Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Setrvačnost a důchody

| 21. 12. 2007 | Vstoupit do diskuze

Mám doma patrně nejstarší českou učebnici fyziky neboli silozpytu z roku 1842. Kapitola o mechanice začíná větou: „Každé tělo jest lenivé.“ To znamená, že každé těleso má setrvačnost. Často se domnívám, že by takto měla začínat i učebnice penězozpytu neboli financí.

Setrvačnost a důchody
Setrvačnost v uvažování je jednou z nejvýznamnějších sil, které ovlivňují lidské rozhodování v ekonomických otázkách. Klasická ekonomická teorie má za to, že člověk je tvor racionální, který v každém okamžiku rozumně vyhodnotí všechny informace a na základě střízlivé úvahy dojde k optimální variantě rozhodnutí. Jenomže klasická teorie bohužel nepočítá s tím, jací lidé doopravdy jsou: leniví, pohodlní a preferující setrvávání ve stavu, na který si zvykli.

Moderní ekonomové s lidskou setrvačností pracují. Nedávno se ve Vídni konala konference pořádaná investiční společností Pioneer o problematice penzijních systémů. Jedním z řečníků byl i laureát Nobelovy ceny za ekonomii Vernon Smith. Upozornil na skutečnost, že Američané mají k dispozici doslova desítky tisíc možností, jak investovat peníze ve svých podnikových penzijních plánech. Naprostá většina však bez přemýšlení přijme možnost, která je ve formuláři „předznačena“ jako základní. O lepších variantách neuvažují.

Jiný ekonom, Stephen Zeldes, zkoumal strukturu penzijních fondů americké společnosti TIAA-CREF. Tato společnost spravuje penzijní úspory amerických vysokoškolských učitelů již od roku 1918. Funguje tedy déle než jakýkoli průběžný penzijní systém na světě.

Zeldes zjistil, že struktura investic záleží na roce, kdy si daný klient účet založil. Pokud byl tehdy zrovna dobrý rok pro akcie, účet obsahuje více akcií. Pokud akcie zrovna klesaly, účet jich obsahuje méně. Neexistuje přitom racionální důvod podřídit celoživotní penzijní úspory momentální situaci v roce, kdy začnu spořit na důchod. A to je prosím řeč o vysokoškolských učitelích, tedy zajisté o nadprůměrně inteligentní části populace.

Tato zjištění mají velký praktický význam. Běžný klient finanční instituce si zpravidla nechce vybírat mezi tisíci různých variant. Dlouhé seznamy fondů, akcií a programů jej děsí do té míry, že si často ani nevybere. Koneckonců i restaurační řetězec McDonalds založil svůj úspěch na krátkém menu, kde není problém si vybrat z několika málo možností.

„Fajnšmekři“ si samozřejmě vyberou podle svého, ti však tvoří jen menšinu populace. Ale i špičkoví privátní bankéři mají poměrně krátké seznamy několika vysoce populárních fondů, kam jejich klienti umisťují peníze s největší oblibou.

Většina lidí je nakloněna setrvačně (nebo spíše lenivě) zůstávat ve vyjetých kolejích. Teprve dlouhá léta nízkých úrokových sazeb přiměla Čechy uvažovat o tom, že výnosy z akciových fondů jsou dlouhodobě podstatně lepší než výnosy z termínových vkladů, které jsou mimochodem nyní beznadějně pod úrovní inflace. V dlouhodobém horizontu spoření na důchod má jen velmi pochybný význam držet peníze na vkladech, kde jejich hodnota časem „koroduje“.

Českou specialitou je i setrvačné lpění na průběžném penzijním systému. Typický Čech se těžko loučí s mylnou představou, že existuje jakýsi „veřejný penzijní fond“, do kterého si celý život vkládal peníze. Bojí se, že by tyto peníze mohl někdo „vytunelovat“, a neví, že ani není co tunelovat: český průběžný penzijní systém žádnou rezervu nevytváří.

Češi tvrdošíjně preferují systém, který je z hlediska jejich ekonomických zájmů iracionální: systém bez rezerv, bez vlastnických práv, bez diverzifikace rizik.

Velkou setrvačnost má i mylná představa, že průběžný penzijní systém zavedl německý kancléř Otto von Bismarck v roce 1889. Kdepak. Bismarck zavedl povinné pojištění proti přestárlosti s velmi skromným důchodem od 70 let věku. Toto pojištění samozřejmě vytvářelo rezervy, takže šlo o systém fondový.

Kdybychom chtěli dnes zavádět Bismarckův systém, museli bychom především změnit průběžný systém na fondový, a navíc zvýšit důchodový věk někam mezi 75 až 80 let věku. Průměrný věk dožití se totiž od Bismarckových dob podstatně prodloužil!

Setrvačnost ale může být i k užitku, pokud se týká některých časem prověřených, solidních, konzervativních koncepcí. Mezi ně patří představa, že starost o rodiče patří především jejich dospělým dětem.

V tomto směru je třeba pochválit poslední návrh ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase. Návrh předpokládá, že část odvodů do penzijního systému (tzv. sociálního pojištění) by mohli ekonomicky aktivní lidé přímo odvádět svým rodičům. Pokud od roku 1990 zazněl nějaký inteligentní nápad na podporu rodiny, je to právě tento.

Autor je ředitel strategie společnosti Partners

Další články Pavla Kohouta

Ptejte se nás v Poradně

Reagujte na článek

Kvalitní příspěvky budou publikovány jako komentáře k článku nebo jako samostatné články na Finmag.cz.
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK