Až se budou hroutit ekonomiky, musí mít hlavouni cestu ven, říká Rosenberg

V autorském medailonku na vašem blogu stojí, že jste lifestyle kapitalista. Co to vlastně znamená?

Popravdě jsem měl vždy problém s tím označit se nějakým výstižným termínem. Zkrátka dělám spoustu různých věcí. Lifestyle kapitalismus nejlépe vystihuje mou životní filozofii: pracuji zejména proto, abych žil, jak sám chci, ne abych nutně vydělal co nejvíc peněz a získal co nejvíc majetku. Jedná se o podobný přístup jako v případě takzvaných lifestyle startupů.

Vaše texty pojednávají o individuální svobodě a mírumilovné vzpouře proti mocenským strukturám. Moc ale provází lidstvo od nepaměti– vždycky jsou tu ti, kdo ni usilují, i ti, kteří se jí rádi podvolí výměnou za pohodlí a bezpečí. Je vůbec možné, aby se lidstvo jako celek od konceptu moci emancipovalo, nebo bude svoboda vždy spíš záležitostí jakési osvícené menšiny?

Krátká odpověď je: Ano, lidstvo se může emancipovat. Když se podíváme do historie, tak decentralizovaná svoboda je pro lidstvo přirozenou věcí. První známé město z období 7000 let před Kristem bylo ve své organizaci anarchistické. Jedná se o archeologické naleziště Çatalhöyük na území dnešního Turecka, které bylo opravdu zevrubně analyzováno archeology a historiky. O tomto městě víme, že v něm po dobu 1500 let žilo okolo 10 tisíc obyvatel bez jakéhokoli vládce, správce, náčelníka či podobné mocenské pozice. Ve městě nebyly ani žádné úřední či správní budovy.

Obdobně anarchistické uspořádání bylo i v raném středověku v Evropě, zhruba mezi lety 600 a 1000 našeho letopočtu. Tehdejší králové byli v principu kočovníci– vládli jen tam, kde se zrovna fyzicky nacházeli. Americký historik Carroll Quigley ve svém díle o vývoji civilizací poukazoval na to, že okolo roku 900 nebyl v Evropě v podstatě žádný stát, ale civilizace prosperovala.

Hlavní problém je podle mě dělicí čára ohledně toho, kdy je ještě využití násilí přípustné. Je násilí přijatelné, když uvidím gaunera, který se snaží znásilnit bezbrannou ženu? Většina lidí by samozřejmě souhlasila, že v takových situacích je použití násilí přípustné. Je v pořádku, když užití násilí nařídí úředník na základě toho, že mu nechci dát své peníze? Jakmile s využitím násilí v tomto případě souhlasí dostatečné množství lidí, pak máme problém. Pokud by s tím nesouhlasili, pak se jedná jen o bezmocného gaunera. Tento problém rád ilustruji příkladem Josifa Stalina. Kdyby Stalin nezdědil systém, ve kterém byly miliony lidí vycepovány k reflexivnímu podvolení se čemukoli, co jim autority nařídily, pak by zůstal řadovým banditou a dřív nebo později by ho některá z jeho obětí po zásluze zastřelila.

Dvacáté století bylo jedno z nejhorších období lidské historie. Nejvíc mrtvých ve válkách, nejvíc občanů zavražděných svými vládami. Centrální příčinou tragédie dvacátého století je struktura, masivní centralizace. Ta byla vedlejším produktem průmyslové revoluce – pro maximalizaci úspor z rozsahu byla zapotřebí centralizace výroby v továrnách. Práce v továrnách umožnila venkovským rolníkům zásadně navýšit své příjmy, ovšem výměnou za autonomii. Z pochopitelných a pravděpodobně i nevyhnutelných důvodů se tak ve společnosti začal prosazovat model silné centralizace, jenž bezprecedentně navýšil i moc centrálních vlád. Tento model dřív nebo později začne oslabovat. Jak vám napoví každý kvalifikovaný historik, civilizace procházejí cykly a model postavený na silné centralizaci je už pravděpodobně za zenitem.

To mi připomíná Velký kalendář, který jsem nedávno objevil na vašich stránkách a který popisuje jednotlivé fáze civilizačního cyklu. Kde se teď nacházíme, a jsou všechny společnosti na světě ve stejné fázi?

Určitě jsme v pozdní fázi. Silná centralizace je vždycky nestabilní – to můžeme pozorovat už od dob římské říše. Co se synchronizace týče, západní společnosti jsou na tom velmi podobně. Vezměme si jen úroveň úrokových sazeb, která je všude téměř stejná, a to okolo nuly. O ekonomii se zajímám od devadesátých let, a kdyby mi tehdy někdo řekl, že za dvacet let budou centrální banky usilovat o nulové či záporné úrokové sazby, řekl bych mu, že se zbláznil. Nicméně v takovém světě nyní žijeme.

Velký kalendář civilizačního cyklu Paula Rosenberga

Zdroj: web Paula Rosenberga

Největší změny v životě a ve společnosti zpravidla přicházejí po krizi. Příští finanční krize bude vzhledem k limitům konvenční monetární politiky posledních dekád zřejmě dost zajímavá, ironicky řečeno. O dalším směřování civilizace bude patrně rozhodovat, jak tuto krizi zvládneme.

Přichází bod zlomu. Finanční systémy západních zemí jsou masivně nestabilní a drží pohromadě jen na základě neustálého přísunu nových peněz z centrálních bank. Jen samotná americká centrální banka zdvojnásobila za posledních deset let množství peněz v oběhu– a to patří Fed k těm konzervativnějším bankám, jelikož nestlačil sazby pod nulu. Kdyby dnešní ekonomiky měly fungovat s parametry jako v sedmdesátých, osmdesátých či devadesátých letech, zkolabovaly by během jediného dne. Velmi se obávám toho, jak budou vládci reagovat na kolaps – hlavy hierarchických systémů musí ukazovat, že mají věci ve svých rukou, což může eskalovat i do válečných střetů.

Naopak optimismem mě naplňují kryptoměny, které nabízejí čím dál reálnější alternativu. S funkční alternativou existuje větší naděje, že se ekonomiky úplně nezadrhnou při případném kolapsu dolaru, eura, či jenu. Nezapomínejme, že primární funkcí ekonomik vždy byla a bude směna reálného zboží a služeb. Když budu potřebovat koupit 10 000 tun kukuřice a přesunout ji z místa A do místa B, musím mít způsob, jak za to zaplatit. Jakmile žádný způsob mít nebudu, lidé budou hladovět.

Ve vaší knize A Lodging of Wayfaring Men zaznívá myšlenka, že v případě rozpadu státního zřízení je pragmatické poskytnout představitelům cestu, jak neztratit tvář a opustit posty bez rozpoutání války či genocidy. Naopak zaženeme-li státní představitele do kouta v rámci snahy o pomstu, mohou kupříkladu rozpoutat nukleární válku.

To je vysoce relevantní obava. Doufám, že jestli se někdy do takové situace dostaneme, vloží se do věci lidé s dostatkem kapitálu a kupříkladu tajně nabídnou někomu s rozhodovací pravomocí 25 bitcoinů, aby mohl poklidně odejít do odpočinku. Během studené války se několikrát stalo, že osud lidstva stál na rozhodnutí jediného člověka. Dřív nebo později tak někteří z nás budou v situaci, kdy bude zapotřebí spolknout zášť a říct: „Podívejte se, buďto se můžete zuby nehty držet své moci a způsobit smrt milionů lidi, anebo vás zaměstnáme jiným projektem, který naopak lidem prospěje.” Doufám, že v budoucnu převáží chladné hlavy a nebudou se snažit za každou cenu pomstít. Nebudou-li mít vysocí politici cestu, jak pokojně ustoupit do pozadí, budeme zde mít dalšího Stalina.

Přejděme nyní od makropohledu k jednotlivcům. Osobně mám trochu problém s představou, že by větší procento lidí někdy přijalo politickou filozofii svobody. Kupříkladu i Ludwig von Mises zmiňuje, že „obyčejný člověk nespekuluje o velkých problémech,“ ale prostě přejímá převládající mínění. Jakou naději pak má politická filozofie svobody na úspěch?

Odpovědí je strategie gradualismu. Nesnažte se přesvědčit všechny okolo o kompletní doktríně v jednom sezení. Místo toho nasazujte lidem do hlav semínka myšlenek, které budou postupně vzkvétat. My liberálové lidem v podstatě připomínáme, co vědí už od dětství. Už od mala od rodičů slýcháme, že můžeme dělat cokoli, jen ať neublížíme sobě a druhým. Budeme-li následovat toto jednoduché pravidlo i v dospělosti, pak můžeme žít v decentralizovaném ráji. Tím pochopitelně netvrdím, že zmizí všechny problémy světa. Vždycky budeme mít problémy. Většina lidí se nicméně po většinu času chová slušně.

Ano, to mi připomíná Roberta Fulghuma. Nicméně jakmile děti opustí školku, ze všech stran se na ně valí upozornění, že život není tak jednoduchý. Kromě školy mám na mysli i zábavní průmysl, který, když už se zabývá nějakou politickou filozofií, tak to zpravidla bývá různě přebarvený socialismus. Naopak liberálům se moc nedaří komunikovat myšlenky zábavnou formou. Nejznámější dílo z této oblasti – Atlasova vzpoura Ayn Randové – mi popravdě přijde dost slabě napsaný. Proč mají liberálové problém oslovit masy touto formou?

Jsme v období, kdy několik generací po sobě žije ve velmi centralizovaném systému. S rozvojem průmyslu a po vzniku továren je pro většinu lidí přirozeným životním stylem poslouchat nařízení druhých. Vymanit se mentálně z tohoto modelu předpokládá analytické uvažování. Problém je, že většina těchto myslitelů si ponechává analytické uvažování a slovník ve všech oblastech– mluví v ekonomických termínech, citují statistiky a historické příklady; a to zkrátka není pro většinu lidí přístupný styl.

Lidé slyší na myšlenky svobody, nicméně musíme překonat indoktrinaci, které jsou po většinu života vystaveni. Děti chodí do školy průměrně pět hodin denně, pět dní v týdnu, 40 týdnů v roce, minimálně po dobu osmi až dvanácti let. Jde přitom jen o vzdělání? Součástí školní docházky je i budování silného návyku na hierarchii. V podobném duchu se odvíjí životní zkušenost většiny lidí i po škole– namísto vlastního mínění poslouchají šéfa, aby neměli problém. Většina se tak přizpůsobí a svoboda je pro ně jen abstraktní koncept.

Možná je nejlepší cestou ke svobodě vymanění se z hierarchického systému ne ve smyslu filozofie, ale v životním stylu. Technologie včetně kryptoměn toto začínají nabízet čím dál většímu počtu lidí. Výhoda takové cesty je v tom, že může být postupná– umožňuje lidem vzít si zpět kus svého života. Co začne volnočasovým psaním textů za bitcoiny může být po dvou letech plnohodnotná kariéra, kde jste svým vlastním šéfem. Během této cesty člověk i výrazně dospěje a začne více přemýšlet o svobodě v jiných aspektech života. Bitcoin a lidé okolo něj jsou skvělým příkladem. Většina lidí se o bitcoin začala zajímat prostě proto, že chtěla zbohatnout. Po určité době jim však docvakne skutečná síla decentralizace a jejich životní filozofie se změní. Za hlavní přínos kryptoměn považuji právě toto: umožňují vám vzít si kousek života do vlastních rukou, a postupně tento kousek rozšiřovat.

Chcete dodat něco optimistického na závěr?

Inu, lidstvo je na tom objektivně nejlépe za celou historii. Nemáme problém s tím nasytit každého člověka na planetě, odstraníme-li pár posledních administrativních překážek obchodu. Vědecký pokrok je neuvěřitelný. Život v budoucnosti bude šťastnější, bohatší a delší. Jen po cestě do budoucnosti nesmíme klopýtnout.

Interview bylo doplněno o kontextové odkazy.

Texty Paula Rosenberga jsou dostupné na blogu Freemansperspective.com.

Už nás sledujete? 

Přidejte si Peníze.cz na Twitter a neuniknou vám další zajímavé rozhovory nebo aktuality!