišťovna.

Kdo však bude oním „státním dohledem“ v tomto případě, není jasné. V demokratické zemi jím mohou být v konečném důsledku pouze sami občané — voliči, kteří nedovolí, aby nezodpovědný stát svou politikou přispíval v dlouhodobé perspektivě k podněcování generačního konfliktu a v konečném důsledku k ohrožení samotné demokracie v zemi. Nezbývá než nadále věřit ve zdravý rozum a politický cit našich občanů.

Autor je prezident Asociace penzijních fondů ČR. Článek vyšel ve finanční příloze týdeníku Reflex, připravené ve spolupráci s Finmag.cz. Foto: Profimedia.cz.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK