Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Macron a jeho kanonáda na zákoník práce

Francouzský zákoník práce se dá co do počtu slov srovnávat s leckterým Jiráskovým historickým románem. Emmanuel Macron mu vyhlásil válku, neboť má za to, že je to právě rigidní pracovní právo, co brzdí francouzskou ekonomiku. Není první prezident na válečné stezce proti zákoníku, mohl by ale být první, kdo uspěje. Otevřená otázka je, jestli to opravdu pomůže.

Francouzský prezident Emmanuel Macron koncem srpna představil zásadní reformu trhu práce, která rozhodne o jeho úspěchu či neúspěchu ve funkci prezidenta – a dost možná také o budoucnosti eurozóny. Jeho cílem je srazit tvrdohlavě vysokou míru francouzské nezaměstnanosti (jen fous pod desíti procenty), a povzbudit ekonomiku, která zoufale potřebuje nahodit motor.

Náklady na propouštění jsou náklady na přijímání

Reforma pracovního práva je součástí francouzské vládní agendy už dlouho. Přepsat gargantuovský francouzský zákoník práce se v poslední době pokoušela prakticky každá francouzská vláda. A prakticky každá tváří v tvář odborářským protestům sehlala. Macron dává najevo, že ví, co ho čeká, sám to popisuje jako koperníkovskou revoluci. Tentokrát to ale může dopadnout jinak. Přestože druhý největší odborový svaz v zemi vyzval ke generální stávce, objevují se známky toho, že Macron bude mít potřebnou politickou podporu.

Macronovy reformy usilují o zvýšení toho, co se eufemisticky nazývá pružností trhu práce. Navržené reformy by firmám usnadnily propouštění zaměstnanců, decentralizovaly vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v malých firmách (odstraněním odvětvových smluv) a zavedly strop odškodnění za neoprávněné propuštění, což by firmám ulevilo od nepředvídatelnosti odškodnění přiznávaných v rozhodčích řízeních. Kromě toho reformy ruší požadavek, jenž vázal hromadné propouštění ve velkých společnostech na globální ziskovost firmy; teď společnosti budou moci propouštět výlučně na základě domácí ziskovosti.

Logika, z níž Macronovy reformy trhu práce vycházejí, už tři desetiletí pohání agendu strukturálních reforem politických ekonomů a mezinárodních institucí od Mezinárodního měnového fondu po OECD. Podle tohoto názoru větší flexibilita francouzským firmám umožní efektivněji se přizpůsobovat měnícím se tržním podmínkám a to posílí jejich konkurenční schopnost a dynamiku a povzbudí francouzské hospodářství.

Představa, že snazší propouštění pracujících nezaměstnanost nezvýší, nýbrž sníží, není tak šílená, jak se může zdát. Jsou-li náklady na propouštění neúměrně vysoké, firmy za doby tržní konjunktury možná nenaberou další pracovníky ze strachu, že za příštího poklesu nedokážou snížit mzdové náklady. Jak ekonomové rádi říkají, náklady na propouštění jsou náklady na přijímání. Snižte náklady na propouštění a snížíte i náklady na přijímání.

Země, které jsou na tom líp, chrání zaměstnance ještě víc

Zda snížení nákladů na propouštění povzbudí zaměstnanost, záleží na rovnováze těchto dvou vyvažujících se faktorů. Výsledek závisí na tom, zda jsou firmy víc svázané náklady na přijímání, nebo náklady na propouštění.

Za dobrých časů, kdy firmy chtějí expandovat, jsou svazující náklady na přijímání pracovníků a snazší propouštění odstraní klíčovou překážku rozšiřování investic a kapacit. Za chmurnějších dob snížení nákladů na propouštění jednoduše povede ke zvýšení počtu propuštěných. Který z těchto faktorů převládne, závisí na stavu agregátní poptávky a „životním elánu“ zaměstnavatelů.

Tato nejednoznačnost vysvětluje, proč se ukázalo jako obtížné určit zřetelný empirický vztah mezi ochranou zaměstnanosti a výkonností trhu práce, vzdor nadšení mnoha ekonomů a zákonodárců pro reformy na podporu flexibility. Existují pádné důkazy, že přísné zákony na ochranu zaměstnanosti snižují fluktuaci pracujících – počet přijatých a propuštěných. Co se ale týče celkových hladin zaměstnanosti a nezaměstnanosti, na závěry je ještě brzy, jak dokládá nedávné šetření. Srovnávací výsledky nepřinášejí mnoho jistoty, že francouzské reformy zaměstnanost povzbudí.

Francie je pokládaná za zemi s obzvlášť těžkopádným pracovním právem. Mnohé z ekonomik, s nimiž soupeří, mají ale podobně silnou ochranu pracovního trhu. Ba podle ukazatelů OECD pro oblast ochrany zaměstnanců se němečtí a nizozemští pracující v trvalém pracovním poměru těší ještě větší bezpečnosti než pracující ve Francii. (Oblastí, v níž se francouzský systém zdá obzvlášť omezující, je zaměstnávání na dobu určitou).

Co se týče deregulace trhu práce, podle některých kritérií byla Francie před globální finanční krizí hned druhá po Německu. Hladiny nezaměstnanosti v Německu a Nizozemsku jsou přesto jen ve zlomku výšky, jakou vidíme ve Francii.

Skutečný rozdíl mezi těmito ekonomikami tkví v tom, že Německo a Nizozemsko na rozdíl od Francie hospodaří s rozsáhlými přebytky běžného účtu. To znamená, že jejich ekonomiky silně povzbuzuje zahraniční poptávka. Naproti tomu Francie má malý schodek běžného účtu.

Příliš málo munice

Můžou reformy zvyšující flexibilitu trhu práce dodat francouzskému průmyslu podobnou vzpruhu? Možná. Bude to ale vyžadovat prudký vzestup životního elánu francouzských průmyslníků. Nakonec může psychologie sehrát větší roli než detaily samotných reforem.

V tak technokratické diskuzi je snadné zapomenout, že to, čemu ekonomové říkají „rigidita trhu práce“, je ve skutečnosti stěžejní součástí sociální dohody ve vyspělých kapitalistických zemích. Zajišťuje bezpečnost příjmů a zaměstnání pro pracující, jejichž život by jinak mohly ovládnout bouřlivé zvraty. A jak poznamenává italský ekonom Giuseppe Bertola, můžou být účinné i z přísně ekonomického pohledu, protože usnadňují vyhlazování příjmů pracovních sil.

Každému, kdo chce slyšet, Macronovo okolí moudře říká, aby od nového zákoníku práce neočekával příliš. Ekonomické rysy reforem naznačují, že není pravděpodobné, aby samy o sobě něco zásadně změnily. Potíž je v tom, že co se týče pozvednutí francouzského hospodářského růstu, Macron má v toulci příliš málo šípů. Z hlediska makroekonomické politiky má v eurozóně svázané ruce a je malá naděje, že by mu Německo pomohlo tím, že posílí své investice a výdaje. Takže ať se to Macronovi líbí, nebo ne, jeho prezidentství bude nejspíš hodnoceno podle ekonomických a politických vedlejších účinků jeho reforem pracovního práva.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč, mezititulky redakční. Copyright Project Syndicate 2017. Obrázek prezidenta: Frederic Legrand - COMEO / Shutterstock.com

Dani Rodrik

Dani Rodrik

Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Napsal několik dobře přijatých knih o globalizaci a prosperitě, první a nejslavnější byla Has Globalization... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 12. 9. 2017 07:07

Podobné články mně připomínají rodinu, která se za deště důležitě dohaduje, pod kterou díru ve střeše strčit jediné vědro. Toto dohadování je zaměstnává natolik, že nikoho nenapadně přemýšlet o tom, zda by nebylo dobré opravit střechu.

V článku a obecně v EU je to typicky dohadování o tom, které státní zásahy mohou zefektivnit ekonomiku.

+12
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK