Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vyšší platy: ať se učitelé nakazí

Čeští odboráři můžou být spokojeni: čeští učitelé mají přislíbeno patnáctiprocentní zvýšení platů. Potud v pořádku, učitelé si zvýšení platů zaslouží. Vláda by ale nikdy neměla odborům ustupovat bezhlavě – ať ze slabosti, ekonomické neznalosti, nebo prostě proto, že máme volby na krku.

Nejlepší předvolební kampaň dělá poslední dobou vládním stranám Český statistický úřad. Ohlašuje jedno skvělé makroekonomické číslo za druhým. Naposledy statistici přišli s tím, že mzdy ve druhém čtvrtletí rostly nejrychleji za deset let. Je takřka jisté, že do konce roku překoná průměrná mzda úroveň 30 tisíc korun. Radost můžou mít kromě vládních partají jak tuzemské odbory, tak i francouzský prezident Macron, které svedl do jednoho šiku boj za vyšší české mzdy, respektive proti údajnému českému sociálnímu dumpingu.

S jídlem roste chuť. A odboráři nejsou výjimkou. Z napjaté situace na trhu práce, která je klíčovou příčinou mzdového boomu, chtějí vytěžit co nejvíc. Vědí, že v Česku je skoro dvě stě tisíc volných míst a stupňují požadavky. Opět vyrukovali s požadavkem kratšího pracovního týdne. Kratší pracovní týden je ovšem jeden ze zásadních důvodů, proč Francie, která ho zavedla v 80. letech, podává dlouhodobě dýchavičný hospodářský výkon (a proč má dnes francouzský prezident stejný cíl jako čeští odboráři). Kdyby francouzské vlády ustavičně neustupovaly odborům, (údajný) český sociální dumping by dnes Paříž vůbec nemusel zajímat – tak ekonomicky dobře by na tom byla. Budiž to varováním i pro naše politiky. Jejich současné ústupky nenasytným odborům – třeba v otázce navyšování minimální mzdy – se můžou snadno vymstít. 

Už od posledního čtvrtletí roku 2015 v Česku trendově stoupá takzvaná mzdová náročnost produktu, ukazatel, který měří mzdové náklady na jednotku výroby. To znamená, že ekonomická aktivita a produktivita sice rostou, ale objem mezd a platů roste ještě rychleji.

Od konce roku 2015 trendově roste dynamika nominálních jednotkových mzdových nákladů, objem mezd a platů v ekonomice stoupá rychleji než její celkový výkon.


Zdroj: ČNB. Zpráva o inflaci III/2017


Nůžky mezi oběma ukazateli se rozevírají stále víc a růst minimální mzdy na tom má svůj podíl. Současné tempo mzdového růstu je jen obtížně udržitelné. A jeho udržení je tím méně pravděpodobné, čím zbabělejší – chcete-li vypočítavější – ústupky budou vládní politici odborům činit.

Nebo ještě jinak: nynější odborářská lačnost snoubená s krátkozrakostí politiků je rizikem, které ohrožuje momentální prosperitu tuzemské ekonomiky a znatelně zvyšuje pravděpodobnost propadu do další krize v relativně brzké době. Na krize se zadělává v době prosperity a velmi často je důvodem nestoudná hamižnost či autentické nebo jen předstírané nepochopení elementární ekonomické logiky.

Jen jim dejte

Ne všude ovšem jde měřit produktivitu, a potažmo tedy i zmíněnou mzdovou náročnost produktu tak snadno jako v průmyslu. Manažer fabriky si celkem snadno spočítá kolik pracovníků a kolik odpracovaných hodin bylo třeba na výrobu tolika a tolika autodílů nebo rovnou celých automobilů. Ví také, kolik za svoji produkci utržil. Za posledních padesát let vzrostla produktivita třeba právě v autoprůmyslu závratně, za posledních sto let astronomicky a za posledních sto padesát let nekonečně, vždyť autoprůmysl tehdy ani neexistoval. Jak se za tu samou dobu změnila klasická školní třída? Takřka vůbec. Akorát černou tabuli a křídu možná tu a tam nahradil whiteboard a fix. Jde o jeden z příznaků toho, že produktivita ve školství roste dramaticky pomaleji než v průmyslu. Jestliže je výše mezd závislá na produktivitě, mají snad být platy učitelů neměnné?

Pochopitelně, že nemají. Letos zesnulý americký ekonom William Baumol (viz autorův rozhovor s ním z roku 2010) proslul svojí hypotézou „nákladové choroby“. Odvětví s žádným nebo nízkým růstem produktivity, jako je školství, se – co se tempa růstu mezd týče – musí dřív nebo později „nakazit“ od odvětví s vyšším růstem produktivity, ergo s vyšším růstem mezd. Jinak to nejde. Jinak by totiž dnes už nebyli žádní učitelé nebo by vyučovali jen naprostí asketové. Čili pokud se učitelům zvyšují platy, není to tím, že by byli rázem produktivnější, ale tím, že třeba právě opět zaměstnanec v autoprůmyslu vyrobí za den či hodinu zas o něco více autodílů nebo celých vozů.   

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom společnosti Cyrrus. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjorna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Učitelské odbory, které pod pohrůžkou stávky dotlačily vládu ke slibu zvednutí platů o patnáct procent, tak částečně jednají v souladu s ekonomickou logikou. Lze se bavit o tom, jestli zrovna patnáct procent je odpovídající požadavek, ale nelze zpochybnit, že mají v době ekonomické prosperity a růstu produktivity svaté právo „nakazit se“ vyššími mzdami od jiných, z povahy věci produktivnějších odvětví. Obzvlášť když ještě přihlédneme k tomu, že v současnosti u nás připadá přibližně patnáct žáků na jednoho učitele, tedy o jedno dítě více než před pěti lety, a že tedy „produktivita“ učitelů se v tomto smyslu, jen omezeně vypovídajícím, zvýšila.

Odsud posud

Opatrné přitakání požadavkům učitelů ale neospravedlňuje všechny odborářské požadavky, zejména ne ty týkající se kratšího pracovního týdne nebo dalšího navyšování minimální mzdy, za nimiž není ani špetička ekonomické logiky, ale jen prachobyčejný nátlak vlivné zájmové skupiny.

Vzdorování nebo naopak ustupování odborům nemá být věcí principu nebo ideologie, a už vůbec ne předvolebního nahánění hlasů, ale věcí míry a selekce. Konkrétně, selektivního přístupu k jednotlivým jejich požadavkům, podpořeného znalostí ekonomické logiky a vědomím možných neblahých nezamýšlených důsledků.   

Plná verze textu, který zkrácený vyšel v MF Dnes

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 12. 9. 2017 06:48

Klasici klasického liberalismu už dávno vysvětlili, že hlavním problémem centrálního plánovače, potažmo socialismu je, že nemá žádné objektivní kriterium, podle kterého by stanovil cenu. Cenu čehokoliv, tedy i cenu práce. Je úplně jedno jestli stanoví cenu/plat učitelů podle politického nátlaku, odborářského nátlaku, požadavků stávkujících, rychlosti větru na Milešovce, názoru vlastní manželky, matematických modelů, nátlaku cizích politiků, jiných, stejně arbitrárně stanovených cen nebo čehokoliv jiného. Vždycky to bude špatně a vždycky se to projeví negativně v ekonomice. Centrální plánovač ovšem nemá jak zjistit, kde a v jaké míře k chybám došlo, takže tápe, snaží se chyby řešit dalšími arbitrárními zásahy, které jsou stejně svévolné nebo politické, jako ty předchozí zásahy, které chyby způsobily. Protože takto špatně fungující ekonomiku občané začnu dříve nebo později odmitat a bránit se jí, musí ji stát prosazovat násilím. Násilí je principiální součást centrálního plánování.

Dobře tento proces ilustrují pokusy prezidenta Macrona, ze země s dlouhou tradicí centrálního plánování, vyřešit dlouhodobé chyby francouzských centrálních plánovačů tím, že je přenese i do ostatních zemí a sníží tak jejich produktivitu a konkurenceschopnost na úroveň Francie. Protože neumí administrativně zvýšit konkurenceschopnost francouzské ekonomiky (to by šlo pouze zrušením centrálního plánovače nebo jeho drastickým omezením) chce snížit konkurenceschopnost a poškodit ekonomiku těch lepších. Je typické, že Macron používá stále výhružnější slovník.

Předpokládám, že zhoubnost takového počínání pro všechny země EU (respektive pro všechny země s centrálním plánovačem) je natolik zřejmá, že to nemusím dál rozebírat.

Pokud víme, co je špatně, zbývá říci, jak je to dobře, i když zde na finmagu to většina už dávno ví. Jediný morálně a ekonomicky obhajitelný způsob stanovení ceny je ten, který vychází ze zájmu ostatních dobrovolně koupit a zaplatit za konkrétní službu nebo zboží. Takový způsob stavení ceny umožňuje pouze svobodný trh. Neznáme efektivnější způsob, jak přeměnit vzácné zdroje ve statky uspokojující potřeby lidí, než je tržní ekonomika, tedy starý poctivý kapitalismus bez přívlastků. Cokoliv jiného je násilí a plýtvání těmi zdroji.

+38
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK