Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nevyrábějí, ale přesto rostou!

Některé z nejchudších zemí zažívají rychlý hospodářský růst. Není to růst založený na zvýšené poptávce po surovinách, ale růst podpořený strukturálními změnami ekonomiky. Vypadá to ale jinak, než jsme zvyklí. Jako by tyhle země vynechávaly jednu vývojovou fázi, tu, ve které by základem jejich hospodářství byla průmyslová výroba.

Nejchudším ekonomikám světa se navzdory nízkým cenám komodit, na jejichž vývozu bývají závislé, daří dobře. Hospodářský růst v subsaharské Africe sice od roku 2015 prudce zpomaluje, to je ale odrazem specifických problémů tří největších ekonomik regionu (Nigérie, Angoly a Jihoafrické republiky). U Etiopie, Pobřeží slonoviny, Tanzanie, Senegalu, Burkiny Faso i Rwandy se pro letošní rok předpokládá růst ve výši šesti a více procent. V Asii platí totéž o Indii, Barmě, Bangladéši, Laosu, Kambodži a Vietnamu.

Bez obvyklého katalyzátoru

Jsou to dobré zprávy, zároveň ale i trochu matoucí. Když totiž rozvojové ekonomiky rychle delší dobu rostou, a není to růst založený na zvýšené poptávce po některém přírodním zdroji, obvykle rostou díky exportně orientované industrializaci. Většina zmíněných zemí roste deset let nebo i víc, jenže výraznou industrializaci vidíme jen v hrstce z nich. V nízkopříjmových subsaharských zemích podíl výroby obecně stagnuje, v některých případech dokonce klesá. A ani Indie, ve které se tolik nadělalo s inicitativou Make in India, což je jeden z oblíbených sloganů premiéra Naréndry Módího, nevykazuje výrazné známky rychlé industrializace.

Výroba byla tradičně katalyzátorem hospodářského rozvoje nízkopříjmových zemí ze tří důvodů.

  • Za prvé bylo relativně snadné přebrat technologie ze zahraničí a vytvořit pracovní místa s vysokou produktivitou.
  • Za druhé pracovní místa ve výrobě nevyžadovala příliš velkou kvalifikaci: ze zemědělců se bez velkých investic do výcviku mohli stát tovární dělníci.
  • A za třetí poptávku po vyrobeném zboží neomezovaly nízké domácí příjmy: díky exportu mohla výroba růst prakticky bez omezení.

Dnes je to ale jinak. Máme dobře doloženo, že práce v průmyslu v posledních desetiletích postupně vyžaduje stále vyšší kvalifikaci. Spolu s globalizací jde o další překážku, která nováčkům ztěžuje razantní vstup na světové výrobní trhy a zopakování úspěchu asijských výrobních superhvězd. S výjimkou hrstky exportérů zažívají rozvojové ekonomiky předčasnou deindustrializaci. Katalyzátor přestal fungovat.

Co si tedy máme myslet o nedávném boomu některých z nejchudších zemí světa? Objevily nějaký nový způsob, jak růst?

Afrika v podzimním Finmagu

Africké námluvy

Evropská unie i Čína se předhánějí v investicích do afrických ekonomik. Pomůžou nové obchody obyčejným Afričanům k lepšímu živobytí, nebo jim nanejvýš dají vydělat na cestu pryč?

Jak osvobodit africký obchod

Jen desetina toho, co africké země prodají, směřuje do jiných afrických zemí. Kontinent brzdí šílená infrastruktura. A ještě šílenější byrokracie.

Ze zemědělství rovnou do služeb

Sin-šen Tiao z Mezinárodního výzkumného ústavu potravinové politiky, Margaret McMilllanová z Tuftsovy univerzity a já jsme se v nedávném výzkumu zaměřili na růstová schémata v této nové skupině zemí s vysokou hospodářskou výkonností. Soustředili jsme se na schémata strukturálních změn, kterými tyto země prošly. Výsledkem bylo několik paradoxních zjištění.

Za prvé platí, že nízkopříjmové země typu Etiopie, Malawi, Senegalu a Tanzanie v poslední době prošly významnými strukturálními změnami vedoucími k vyššímu růstu, ovšem bez industrializace. Pracovní síla se sice přesunula od zemědělské činnosti s nízkou produktivitou k produktivnějším činnostem, ve většině případů jde ale spíš o služby než o výrobu.

Za druhé: rychlé strukturální změny v těchto zemích většinou provázelo snižování produktivity práce v nezemědělských sektorech. Jinými slovy: produktivita práce ve službách, které pohltily novou pracovní sílu, bývala relativně vysoká, jak ale pracovníků ve službách přibývalo, produktivita práce šla dolů. Tento vývoj ostře kontrastuje s klasickou východoasijskou růstovou zkušeností (například v Jižní Koreji nebo v Číně). Tam k celkovému růstu silně přispívaly jak strukturální změny, tak i přírůstky v produktivitě nezemědělské práce.

Rychlý růst nebude trvalý

Tuto odlišnost lze zřejmě vysvětlit tak, že expanzi moderních městských sektorů v nedávných epizodách vysokého růstu táhne spíše domácí poptávka než exportně orientovaná industrializace. Ze všeho nejvíc to vypadá, že základ afrického modelu tvoří pozitivní šoky agregátní poptávky, kterou generují buď transfery ze zahraničí, nebo růst produktivity v zemědělství.

Například v Etiopii vyvolaly významný růst zemědělské produktivity a příjmů veřejné investice do zavlažování, dopravy a energetiky. Výsledkem jsou strukturální změny, které podporují hospodářský růst – zvýšená poptávka se přelévá do nezemědělských sektorů. Vedlejším důsledkem je ale pokles produktivity práce v nezemědělských sektorech, neboť se snižují kapitálové výnosy a do hospodářského procesu jsou vtahovány i méně produktivní firmy.

To by nemělo nijak snižovat význam rychlého růstu produktivity v zemědělství, archetypálnín tradičním sektoru. Náš výzkum naznačuje, že zemědělství hraje v Africe klíčovou roli nejen samo o sobě, ale i jako hnací motor strukturálních změn podporujících hospodářský růst. Diverzifikace do netradičních produktů a zavádění nových výrobních metod může proměnit zemědělství v kvazimoderní činnost.

Tento proces je ale s to táhnout ekonomiku jen po určitou hranici. Nevyhnutelným důsledkem rozvojového procesu je odliv pracovní síly ze zemědělství, což je částečně dáno nízkou příjmovou elasticitou poptávky po zemědělských produktech. Uvolněná pracovní síla se musí rozložit do moderních činností. A pokud v těchto moderních sektorech neroste produktivita, pak se nakonec zadrhne růst na úrovni celé ekonomiky. Možný příspěvek této složky strukturálních změn je tedy zákonitě sebeomezující, pokud v moderním sektoru neroste produktivita také sama o sobě.

Nízkopříjmové africké země si můžou mírně rostoucí produktivitu udržet, pokud dokážou trvale zkvalitňovat lidský kapitál a způsoby řízení země. Zdá se, že se můžou dál dotahovat k úrovni příjmů v bohatých zemích. Z důkazů ale plyne, že rychlost hospodářského růstu z poslední doby je spíš výjimečná a že nemusí vydržet.

Z angličtiny pro Finmag přeložil Jiří Kobělka

Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org

Dani Rodrik

Dani Rodrik

Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Napsal několik dobře přijatých knih o globalizaci a prosperitě, první a nejslavnější byla Has Globalization... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK