Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Penze v ohrožení

| 1. 11. 2007

Říká se, že budoucnost je nejistá a že v politice to platí dvojnásob. Asi ano, výjimky ovšem existují. Jednu věc totiž politici vědí poměrně bezpečně a my s nimi. Dnešní třicátníci a mladší dostanou od státu mnohem menší důchod, než jaký dnes čeká na jejich rodiče. Dokonce tak malý, že jim to nemusí stačit ani na zaplacení běžných potřeb, jako je bydlení, oblečení a jídlo.

Penze v ohrožení
Tedy – k tomuto vývoji bezpečně dojde, pokud se politici včas nedohodnou na reformě penzí. A tuto jistotu zatím nemáme. Pro mladé Čechy to mimo jiné znamená volbu, jak se k tomu postavit: čekat, co bude, nebo sáhnout do kapsy a zkusit se o svoji budoucnost postarat sám.

Významné události často komplikují banální problémy. O tom ví své i politici sdružení v komisi pro penzijní reformu, nejsložitější a nejdůležitější reformní úkol, který před naší politickou reprezentací stojí. Na rozjezd téhle komise se vlastně čekalo dva roky. Napřed do toho přišly volby, pak loňské tahanice o vládu. Letos v září proběhly dvě schůzky, spíš jen seznamovací. Jednat naplno se začalo až 17. října. Nebyl to ale šťastný den. Kvůli jednání parlamentu se improvizovalo a narychlo se posouval začátek. Delegát zelených ovšem nebyl v tu chvíli na telefonu, muselo se tedy jednat bez něj a zelení pak posílali své názory dodatečně poštou.

Tím ovšem potíže ze strany nejmenšího člena vládní koalice končily. S návrhy svých kolegů totiž nemají problémy. Horší to je s dalšími stranami: ODS se zatím nemůže shodnout ani se sociální demokracií, ani s lidovci. A stejně tak lidovci a ČSSD mezi sebou. Nejhorší je to však s komunisty: ti na rozjezd fatálně důležitých jednání překvapili ostatní návrhem dvacet let počkat, a pak se uvidí. Nutno ještě dodat, že jednání v této chvíli uvízlo na problémech, které jsou jen slabým odvarem toho, co politiky teprve čeká.

ŠPIDLA TO VÍ
Dnes stále ještě funguje penzijní stroj poměrně spolehlivě a pohodlně. Není třeba se o nic starat, nad ničím si lámat hlavu. Stát od nás potichu měsíc co měsíc vybírá speciální důchodovou daň. Tyhle „naše“ peníze ukládá na speciální účet a obratem z nich vyplácí dnešní penzisty. Nikdo neprotestuje, protože předpokládá, že dřív nebo později se situace otočí: on bude penzista a bude žít z peněz těch mladších.

Jenže teď je tu zádrhel. Poměrně spolehlivě totiž víme, že za dvacet třicet let nebude dost pracujících lidí na to, aby penzisty udrželi v životním standardu, na jaký jsou teď zvyklí (teď dostávají důchod v průměru něco přes čtyřicet procent průměrného platu). Z toho vedou tři cesty: buď se dnešní třicátníci a mladší smíří s tím, že budou jednou coby penzisté žít s penězi někde na úrovni životního minima, nebo se stát zadluží až k samotné hranici bankrotu či politici penzijní systém změní. Celá Evropa se vydává třetí cestou, byť někteří velmi lopotně. Češi (a ještě Slovinci) si zatím počínají velmi váhavě. Zatím o reformě mluví, na činy se čeká. To má paradoxně své výhody – můžeme se poučit z chyb jiných, ale také nevýhody – ztrácíme drahocenný čas.

Abychom ale nebyli nespravedliví, hasit požár penzijní krize se už české vlády trochu pokusily. Když začal v polovině 90. let český důchodový účet směřovat do minusu (víc se vyplácelo, než vybíralo), Klausova vláda připravila návrh na posunutí hranice odchodu do důchodu. Bylo to drama. Tehdejší šéf lidovců Josef Lux prohlásil, že změna není nutná, a postavil se proti. Přesvědčit se nenechal ani na celodenním speciálním jednání vlády, které Václav Klaus svolal. Nakonec pravice odhlasovala zákon s malými opozičními stranami, které tehdy v parlamentu seděly.

Kromě prodloužení odchodu do penze ještě politici ustavili možnost si dobrovolně, nad rámec dnešní důchodové „daně“, spořit do soukromých fondů. Tím ovšem Češi jen sešlápli brzdu a zmírnili rychlost, na cestě do propasti však pokračují. Kde hledat chybu? Například v ideologické zatvrzelosti sociálního demokrata Vladimíra Špidly, který coby ministr sociálních věcí ve vládě Miloše Zemana roky tvrdil, že demografický problém neexistuje, a na penzijní reformu je proto času dost. Na svém trval i přesto, že všude kolem nás se penzijní reformy rozbíhaly nebo se horečně připravovaly.

Po volbách v roce 2002 se stal Špidla premiérem a velice rychle změnil názor. Ustavil expertní komisi vedenou mladým ekonomem z České národní banky Vladimírem Bezděkem. Komise posbírala návrhy jednotlivých politických stran a na sto dvaceti stranách textu vyhodnotila jejich efekt. Na základě toho se měli politici dohodnout, jaký návrh je nejlepší, a ten pak společně schválit. Problém ale byl, že k jednání ani nedošlo.

Komunisté totiž prohlásili, že stát žádnou reformu vlastně zatím nepotřebuje, a že o ní tedy jednat nebudou. ČSSD ve strachu, že proti ní komunisti použijí kartu „antisociální“ penzijní reformy ve volební kampani, odmítla jednat s argumentem, že ke shodě musí dojít všechny politické strany. Tím se práce na reformě zhruba na dva roky přerušila.

Po posledních volbách se politici k penzím skutečně vrátili a založili novou komisi. A jistý pokrok tu je. Politické strany delegovaly své špičky – současné či bývalé ministry nebo náměstky –, tým má k dispozici analýzu Bezděkovy komise z roku 2005 a sociální demokraté slibují, že na souhlasu komunistů s reformou už trvat nebudou. To je docela klíčové, protože KSČM potřebu reformy jako takové pořád odmítá. Na druhou stranu utekly další tři roky a voda stoupá. „Nejvhodnější doba pro rozjetí penzijní reformy začíná pomalu odcházet,“ míní Vladimír Bezděk. „Vysoký ekonomický růst, který tu je od roku 1999, nejde udržet pořád a po roce 2010 se začne snižovat počet ekonomicky aktivních lidí.“

PŘESUN ODPOVĚDNOSTI
Dnes má Česko díky Klausovu posunutí hranice odchodu do penze na svém důchodovém účtu každý rok přebytek několik miliard korun. Tento stav ještě roky potrvá. Se stárnutím populace se pak ovšem začne účet propadat do stále většího minusu. Chybějící peníze se přitom vyplatit musí (penzisté na ně čekají), znamenalo by to tedy brát z jiných rozpočtových hromádek (školství, dopravy, kultury atd.), zvyšovat státní dluh anebo zásadně snižovat penze.

Politici přitom mohou regulovat, kdy přesně se začne důchodový účet propadat do minusu a jak rychle. Mohou dál zvyšovat – a také průběžně zvyšují – věk odchodu do penze (tím se prodlužuje doba, kdy člověk do účtu platí, a zkracuje se doba, kdy z něho vybírá). Mohou také otevřít hranice a pustit do země víc cizinců. Tím se zvýší počet plátců pojistného. Svůj vliv má rovněž příznivý vývoj ekonomiky: pokud například díky investicím do vzdělání a modernizaci hospodářství poroste produktivita práce, porostou i příjmy důchodového systému.

Zdálo by se, že do roku 2030, kdy se důchodový účet začne nezadržitelně propadat do fatální krize, je dost času. Ale to je opravdu jen zdání. Důchodová reforma, jež bude bezesporu nejsložitějším a nejdražším reformním krokem, jaký teď Česko čeká, je časově velmi náročná. Potrvá tři čtyři desítky let, a čím později se začne, tím dražší bude. Už teď mluví experti o ceně víc než bilion korun.

Je tu ale ještě jedna komplikace: nikdo pořádně neví, jak se má vlastně úspěšná penzijní reforma dělat. Neexistují osvědčené vzory, jen více či méně slibné varianty. Princip je však vždy stejný a vychází z doporučení, které už v půlce devadesátých let dala Světová banka. Ten princip vychází z postupného přesunu odpovědnosti ze státu na samotné občany, kteří si jistou část peněz spoří do privátních fondů.

NEBÝT JAKO SLOVÁCI
Česko má dnes paradoxní výhodu: tím, že zůstalo v penzijní reformě za všemi pozadu, může teď sledovat, jak jinde sklízí někdy dost hořké plody svých rozhodnutí. Hlavním místem, kam teď čeští politici upírají zrak, je náš východní soused. Slováci totiž pojali penzijní reformu velmi razantně, rychle se také ale dostavily nepříjemné efekty.

Slovenskou reformu připravili liberálové kolem premiéra Dzurindy. Měli výhodu jasné parlamentní většiny a prakticky nulové oponentury z opozice. Vycházeli přitom z víry v trh: privátním fondům se totiž rozhodli svěřit značný díl koláče zvaného důchodové spoření.

Ministr Nečas má jasno: privátní fondy nebudou povinné. Je to riziko. Slováci tak dnes platí devět procent z vyměřovacího základu svého platu do státního systému a stejné množství do soukromých fondů. To je víc, než je obvyklé v jiných zemích.

Osmnáctiletí lidé mají vstup do privátního fondu povinný. Ostatní dospělí se mohli rozhodnout dobrovolně. Pokud se rozhodli do některého z pěti soukromých fondů vstoupit, už to nemůžou vzít zpět. Rozhodování přitom nebylo snadné. Fondy v největší reklamní kampani v dějinách Slovenska slibovaly lepší zhodnocení vložených peněz než stát. Jak to dopadne, je zatím ve hvězdách.

Především díky rekordní reklamě svěřilo fondům své peníze nečekané množství lidí – milion a půl, což je dvakrát víc, než odhadovala vláda. Tohle číslo na jedné straně vzbuzuje úctu: mimo jiné znamená, že druhý, privátní pilíř důchodového spoření je na Slovensku velmi silný a zakládá životaschopný, na osobní odpovědnosti založený penzijní systém.

Přesto český ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas vidí slovenskou reformu spíš jako odstrašující příklad. Už nyní se totiž ukazuje, že Dzurindova vláda podcenila její přípravu. Hromadný vstup lidí do soukromých fondů připravil státní kasu o velké množství peněz, které teď při vyplácení stávajících důchodů začínají chybět. Na pokrytí tohoto schodku vyhradila Dzurindova vláda příjmy z privatizace slovenských plynáren, šlo ale jen o 70 miliard slovenských korun, což je podle odhadů méně než desetina potřebné částky.

Už příští rok tyhle peníze zřejmě dojdou a státní důchodový účet se na Slovensku začne propadat do minusu. Přitom reforma potrvá ještě nějakých třicet let. Zatím není jasné, z čeho se schodek zaplatí a hlavně kam až tento schodek poroste. „Dzurinda a jeho lidé stříleli od boku, neměli důvěryhodné analýzy, jak se bude situace vyvíjet,“ říká slovenský expert na důchodové systémy, ekonom Ivan Lesay.

Nynějšímu premiérovi Robertu Ficovi z toho jde teď hlava kolem. V bratislavském parlamentu už leží návrh zákona, který ruší povinný vstup do soukromých fondů pro mladé lidi. Dále Fico uvažuje, že i ostatním lidem dočasně povolí z fondů vystoupit. Vláda zvažovala i možnost, že by si lidé s sebou mohli vzít své naspořené peníze, to ale není jednoduché. Fondy by totiž vládu okamžitě žalovaly u mezinárodní arbitráže za porušení slibů a ztrátu investic. Fico chce tedy alespoň zmenšit podíl odvodů – z dnešních 9:9 by mohlo být 12:6 ve prospěch státního účtu.

Mikoláš Dzurinda, toho času v opozici, dál trvá na správnosti své reformy a vrací Ficovi kritiku s tím, že nedotáhl ostatní reformy do konce, a kdyby zbytečně neutrácel, našel by rezervy ve státním rozpočtu. I na této argumentaci něco je: penzijní reforma je nevyhnutelně drahá, klade proto větší nároky na šetrné hospodaření. Cesta k jejímu zvládnutí vede i přes výkonnou justici, vymýcení korupce, využívání talentů, lákání dlouhodobých investic, dobře fungující zdravotnictví atd. To všechno ovlivňuje výkon hospodářství, a tudíž i schopnost státu zvládnout drahou penzijní reformu.

Přes všechny uvedené problémy však Slováci mají první kroky za sebou, vědí, o co jde, znají vážnost situace, méně spoléhají na stát a berou odpovědnost za své budoucí penze do svých rukou.

Pro lidi je důležité i to, že penzijní fondy jsou na Slovensku pod mimořádně přísnou kontrolou a střadatelé by měli dostat zpět minimálně to, co do nich vloží. Vláda sama může dělat už jen v zásadě drobné úpravy a na sečtení všech pozitivních efektů je času dost.

NA ČEM TO VÁZNE
Na rozdíl od Slováků se Češi dívají vstříc blížící se bouři bez ochrany a zatím se jen radí, kde vykopat stružky. Na stavbu přístřeší ještě nedošlo a není ani dohoda, jaké má to přístřeší být. V tuhle chvíli se debata zadrhla na sporech o detaily, které by se ale měly velice rychle vyřešit a přejít k věcem, kde se dá očekávat skutečný spor idejí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí například chce, aby se nadále prodlužoval věk odchodu do důchodu až do hranice 65 let. ODS a zelení souhlasí, ČSSD chce v roce 2016 toto zvyšování přerušit a znova promyslet jeho nutnost. ČSSD je zatím také proti změně, která do Česka rovněž jen zavádí praxi obvyklou jinde v Evropě. Dnes se vysokoškolákům počítá studium do důchodu, jako by pracovali. Jinde tohle není.

Absolventi univerzit si totiž promarněnou dobu, kdy nepracují, vynahradí později na výrazně vyšších platech. ČSSD namítá, že to neplatí pro všechny, a zatím nezabírá ani argument, že je to nespravedlivé například vůči mladým dělníkům, kteří dnes studentům de facto na jejich budoucí důchody doplácí. Anebo další spor – tentokrát s lidovci: ti sice souhlasí, aby se věk odchodu do důchodu zvýšil na 65 let, trvají ale na snížení této hranice pro ženy s dětmi. ODS namítá, že jde o vynález komunistů ze začátku 60. let a na Západě nic takového neexistuje. Navíc o děti se dnes už nestarají jen ženy, ale i muži.

Na těchto detailech tedy zatím říjnová schůzka a s ní práce celé komise uvízla. Přitom jde opravdu jen o úplně první krok. Až se politici dohodnou na této změně „parametrů“ (kdy půjdou lidé do penze a jak se jim bude do výše důchodů započítávat práce), pak přijde řada na další přípravný krok. Tím je změna pravidel pro existenci penzijních fondů. Ty jsou dnes sešněrovány velmi přísnými pravidly a nemohou se pouštět do rizikovějších operací, například nákupu akcií. V zájmu fondů i jejich klientů přitom je, aby bylo možné nabízet různé „programy“ s různým stupněm rizika.

Podle pozorovatelů se dá čekat, že na tyhle dvě přípravné fáze (úprava parametrů a reforma fondů) budou politici potřebovat čas do příštích voleb. Přesněji řečeno zhruba rok a půl, v posledním roce pak nic dalšího neudělají. Jak Petr Nečas za ODS, tak Zdeněk Škromach za ČSSD sice mají pohotově připraveno optimistické „Věřím, že se dohodneme“, zasvěcení pozorovatelé tomu však nevěří. Tedy ne v čase do příštích parlamentních voleb. Ostatně nepočítá s tím ani vládní prohlášení, které mluví jen o tom, že se „bude pracovat na možnosti“ dohody.

VŠICHNI CHCEME ZÁRUKY
Odsunem nejsložitějších jednání za další volby však do hry vstupují další neznámé, především rozložení sil a to, jak se bude jednat o koalicích. To všechno se teprve uvidí.

Pokud jde o skutečnou strategii penzijní reformy, názory se zatím rozcházejí, ovšem nijak fatálně. Ministr Petr Nečas sice nedávno prohlásil, že do soukromých fondů by se mohla odvádět čtyři procenta (oproti slovenským devíti), to bylo ale velmi předčasné vyjádření. Podobné debaty v rámci komise politiků ještě nejsou na pořadu dne. Zatím máme jen návrhy, které strany před pěti lety poslaly do Bezděkovy komise. Byť se změnami.

Unii svobody nahradili v komisi zelení, ti se zatím zdají jako nejméně vyhraněný debatér a dohodu brzdit nebudou. ODS prodělala největší změnu. Původní návrh sepisoval Vlastimil Tlustý a vycházel přitom ze značně liberálního pojetí rovného důchodu ve výši 20 procent z průměrné mzdy plus naspořené peníze v soukromých fondech.

„Jako konzervativně založený člověk volím opatrnější postup,“ říká ministr Nečas, který Tlustého vystřídal. Princip rovného důchodu už vůbec neprosazuje. Rovněž nechce zavádět povinné odvody do soukromých fondů, jako je tomu na Slovensku, v Maďarsku nebo Polsku. „Nemůžu nutit občany k tomu, aby dávali peníze do privátních fondů,“ říká. „Jedině stát garantuje výši a délku vyplácení důchodu. Povinné soukromé spoření je obrovský hazard.“

Nečasův postoj posouvá ODS výrazně na pozice českých lidovců, což samozřejmě jednání ulehčuje. Obě strany dnes uvažují o dobrovolném odvodu 3–4 procent z platového výměru do soukromých fondů, zbytek by šel státu. Dnešní výše povinných odvodů by se nezvyšovala.

Když pomineme komunisty, kteří nechtějí žádnou reformu, jiný názor mají sociální demokraté. Ti už od éry Vladimíra Špidly chtějí udržet systém státem průběžně financovaných důchodů. Jen s prodlouženým odchodem do penze a postupným přechodem na individuální účty, ovšem zcela v rámci státního fondu. K tomu by chtěli o jeden a půl bodu zvýšit povinné odvody. Soukromým fondům by nechali pouze okrajovou roli, jako mají dnes.

Sociální demokraté jsou zkrátka velmi opatrní. Privátním fondům nevěří a chtějí vše nechat pod kontrolou státu, který by měl podle nich držet důchody na dnešních asi čtyřiceti procentech průměrného platu. Podle svého vyjednavače Zdeňka Škromacha nezavírají cestu ani k návrhům ODS a lidovců, napřed však chtějí záruky, že český důchodový účet neskončí jako ten slovenský v brzkém minusu.

„To chceme také,“ říkají Petr Nečas i lidovecký vyjednavač a Nečasův náměstek Marian Hošek svorně. Všichni tři se také shodují v tom, že základem těchto záruk by měly být příjmy z privatizace a zisků či dividend – tedy nikoliv prodeje – firmy ČEZ. „Výnos z prodeje ČEZ by mohl stačit k pokrytí nákladů reformy na deset let, já ale takto výnos z privatizace nechci rozpustit,“ říká Nečas. „Spíš se přikláním ke kapitalizaci firmy ČEZ a výnosů z dividend.“

Podobně mluví Škromach i Hošek. Ekonomové odhadují cenu reformy na půl až jedno procento HDP ročně, na to by zisky či dividendy ČEZ nestačily (vzhledem k tomu, že také musí investovat do modernizace). „Je třeba hledat rozpočtové úspory,“ říká Vladimír Bezděk. Podle ekonoma Daniela Municha z institutu CERGE je ještě důležitější to, o čem mluví bývalý premiér Dzurinda na Slovensku: dokončit ostatní reformy – zdravotní, školskou, tažení proti korupci, reformu pracovního trhu, liberalizaci cen bytů a proměnu státního rozpočtu.

„Penzijní reforma je zcela nutná, ale velmi drahá. K jejímu zaplacení si musí ekonomika udržet růst i v dalších letech. Pak bude mít stát rezervy i k pokrytí nákladů na změny v důchodech,“ říká Munich. K těmto úvahám však politici zatím ještě nepostoupili.

Článek vyšel v týdeníku Respekt.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Další články autora

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!