Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Město kontra vesnice. Přepočítávat život jen na peníze nedává smysl

Článek Život na vsi: luxus na který vám přispívají druzí Jakuba Skaly vzbudil širokou diskuzi. Kromě jiného poukázal na jednu důležitou otázku: Jak moc přínosné je přepočítávat všechny aspekty života na peníze? Odpověď hledá Michal Berg.

Původní text Jakuba Skaly:

Kritika teorie, že obyvatelé měst doplácejí na život venkovanům, by mohla začít u pochybné metodologie. Odpíchnout se od teze, že přerozdělování je špatně, protože někoho napadlo uvažovat o dotování vesnických samoobsluh, za komentář opravdu nestojí. Kritizovat přerozdělování a přitom bezelstně přiznat, že „text nepodpoříme žádnou zajímavou statistikou o tom, kolik kdo spotřebovává daní“, je jako kritizovat policii, že špatně pracuje, a přitom nenahlédnout do statistik kriminality. Ano, nějaký prostor ke zlepšení se určitě najde, ale vůbec nevíme, jak a co zlepšovat.

Pokud bychom sundali ideologické brýle „dotace fuj“, rychle bychom dospěli ke třem zjištěním:

  • Náklady na mnohé lidské činnosti jsou často v rozporu s intuitivním pocitem „kdo platí komu“,
  • Komplexnost společenských a ekonomických vazeb je ve dnešní společnosti taková, že bychom museli jít na úroveň každého jednotlivce, a stejně bychom se jeho „spotřeby“ veřejných financí nemuseli dopočítat.
  • A nakonec, dopátrat se přesného vyčíslení každé jednotlivosti by nakonec vedlo možná k ještě větším problémům, než pokud jsou některé věci zastřeny.

Nespočítatelnost

Začněme několika příklady, kterých se původní článek dotknul. Mnoho lidí z vesnic dojíždí za prací do měst. Je ale víc těch, kdo využívají dotované autobusy a vlaky, nebo těch, kdo při dvacetikilometrovém každodenním dojíždění vlastním autem přispějí každý měsíc do státní kasy tisícovkou na daních za projetý benzín? Spotřebuje z eráru víc výstavba a údržba zapomenuté okresky, nebo tunelu Blanka? A komu započítat náklady za dálnici D1 – obyvatelům Prahy a Brna, kteří po ní pravidelně dojíždějí za byznysem, nebo důchodci z Větrného Jeníkova, který na ni za celý rok nevjede?

Některé transfery směrem na venkov jsou pro města ekonomicky výhodné, protože jimi předcházejí jiným, mnohem vyšším nákladům. Nejedná se tak v pravém slova smyslu o dotace, ale o investice. Město Praha dotuje cestování obyvatel Středočeského kraje za prací nikoli z filantropie, nebo protože mu to někdo přikazuje. Zkrátka si spočítalo, že je to levnější než zvládat tisíce dalších aut, které by do města přijela, se všemi svými negativními externalitami.

Negativní externality a složitost jejich vyčíslení situaci komplikuje i v dalších oblastech. Smog ve velkých městech ničí zdraví víc než vzduch na venkově. Museli bychom ale vypočítat náklady na léčbu každého jednotlivého pacienta, abychom dokázali odpovědět, zda z veřejných rozpočtů čerpají na zdravotnictví víc lidé z měst nebo venkova.

Není jedno město, není jeden venkov

A stejně jako neexistuje žádné jednoduché dělení mezi typické město a typickou vesnici, existují obrovské rozdíly i mezi jednotlivými městy a vesnicemi. Spotřebovává víc peněz obyvatel sídliště, kde na jednoho obyvatele vychází údržba pár centimetrů ulice, nebo satelitní čtvrti, kde jí má každý rodinný domek před sebou desítky metrů?

Nebo příspěvky na hromadnou dopravu (mimochodem ve velkých městech ji můžete využívat i na popůlnoční cesty z hospody domů, na maloměstě si musíte zavolat taxík). Z porovnání nákladů vyplývá, že v přepočtu na obyvatele platí Praha a Brno za MHD desetkrát více než Karlovy Vary, což naopak potvrzuje teorii, že s velikostí města rostou i výdaje na zajištění místní veřejné dopravy.

Rozdíly jsou samozřejmě i mezi vesnicemi. V jiném rozsahu spotřebovávají veřejně dotované statky obyvatelé obce typu Úvaly, odkud se do jakékoli pražské – a veřejnými financemi dotované divadelní scény – dostanu dotovaným vlakem za necelou půlhodinku a ještě se budu moci večer pohodlně vrátit vlakem zpět, nebo vesnice v Rychlebských horách, odkud je to do nejbližšího divadla hodinu a půl autem.

Jak si uspořádat samosprávu

Určitě jsou specifické oblasti, ve kterých je možné o konkrétních nákladech diskutovat – například o tom, jak si má země uspořádat samosprávu. Je namístě otázka, jestli je pro Česko smysluplné mít přes šest tisíc samostatných obcí se starosty a zastupitelstvem, když si například Dánsko vystačí s méně než stovkou. Ale ani v této diskuzi neexistuje jediné správné řešení. Pohled do sousedního Rakouska ukazuje, že počty krajů a spolkových zemí jsou v Česku a Rakousku srovnatelné, ale spolkové země mají zákonodárnou iniciativu a větší samostatnost. Je to levnější nebo dražší? Je to výhodnější, nebo méně výhodné? Redukovat to pouze na finanční zhodnocení je v podstatě nemožné, jedná se o politické rozhodnutí – jak chcete ohodnotit takovou vlastnost jako možnost si upravovat část zákonů na zemské úrovni? Pokud je pro vás důležitý princip subsidiarity, je samostatnost lepší, pokud jste centralista a jde vám o efektivitu, tak naopak.

Jiné nerovnosti

Idea štíhlého státu je užitečná, když poukazuje na ty největší nespravedlnosti, které vznikají, když někdo složitosti veřejných financí a ekonomických vztahů v nich zneužívá. Její dovedení do důsledku, tedy snaha o to, aby pokud možno všichni čerpali z eráru stejně a jedna skupina občanů nesponzorovala druhou, je ale překlopením pravice do extrémního socialismu. Abstrahovat od jiných hodnot než finančních by totiž znamenalo, že každý občan by se stal jen položkou na kreditním účtu a rolí státu by bylo pouze hlídat, aby na konci roku byla pokud možno u všech čistá nula.

Takové čistě ekonomické vidění světa je nutné odmítnout, život se nedá zploštit do položek má dáti/dal. Co představuje na jedné straně rovností finanční, může na druhé straně generovat nerovnosti jiné, mnohem zásadnější.

Dopady takových nerovností se dají předvídat. Čekaly by nás vesnice plné jen starých lidí, vylidňující se ještě rychleji než nyní. Vesnice nebo spíš celé regiony plné lidí, kteří mají ještě silnější pocit, že se na ně zapomnělo a že nemají v životě už žádnou perspektivu – protože na stěhování do města prostě už jsou příliš staří či chudí. Není asi třeba připomínat, že takové obyvatelstvo je přímo ideálním cílem politických extremistů nejrůznějšího charakteru.

Vyspělost země se nepozná podle toho, jak se žije v hlavním městě. Vyspělost země se pozná podle toho, jak se žije, pracuje či podniká v té nejposlednější vesnici. A tady je role státu – nikoli garantovat všem rovnost vůči státní kase, ale zajistit, aby pokud možno na nikoho nedopadla extrémní nerovnost v jakékoli z oblastí lidského života. Ať už je z města, nebo z  vesnice.

Komentáře

Celkem 24 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ondřej Palkovský | 14. 9. 2017 12:56

Ano, je pravda, že zjistit kdo komu co platí ve veřejných financích a co je lepší a horší je prakticky nemožné. Takže je prakticky nemožné tyto transfery kritizovat. Připadá mi to jako argument náboženských fanatiků "když to nemůžete vyvrátit, tak to je pravda". Jenomže ono nejen, že není možné je kritizovat, ono taky není možné to jakkoliv podpořit. Takže bych použil ono znamé "what can be asserted without evidence, can also be dismissed without evidence".

Aneb celý článek na mě působí jako argument pro štíhlý stát a snahu o internalizaci externalit. Což asi nebyl autorův záměr.

+9
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 14. 9. 2017 19:03

Popsal jste zde toliko státní přerozdělování. Vedle státního přerozdělování však funguje i tzv. tržní přerozdělování. To sice na první pohled probíhá na dobrovolné bázi avšak jen do okamžiku, než si uvědomíme, že předmětná dobrovolnost je pouze iluzorní. Kdo chce zůstat součástí společnosti MUSÍ se účastnit tržního přerozdělování ať se mu to líbí nebo ne. Ten, kdo odmítne zůstává mimo společnost jako bezdomovec.

Z tohoto pohledu lze nahlížet i na státní přerozdělování jako na ne zcela nedobrovolné. Kdo chce zůstat součástí společnosti se sice musí podrobit státního přerozdělování, má však také možnost se tohoto neúčastnit a tím se opět vylučuje ze společnosti (opět jako bezdomovec, nebo jako zločinec, který neplatil daně).

Každý se tedy rozhoduje sám o své vůli, jestli se bude účastnit systému, v němž dochází ke stánímu a tržnímu přerozdělování, nebo zůstane mimo tento civilizační okruh a bude žít svobodně jako bezdomovec nebo ve vězení jako daňový delikvent. (Ne)dobrovolnost tedy není tím aspektem, který oba typy přerozdělování od sebe odlišoval.

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK