Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Sociální stroj

Kevin D. Williamson
Kevin D. Williamson
19. 4. 2017
 5 431

Americký průmysl má jednu legrační vlastnost – dobré zprávy o dění v amerických továrnách politikům často připadají špatné.

Sociální stroj

Americké továrny jsou jedním z divů světa a daří se jim skvěle – navzdory tomu, co tvrdí prezident Trump, senátor Bernie Sanders a další chabě informovaní populisté. Americká výrobní produkce je dnes v reálných hodnotách (tedy očištěné od inflace) o 68 procent vyšší než před uzavřením Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA); v reálných hodnotách je produkce zpracovatelského průmyslu ve srovnání s 80. lety 20. století dvojnásobná a víc než trojnásobná oproti 50. letům. S nárůstem efektivity továren vzrostla i produkce na člověkohodinu, což populisty a demagogy trápí nejvíce – americké továrny zaměstnávají menší podíl americké pracovní síly než v minulosti.

Je ale důležité mít na paměti, že růst produkce nenastal navzdory poklesu počtu pracovních míst v továrnách, ale zčásti díky němu. Automatizace zefektivňuje současnou výrobu, ale zároveň také usnadňuje další zvyšování efektivity v budoucnosti. Silněji automatizované tovární procesy se dají lépe inovovat než procesy, které ve vysoké míře závisejí na lidské práci.

Každá práce je dočasná

Související výtka nejčastěji zní takto: „K čemu je dobrá vyšší výrobní produkce, když vznikla na úkor dobrých pracovních míst?“ Spolu s touhle otázkou jdou často nepodložená tvrzení o Henrym Fordovi, který svým dělníkům dával větší mzdy, aby si mohli koupit jeho vozy. Jde o zcela smyšlený a oblíbený mýtus populistických ekonomů levice i pravice.

V tomto případě potřebujeme o něco míň Miltona Friedmana a o něco víc Marka Aurelia: „Jaká je podstata této věci? Jaký je její účel? Co dělá?“

Účelem automobilky není „vyrábět pracovní místa“, jak rádi tvrdí politici. Její funkce nespočívá v zajišťování dobrých mezd a benefitů z fondu automobilových odborů, obohacování lokálního základu daně a podpora místní komunity – přestože se jedná o žádoucí věci. Účelem automobilky není vyrábět pracovní místa, ale automobily. Pracovní místa jsou prostředkem, nikoli účelem. Lidská práce má hodnotu do té míry, dokud přispívá k prosperitě a vzkvétání společnosti, ale ne sama o sobě jako určitá abstrakce.

Existují případy, v nichž je tato skutečnost tak zřejmá, že ji chápe téměř každý. Když mluvíme o stavění nových ropovodů (a je dobře, že se do něj Trumpův kabinet nepustil), naši progresivně smýšlející přátele občas ohrnují nos a tvrdí, že nová pracovní místa spojená s takovou prací jsou z velké části „dočasná“. (Frázi „dočasná pracovní místa“ lidé pronášejí obvykle s opovržením a ohrnutým nosem.) Vezměte v potaz následující drobnou úvahu – pokud zrovna nestavíte metro pod Second Avenue v New Yorku, všechna místa ve stavebnictví jsou dočasná – budovy se nakonec postaví [autor naráží na to, že metro pod Second Avenue se „staví“ už od roku 1919, takže skeptici předopkládají, že jde o projekt s nekonečnou perspektivou – pozn. red.]. Projekty se nakonec splní a práce dokončí. Práce ve stavebnictví má už ve své podstatě zabudováno to, že jednou skončí. A to se netýká jenom stavebnictví – kamarád působící v technologickém průmyslu se zúčastnil nedávného National Review Ideas Summit (Národního summitu pro hodnocení nápadů) ve Washingtonu a bez obalu se podělil o pohled člověka ze Silicon Valley: „Všechna pracovní místa jsou dočasná.“

Na jedné straně nasypete kukuřici, na druhé vyjede auto

Zvažte následující myšlenkový experiment. Dejme tomu, že se fanouškovi Star Treku podaří vynalézt stroj podobný replikátoru, který ve Star Treku používají. Znamenalo by to, že všechny čistě materiální touhy by se daly do určité míry naplnit okamžitě: „Čaj, Earl Grey, horký!“ a už by stál před vámi. Takový vynález by o vyhlídku na zaměstnání připravil miliardy lidí, téměř kohokoli, kdo nepracuje výhradně ve službách nebo v duševním zaměstnání. O práci by ale přišlo i mnoho lidí pracujících ve službách – na Enterprise nejsou žádní čajoví mistři.

Ve skutečnosti bychom se ale měli mnohem líp. Neexistovaly by žádné drahé léky na předpis, nebyl by nedostatek bourbonu Pappy Van Winkle ani běžného spotřebního zboží. Na dvoře byste mohli mít Michelangelovu Pietu – pravděpodobně doposud nejkrásnější dílo stvořené člověkem – za předpokladu, že byste ho tam nějak dokázali dopravit. (Příležitost pro nová pracovní místa!) Kdybyste chtěli, mohli byste mít třeba tři, nebo tři tucty. Mohli byste si cereálie zalévat dobrým Bordeaux z roku 1982, kdyby se vám zachtělo. Hned po vystřízlivění byste se mohli projet v jednom z vašich Ferrari Dino z roku 1968.

Zvažte další, omezenější druh stroje – kouzelnou představu Bryana Caplana o stroji, který mění kukuřici na auta: „Jen pohleďte! Dovnitř jde kukuřice, ven vycházejí auta.“ Snad nic nezkazíme, když prozradíme nečekaný zvrat na konci příběhu profesora Caplana: ten stroj totiž existuje a říká se mu obchod. „Záleží snad na tom, co je uvnitř továrny?“ ptá se profesor Caplan. „Obchod funguje jako určitý druh technologie pro všechny záměry a účely, jako kreativní způsob snižování nákladů na živobytí a zvyšování životní úrovně.“

Obchod – a kapitalismus – je ve skutečnosti jiný druh stroje: sociální stroj.

Globální kapitalismus v roce 2017 nefunguje zrovna jako replikátor ze Star Treku, ale blíží se mu. Co byste dělali s replikátorem? Většina z nás by pravděpodobně nejprve zajistila, abychom navždy pokryli své základní potřeby – přístřeší, potravu, léky a zdravotnické prostředky – a potom bychom si nejspíš dlouho užívali věci, které byly předtím vyhrazeny pouze pro velmi bohaté lidi. Bylo by zajímavé vidět podobu společnosti potom, co by nás tato inovace omrzela, z pětikilogramového diamantu by se stal jen další kámen a spotřební zboží by přestalo fungovat jako odznak společenského postavení.

Byl by to ale oproti naší současnosti až takový rozdíl? Věci, které se donedávna považovaly za „výstřelky milionářů“, jsou tak běžné a široce dostupné, že už nám to ani nepřijde. Co dnes vlastně funguje jako statusový symbol? Mercedes, výborný fyzický stav, naplňující a kreativní zaměstnání, nebo exkluzivní zážitky, které se nedají za peníze pořídit? Mercedes máte na leasing za míň než sto dolarů týdně.

Opičáci

Kdybych byl republikánský politik, nebo někdo, kdo takovým stvořením za peníze radí, možná bych podotkl, že nejvíc společenských rozporů dnes pramení v několika oblastech, ve kterých nebylo dostatku dovoleno vzniknout. Máme jeden ekonomický model na výrobu potravin, mobilních telefonů a automobilů, a úplně jiný model na poskytování zdravotní péče a vzdělání a do určité míry i bydlení (v některých oblastech USA výrazněji než v jiných). Běžný Američan si dnes může dovolit bydlení, které je mnohem lepší (větší, lépe postavené i vybavené), než měl běžný Američan z generace jeho prarodičů. Může si dovolit lepší auto a jídlo než milionář z generace prarodičů. Má navíc přístup k lepší zdravotní péči a možnostem vzdělávání, tyto dvě věci se ale nezlepšily ve stejné míře jako všechny ostatní aspekty jeho života a možnosti jejich financování se staly zdrojem nejistoty a stresu.

Lidé, které zákon zmocňuje jednat nikoli v náš prospěch, ale ve prospěch svýcha kcionářů, nám poměrně úspěšně dávají to, co chceme. Oproti tomu lidé, kteří přísahají, že budou jednat v našem zájmu, tak úspěšní nejsou. Jedná se o paradox, ale pouze pokud se nad celou věcí nezamyslíte hlouběji. Hlavní náplní práce politiků ale z velké části je nezamýšlet se nad věcmi hlouběji.

Je-li kapitalismus – který se díky lidské vynalézavosti může sám přirozeně vyvíjet – jistým druhem sociálního stroje, politici jsou v podstatě děti, které rozebírají složité stroje, aniž tušily, co dělají a jak je složí zpátky. (V nejhorších případech se jedná o prosté sabotéry.) Když brojí proti kapitalismu, automatizaci, obchodu a podobným tématům, připomínají ze všeho nejvíc hominidy na začátku filmu 2001: Vesmírná odysea, kteří hystericky vřeští na něco, co se zcela vymyká jejich chápání.

Sociální stroj je něco jiného než běžný mechanický stroj, ale i do jeho soukolí se dá sypat písek.

Z anglického originálu uveřejněného v National Review pro Finmag s laskavým svolením autora přeložil Filip Drlík. Mezititulky Finmag.
Úvodní hominid z Kubrickovy
Vesmírné odyseje zakoupen u Profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (42)

Vstoupit do diskuze
Kevin D. Williamson

Kevin D. Williamson

Kevin D. Williamson je autor knih The End Is Near and It’s Going To Be Awesome a The Dependency Agenda, and The Politically Incorrect Guide to Socialism. Přispívá do magazínu National Review a je ředitelem... Více

Další články autora

Zobrazit vše

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo