Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Místo třetí světové nás čeká válka staří versus mladí

První vlna globalizace na začátku dvacátého století, kdy svět rázem zmenšily železnice a telegraf, měla své poražené. Z jejich frustrací se zrodily světové války. Dnešní hyperglobalizace má také poražené. Ekonomické elity hledají na jejich frustrace lék, ale možná by stačilo jediné – nechat věci být.

Donald Trump je lordem Voldemortem centrálních bankéřů a předních světových ekonomů. Jako by jím byli uhranuti. Patrné to bylo i na srpnovém vrcholném sympoziu v Jackson Hole ve Wyomingu. Šéf Evropské centrální banky Draghi sice Trumpa ve svém projevu výslovně nezmínil (ten, jehož jméno se nesmí vyslovovat), ale i tak bylo zřejmé, že za pokračování globalizace a za volný obchod tolik pléduje právě proto, že v Bílém domě sedí antiglobalizační Voldemort.

Celková atmosféra sympozia – témata vybraná témata, klíčové příspěvky a projevy – vypovídala o dlouhodobějším myšlenkovém posunu globálního ekonomického establishmentu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom společnosti Cyrrus. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjorna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Jak zachránit globalizaci

Symbolicky ho demonstroval právě Draghi. Pro svoji řeč si vypůjčil myšlenku z knihy Velká transformace (vyšla 1944) rakousko-maďarského filozofa a ekonoma Karla Polanyiho, Šéf Evropské centrální banky Polanyimu přitakal, když pronesl, že společenský dopad otevírání trhů je od jistého momentu tak veliký, že ve společnosti vyvolá přirozenou odezvu v podobě protekcionismu.

Draghi tak vlastně mezi řádky světu sdělil, že brexit a Trump jsou důsledkem až příliš liberálního přístupu k otevírání trhů v uplynulých letech a desetiletích; liberálního v tom smyslu, že bral příliš malý zřetel na nepříznivý dopad globalizace na jisté skupiny obyvatelstva (k nimž jistě patří příznivci brexitu a Trumpovi voliči). V tom, že zkrátka šlo o „globalizaci bez přívlastků“.

Brexit i Trump jsou pro ekonomický establishment šokem, z nějž se dosud zcela nevzpamatoval, snaží se ale – aspoň částečně a spíš nepřiznaně – vzít si z nich ponaučení.

Trumpův nečekaný úspěch stejně jako brexit tedy citelně proměňují smýšlení ekonomického establishmentu. Navenek se snaží tvářit, že obojí je jen jakási anomálie, „chyba systému“, ale zároveň pod jejich vlivem usiluje nově vymezit svůj přístup ke globalizaci. Tak, aby ji v době nástupu takzvaného nového nacionalismu ještě vůbec zachránil. Nezapomeňme, že Draghi a mnozí další účastníci sympozia jsou dětmi globalizace.

Zbraní proti protekcionismu a novému nacionalismu (Lieven, 2017), který stále sebevědoměji uplatňují země jako Čína, Rusko nebo Turecko, je podle Draghiho a spol. další regulace a přerozdělování, nejlépe v režii nadnárodních institucí. Takové přerozdělování, které vyjde mnohem více než dnes vstříc těm, kteří kvůli globalizaci stále povážlivěji ztrácejí. Opět si můžeme dosadit stoupence brexitu a Trumpovy voliče.

Nepřekvapí tedy, že Draghi odkazuje právě na Polanyiho, který rozhodně nebyl žádným stoupencem volného trhu. Naopak, měl za to, že nástup nacionalismu a jeho vyústění do dvou světových válek, jichž byl svědkem, byl reakcí na volnotržní ekonomický řád, který se ustavil po první a druhé průmyslové revoluci.

Odškodnit ty, kteří prohráli

Leitmotivem letošního sympozia v Jackson Hole zkrátka bylo to, že zesílení sociální ochrany lidí ohrožených globalizací oslabí volání po silnějším protekcionismu, tedy po dalších brexitech a Trumpech.

Kromě Polanyiho Draghi výslovně zmínil už jen harvardského ekonoma Daniho Rodrika. Ten črtá jistou paralelu (Rodrik, 2017) mezi současnou globalizací (Rodrikovými slovy hyperglobalizací) a takzvanou první vlnou globalizace, která probíhala zhruba v letech 1870 až 1914 a souvisela s rozvojem například železnice, paroplavby nebo telegrafu. Měla své vítěze a poražené. Ti poražení se nakonec podle Rodrika ve své frustraci uchýlili buď k levicovému radikalismu v podobě komunismu, nebo k radikalismu nacionálnímu v podobě nacismu či fašismu. Výsledkem byl nástup totalit a krveprolití.

Současná politická radikalizace, související s hyperglobalizací, je podle Rodrika znepokojivá, ale zároveň – vzhledem k historické zkušenosti i ekonomickým zákonitostem – také očekávatelná. Očekávatelné prý bylo i to, že poražení (například americký dělník z Detroitu, jemuž vzal práci Číňan pracující za misku rýže) se vrhnou do chlácholivé náruče radikalizujícího politika. Radikálnost má prý stejně jako před sto lety podobu buď nacionální, nebo levicovou. Lord Voldemort Trump zosobňuje tu nacionální, podobně třeba Marine Le Penová ve Francii. Bernie Sanders (Trumpův protikandidát v prezidentských volbách), Jeremy Corbyn v Británii, ale i hnutí jako řecká Syriza nebo španělský Podemos, pak představují tu levicovou. Rodrikova obava je tak vlastně ozvěnou klíčové Polanyiho teze z Velké transformace.

Mimochodem, Murray Rothbard, klasik libertariánství druhé poloviny 20. století, považoval Polanyiho Velkou transformaci za jednu z nejzlovolnějších a nejpodvodnějších knih vůbec – i proto, že prý vlastně volá po společenském „útlaku, diktátu a vykořisťování“ (Rothbard, 1961).

K politické polarizaci na Západě nepochybně dochází. A růst nerovnosti je jednou z klíčových příčin. Draghi i Rodrik proto nyní volají po „globalizaci s přívlastky,“ v jejímž rámci by nerovnosti tlumilo ještě větší přerozdělování a nadnárodně koncipované regulace. Jenže nerovnost není jedinou příčinou polarizace. Olej do ohně mnohdy přilévají přední politici. Bylo například nutné, aby José Manuel Barroso, bývalý předseda Evropské komise, tedy i Draghiho kolega z vrcholných institucí Evropské unie, začal loni pracovat pro americkou investiční banku Goldman Sachs? Musel tušit, že tím vyvolá dohady o korupci v rámci nejvyšších pater politické a korporátní sféry. Pocit, že elity jsou zkorumpované, obyčejné lidi taky frustruje a přispívá k polarizaci.

Další čtení

Globalizace s přívlastky

Dani Rodrik na Finmagu:

„Čas na kompenzování vypršel. Před dvěma desítkami let byl možná tento přístup životaschopný, ale dnes už nemůže sloužit jako praktická reakce na nepříznivé dopady globalizace. Chceme-li poražené zapojit do dění, musíme začít přemýšlet o změně pravidel globalizace samotné.“

Oběti globalizace. Na kompenzaci poražených je pozdě

Další texty Daniho Rodrika na Finmagu

Konec levné práce

Rodrikova mrazivá paralela dnešního vývoje s vývojem v první polovině dvacátého bohužel není úplně surreálná. Novému opakování hororů dvacátého století ale dost možná – a dost překvapivě – pomůžou zabránit demografické procesy, konkrétně stárnutí. Stárnutí nejen Západu, ale i zemí, jako je Čína. Na první poslech to zní asi bizarně – stárnutí je přece klíčová hrozba, která před námi stojí. Jak by se z něj mohla stát naopak výhoda?

V uplynulých zhruba 35 letech se globální ekonomika nacházela ve zcela mimořádné situaci. Poměr ekonomicky aktivních lidí celosvětově mohutně narostl jak vůči ekonomicky závislým dětem, tak vůči ekonomicky závislým seniorům. Porodnost se snižovala, zatímco růst naděje dožití při narození, klíčový zdroj populačního stárnutí, se ještě nestačil projevit v takové míře, aby pomohl zastavit růst podílu ekonomicky aktivních lidí na celkové populaci. Tento podíl je právě v tomto desetiletí nejvyšší (dál se bude snižovat, zvlášť znatelně v ekonomicky vyspělé části planety):

Podíl ekonomicky aktivní populace na celkové populaci je na vrcholu. Až klesne, lidská pracovní síla bude vzácnější, cennější, dražší.

Výsledkem je obrovská globální zásoba pracovní síly. Když se pak na konci dvacátého století do světového trhu začlenily země střední a východní Evropy a zejména Čína, objem pracovní síly, kterou mohl globalizující se světový trh využít, se prakticky naráz zvětšil o závratných 120 procent. (Goodhard, Pradhan, 2017)! To je víc než cokoli jiného důvodem stagnace mezd, kterou v éře hyperglobalizace pociťují zejména vyspělé západní ekonomiky. Lidská práce prostě přestala být tak vzácná, tak cenná.

Růst světové populace ale pravděpodobně zvolní, z aktuální hodnoty 1,25 procenta ročně na 0,75 procenta ročně v roce 2040, jak vyplývá z prognózy OSN. Západ, a hlavně Čína mají před sebou dekády citelného stárnutí. Dramaticky se sníží poměr ekonomicky aktivních osob vůči starým lidem. Lze tedy očekávat růst daní, jejž si vyžádá stále palčivější nutnost nárůstu objemu starobních penzí, ale zároveň zesílí tlak na růst mezd. Lidská práce totiž bude vzácnější a tedy dražší, a to i navzdory pokračující automatizaci a robotizaci. Vyjednávací síla zaměstnanců citelně vzroste – čistě z demografické příčiny, žádného posilování role odborů nebude třeba. Pokles podílu mezd na celkové velikosti ekonomiky, který vyspělé země vykazují od 70. let dvacátého století, se tedy podle všeho brzy přirozeně zvrátí. Klíčový zdroj nerovnosti, a tedy politické polarizace, tak vezme za své.

Dvě cesty

Zásadní společenská tenze nadcházejících desetiletí nebude ta mezi vítězi a poraženými globalizace, jak se to jeví nyní a jak tomu bylo v první polovině 20. století. To dává naději, že Rodrikova paralela se opravdu nenaplní. Klíčovou společenskou tenzí naopak bude napětí mezi starými a mladšími. První budou chtít víc sociálních jistot ve stáří, druzí se budou bránit růstu daní nutných k pokrytí mohutnícího objemu starobních penzí. Tento společenský rozpor – naštěstí „jen“ generační – ale třetí světovou válku nevyvolá.

Ekonomický establishment Západu tak stojí na osudové křižovatce. Má v zásadě na výběr ze dvou cest.

Po první cestě se vydá, podlehne-li polanyiovským chmurám a svému strachu z dalších Trumpů a brexitů a rozhodne-li se tržní soutěž na globalizujícím se trhu dále spoutávat a regulovat. Výsledkem těžko bude růst životní úrovně, zdrojem ztráty dynamiky životní úrovně Západu je slábnoucí produktivita. A klíčovou příčinou jejího slábnutí je už dnes přeregulovanost. Stále striktnější regulace snižují intenzitu dravého a zdravého konkurenčního boje, výsledkem je sílící koncentrace a tedy slábnoucí popud k investování (Gutiérrez, Philippon, 2017). Kde se neinvestuje, tam se vytrácí dynamika produktivity, a tedy životní úrovně. Navíc se tím dál zvyšuje nerovnost, protože růst koncentrace odvětví způsobuje růst marží, potažmo růst míry zisku, a tedy pokles podílu mezd na ekonomice (Barkai, 2017), což je stěžejní symptom rozevírajících se příjmových nůžek. Establishment tak, půjde-li po první cestě, zhorší problém, který chce řešit. To prohloubí erozi západní produktivity, stejně jako víru občanů Západu v globalizaci. Sebevědomí Pekingu, Moskvy nebo Ankary naopak ruku v ruce s tím dále stoupne, stejně jako ambice nového nacionalismu.

Nebo se ekonomický establishment vydá po druhé cestě. Nenechá se vyvést z konceptu mimořádnou souhrou demografických okolností ani průvodními jevy této už těžko opakovatelné souhry, jakými jsou Trump nebo brexit. Vsadí na hodnoty, na kterých Západ vyrostl. Nepochybně mezi ně patří svobodná tržní soutěž. Demografické zákonitosti v příštích letech a desetiletích přirozeně přivřou nůžky nerovnosti a vrátí tak z podstatné části Západu víru v trh a ekonomickou svobodu. Lord Voldemort zhyne. Robustnější ekonomický růst, jenž se díky této obnovené víře dostaví, Západ nejlépe připraví na řešení vskutku fundamentálního problému: růst sociálního napětí mezi starými a mladšími.

Článek částečně vychází z autorových textů publikovaných v MF Dnes a E15.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 21 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 6. 9. 2017 15:02

No ale zamysleme se nad tím, čemu to vadí, jaké to má dopady za jakých okolností:

- Levozelení etato-socialisté nás už léta straší, jak ničíme matičku Zemi, jak jsme přemnožení, jak spotřebováváme neobnovitelné zdroje. A když se množit přestaneme, je to také špatně.

- Levozelení etato-socialisté nás už léta straší, jak robotizace a umělá inteligence způsobí, že bude potřeba v průmyslu daleko méně lidí a ti nebudou mít co dělat.

- Podle mě zkrátka úbytek populace sám o sobě není problém. Když nás za 100 let bude jen 9 či 8 milionů, tak čemu to vadí? Bude víc volných pozemků, ty budou levnější. Nebudeme se muset tísnit v sídlištích naležato s parcelkami 700m. Díky robotizaci a UI produkce stejně půjde stále nahoru, budeme tedy stejně mít více lepšího zboží za nižší ceny.

Přesto je nám vnucováno, že to problém je. Jenže je to problémem výhradně z umělých důvodů:

- Máme zde průběžnou penzijní pyramidovou hru a jako každá jiná pyramida i tato funguje, jen když přichází víc nových účastníků/obětí, než kolik jich v horních patrech chce čerpat/týt. Ale to není nutný problém, jen problém vytvořený politiky. Reálně by mi vůbec nevadilo mít penzijní úspory v komoditách (zlato, uran, měď, ...), celosvětově rozprostřeném portfoliu akcií, bitcoinů, atd... Jídlo, auta, elektroniku, energie si mohu kupovat na světovém trhu, nijak by mi nevadilo, kdyby zde za 30 let bylo jen 3mil lidí v produktivním věku a z toho 2mil pečovatelé o staré.

- Další problém možná je (ale zde jen spekuluji, statistiky z důvodu politické korektnosti nejsou k dispozici), že porodnost neklesá rovnoměrně. Že jsou skupiny lidí, které mají dětí stále dost (ti, které vídáme v pořadech typu Výměna manželek, v policejním pátrání, v reportážích z "vyloučených" lokalit a podobný genetický "výkvět") a skupiny, které jich mají málo (paní primářka s panem CEO). Pokud by to byla pravda, tak by nejen klesal objem populace, ale také její kvalita (ostatně když v prvních třídách polovina žáků má nějaké DIS**** poruchy učení, o něčem to vypovídá).
Samozřejmě jde o důsledek socializovaného školství a zdravotnictví + rozbujelého sociálního systému, které generují opak přirozeného výběru, tedy opak evoluce.

- Imigrace: Politici se nám tak nějak rozdělili na 2 tábory.
Jedni tvrdí, že somálské lékaře a bangladéšské inženýry musíme importovat, jinak se nám zhroutí průmysl, zdravotnictví a věda.
Druzí defétisticky tvrdí, že když vymíráme, tak je logické, že sem budou přicházet lidé ze zemí, kde naopak je lidí nadbytek.
Ale reálně jde jen o falešnou záminkou politiků, jak "odůvodnit" ředění původního obyvatelstva, bourání tradičních společenských vazeb a import voličů levice (závislých na soc.státu).

+45
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 6. 9. 2017 13:02

Ale zlepší. Vy i Kovanda zapomínáte na desítky milionů lidí, pro které není a zřejmě ani nebude na Jihu rozumné uplatnění.

-15
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK